Dropi velcí (Otis tarda) – foto: P. Suvorov
V rámci kurzu Avifauna Evropy jsme se s Petrem Musilem vypravili třetí únorový víkend z Prahy na malou exkurzi do moravských končin a navštívili jsme i naše milé rakouské sousedy. Do poslední chvíle jsme (jak již tradičně) nevěděli, jestli bude dostatečný počet míst v autech, ale vše dobře dopadlo a my jsme v pátek vyrazili celkem 12 účastníků ve třech vozech do Lednice na Moravě. Kolega mě ještě před cestou obšťastnil zprávou, že Nové Mlýny jsou zamrzlé a že žádné ptáky neuvidíme.
Volavky bílé (Casmerodius albus) – foto: P. Suvorov
V sobotu ráno jsme se probudili do chmurného počasí s ještě lepší novinkou, že jednomu z vozů nefunguje zpátečka. Exkurze začala slovy „jedeme hledat autoservis“. Najít otevřený autoservis na venkově v sobotu ráno je nemožné, nicméně vůz zdál se přeživší a použitelný, takže jsme to riskli a vydali jsme se k Novým Mlýnům. Při průjezdu kdesi okolo Děvína (přesnou polohu si nepamatuji) jeden z účastníků pravil „tady se staví na pozorování dravců“ a v onen okamžik vzlétl z okolních křoví moták pilich (Circus cyaneus). Petrův vůz zastavil, aby si účastníci mohli ptáka prohlédnout. My jsme přibrzdili za ním a vytáhli dalekohledy. Bohužel kolegyňka řídící poslední vůz sice vzhlížela svatosvatě na letícího pilicha, ale na brzdu poněkud zapomněla. Najednou jsem ucítil silnou ránu, až mi cvakly zuby. Vylezli jsme ven a zatímco pilich zmizel kdesi za kopcem, zkoumali jsme poškození od nárazu vozů. Vypadlé blatníky. Čelním nárazem Fabia zatlačila zadní nárazník našeho Peugeota poněkud dovnitř, čímž nad ním sedící blatníky úplně vyskočily. Paradoxně, Fabia zůstala téměř nepoškozená (až na upadlou SPZ). V průběhu prohlížení škody kdosi věcně zkonstatoval, že okolo právě proletěla káně rousná (Buteo lagopus). To nám to celá exkurze pěkně začíná. Naštěstí škoda neomezovala další pohyb aut kupředu, takže jsme se vydali z kopce dolů směrem k Novým Mlýnům. Celá nádrž se nalézala v chmurném oparu pod šedivou oblohou. Naše první zastávka byla na silnici E461 přímo na mostě přes nádrž, odkud je výhled na kostel Sv. Linharta, který stojí na jednom z ostrovů nádrže. Předtím, než bylo toto místo zaplaveno, zde údajně byla celá vesnice. Před ostrovem se zdržovalo obrovské hejno kachen, mezi kterými výrazně převládaly kachny divoké (Anas platyrhynchos). V popředí jsem rozeznal i pouhým okem dva kačery zrzohlávek rudozobých (Netta ruffina) a několik poláků velkých (Aythya ferina), někde v hejnu se mihly ostralky štíhlé (Anas acuta) a jedna labuť velká (Cygnus olor). Příjemným zpestřením byli orli mořští (Haliaeetus albicilla), kteří posedávali na ledu téměř u ostrova s kostelem za velkou skupinou kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo). Postupně jsme celkově napočítali 17 orlů. Husu jsme ale nenašli ani jednu. A tak tomu bylo po celý den, kdy se do repertoárů kachniček přidali dva kačeři hvízdáka eurasijského (Anas penelope), občasné kopřivky obecné (Anas strepera) a dva morčáci – jak velký (Mergus merganser), tak bílý (Mergus albellus). Za pochodu jsme ještě stačili odečíst labuť velkou se stříbrným límcem a já jsem prožíval téměř dětské vzrušení, když jeden z mořských orlů proletěl ne víc jak 50 metrů od nás. Při cestování „okolo chalupy“ se nám podařilo zahlédnout také dva ťuhýky šedé (Lanius excubitor), kteří číhali na potravu. A to jsme číhali i my, ale najít hospodu, kde by předkrm šel pod 89 Kč byl v turistickém ráji Rakušáků dost problém, takže jsme byli rádi, že jsme našli vůbec něco.
