Potápka žlutorohá. Foto M. Staněk
Island, země ledu a ohně, jak se jí po právu říká, byla v mém hledáčku pro navštívení řadu let. Dlouho jsem se k výpravě na tento severský ostrov odhodlával, až přišel nakonec zlom v období Vánoc 2017, kdy se mému kamarádovi zželelo a koupil mi jako dárek obousměrnou letenku pro dva. Odlet byl stanoven na 2. červen letošního roku. Ten den nasedáme spolu s mojí přítelkyní, která mě doprovází za mým snem, na let z ruzyňského letiště.
Od země se odpichujeme kolem 21:30. Ten trvá necelé 4 hodiny a díky časovému posunu (-2 hod.) úspěšně přistáváme na mezinárodním letišti v Keflavíku před půlnocí tamního času. Kamarád již na nás čeká, na Island totiž přicestoval ze Skotska o den dřív. Po chvilkovém zmatku a nervózním pátráním vyzvedáváme předem zamluvený automobil Dacia Duster 4×4 a míříme k našemu ubytování. To se nachází na okraji hlavního města Reykjavíku, v přidružené obci Hafnarfjördur. Naším hostitelem je mladá islandská rodinka, která předělala svou garáž v útulný byteček a my jsme jejich vůbec prvními hosty. Znaveni letem uléháme do postelí a snažíme se zabrat. Komplikuje nám to však světlo, které panuje venku. Na Islandu je totiž polární den a tak je viditelnost i v nočních hodinách rovna s trochou nadsázky pravému českému poledni. Po celých 24 hodin denně je vidět a tak je trocha interierové tmy hodna vyvážení zlatem.
1. DEN
Na dnešní den máme naplánován výlet po tzv. Golden Ring. Turisticky nejnavštěvovanější okruh památek vůbec. Zahrnuje nejstarší parlament v národním parku Thingvellir, nejslavnější gejzír s příznačným názvem Geysir a dechberoucí vodopád Gulfoss. Před odjezdem si dopřávám ranní cigárko a poslouchám první ptačí hlasy. Z nedalekých stromů kdesi na zahradě prozpěvují špačci obecní – jeden z mála druhů pěvců na Islandu. Už při výjezdu z Reykjavíku však bloudíme a hledáme cestu k městu Mosfellsbaer, přes které se máme dostat na vytouženou cestu. Na jednom z kruhových objezdů však pozoruji první „vzácnější druh“ – mezi auty se nerušeně pasou dva ústřičníci velcí. V našich krajinách vzácní hosté, na Islandu však velmi hojní, jak jsem se po dobu pobytu následně přesvědčil. Opodál pak u silnice hoduje koliha malá. To už ale míříme správnou cestou k první zastávce a po cestě stavím na jednom z tisíců malých jezírek (toto nese název Leirvogsvatn), jenž lemují celou islandskou krajinu. Snad každé z nich je poctěno přítomností nějakého ptačího tvora. Na hladině jsou vždy v několika kusech viděny bílé tečky, jimiž jsou velmi hojné labutě zpěvné. I těch je po celé zemi obrovský dostatek, asi jako labutí velkých u nás. Téměř vždy jsou doprovázeny dalším druhem – kulíkem zlatým a tentokrát i jedním samcem zrzohlávky rudozobé. V národním parku Thingvellir stavíme na zaplněném parkovišti a pozorujeme úžasné scenérie, které se nám na vyhlídkové terase rozprostírají. Kdesi z keříků pod námi prozpěvují další z řad pěvců – nejhojnější drozd ledového ostrova – drozd cvrčala. Jiné druhy drozdovitých byste tu hledali jen velmi obtížně. Našeho kosa, který je zde v podstatě raritou, tak zastupuje tento druh. Na malých jezírkách a tůňkách pak plavou husy velké či poláci chocholačky. Pokračujeme ke Geysiru, kde vidím prvního konipase bílého či krkavce velkého, u Gulfossu pak další kulíky zlaté. Cestou zpět zastavuji u divoké říčky, kde pozoruji asi 20ti členné hejno labutí zpěvných a jednoho jespáka obecného. Do ubytování přijíždíme k večeru a ještě volíme prohlídku pobřeží. Tam mezi několika racky chechtavými pozoruji několik rybáků dlouhoocasých a páreček kulíků písečných. Na moři pak sbírá potravu oddaný páreček morčáků prostředních, kteří se motají u „zvláštního kamene“, jenž vykukuje zpoza mořské hladiny. Když pak ale při téměř nulové absenci vln zmizí, říkám si, že je něco špatně. Po zaostření s údivem zjišťuji, že se nejedná o žádný útes, ale o hlavu tuleně! Sledujeme ho s nadšením dobrou hodinku a když nakonec zmizí, zmizíme i my, zpět na kutě.
2. DEN
Krása kajek mořských. Foto M. Staněk
Buřňák lední. Foto M. Staněk
Do dalšího dne jsme se dobře vyspali. Balíme věci, loučíme se s hostiteli a pomalu míříme dál. Dnes nás čeká dlouhý přejezd po severozápadním pobřeží k městečku Ólafsvík, kde máme další nocleh. Ještě předtím však zamíříme do hlavního města, kde navštívíme jednu z nejznámějších