Odpoledne jsme se přesunuli do nedalekého Březí, kde jsme navštívili místní hřbitov. Ne že bychom se řídili slovy Rudolfa Hrušínského („zajeď se podívat do krematoria, ať víš, co tě čeká…“) – daleko více než repertoár náhrobků nás upoutala statná bříza u brány, která byla doslova obsypaná kalousy ušatými (Asio otus). Sovy využívají v zimním období hřbitov jako nocoviště, takže je lze zde poměrně snadno spatřit. Co mě dost překvapilo, byla jejich denzita. V koruně břízy sedělo víc jak 10 ptáků a další jsme ještě potkali v areálu hřbitova. Sovičky se vůbec nebály a zvědavě pokukovaly po hromadě cvakajících fotoaparátů, které se na ně zaměřovaly. Po deseti minutách už na nich bylo vidět, že je naše přítomnost poněkud obtěžuje, takže se jedna po druhé zvedly a rozlétaly se po celém hřbitově. Pomalu jsme se odebírali na další cestu. Jestli má oblíbenost tohoto místa co dočinění s tím, že je na hřbitově pochována rodina Kalousových, se můžeme jen domnívat.
Naše optimistické úsměvy zamrzly stejně jako hladina rybníku Nesyt, na který jsme se idealisticky zajeli podívat. Museli jsme se spokojit pouze se skupinkou volavek popelavých (Ardea cinerea) a jednou volavkou bílou (Casmerodius albus), stojící v nedalekém poli. No a protože se blížilo stmívání a na pátou hodinu byl domluven jeden místní vinný sklípek, vydali jsme se pomalu zpátky. V průběhu noci nás po všem bujarém veselí čekal problém s posledním ze tří vozů, když jsme při odjezdu z vesnické zábavy těsně před půlnocí píchnuli zadní kolo.
Husy polní (Anser fabalis) a běločelé (Anser albifrons) – foto: P. Suvorov
Neděle nás přivítala krásným, slunným počasím. Nelenili jsme a vypravili se hned ráno naposledy pátrat na Nové Mlýny po husách. Slunné počasí přálo více našemu fotografickému nádobíčku a mnohým z nás se pěkně vyjímali v objektivu hledáčku nejen morčáci velcí, ale i hoholi severní (Bucephala clangula) a rackové bělohlaví (Larus cachinnans). Na stejném mostě, kde nebyl včera ani husí brk, nás ale čekalo milé překvapení. Na okraji ledu, kde včera posedávali kormoráni a orli, jsme asi 400 metrů od nás objevili několik husí velkých (Anser anser) a další čtyři nám proletěly nad hlavou. Na mostě jsme stáli asi dvacet minut, když se na obloze zjevilo veliké husí hejno. Skočili jsme ke stativům a začali se dohadovat, které to jsou. „Polní“ – “běločelá“ – „polní“, handrkovali jsme se jako děti na pískovišti. Husy elegantně dvakrát obkroužily vodní plochu a posléze usedly. Mohlo jich být tak 200. V hejnu převládaly husy polní (Anser fabalis), ale našli jsme i několik hus běločelých (Anser albifrons). Náš první úkol cesty byl tedy úspěšně splněn a my se mohli vydat na cestu k našim rakouským sousedům.
Labuť velká s krčním límcem – foto: P. Suvorov
Kalous ušatý (Asio otus) – foto: P. Suvorov
Naším cílem byla malá, zapadlá vesnička nedaleko česko – rakouských hranic. Na jedné velmi pěkné pozorovatelně jsme zde zakotvili, vytáhli dalekohledy a upřeli je do okolní krajiny. „A teď si dáme tu Deli,“ by mohl znít náš hlavní slogan. Dali jsme si však něco daleko lepšího. Na asi tak kilometr vzdáleném poli se totiž objevil důvod našeho příjezdu – přilétalo sem hejno dropů velkých (Otis tarda). Jejich deset kilo těžké tělo má jediné štěstí, že je opatřeno dlouhýma nohama, protože při dosedání do sněhu museli ještě několik metrů popoběhnout, aby vyrovnali rovnováhu. Skoro se mi až zatajil dech při pohledu na překvapivě elegantní let těchto okřídlených obrů. Celkem jsme napočítali 11 ptáků. Zdrželi se pouze chvilku, pak se zvedli a odlétali do dáli. Podařilo se nám je najít o pár kilometrů dál, kde se zdržovali na poli v místě vzdáleném asi 200 metrů od silnice. Jeden z nich se kolem nás dokonce proletěl blíže, ale naše postavení proti slunci neumožňovalo příliš dobrou fotodokumentaci, tak jsme se museli spokojit spíše s vizuálními dojmy. Setrvali jsme na místě asi půl hodiny, než jsme se jich dosyta nabažili a mohli se vydat směrem domů. Cestou zpět jsem si udělal takovou malou číselnou statistiku celého víkendu: zhruba 800 najetých kilometrů, 400 husí, 17 mořských orlů, 11 dropů velkých a 3 ze 3 auťáků do péče automechanika. No není takový víkend naprosto ideálně strávený?
Petr Suvorov
Na závěr článku přikládám odkaz pro vážné zájemce o dropa velkého. Současná situace Evropské populace je k nalezení zde.
Více fotografií z této cesty si můžete prohlédnout zde.
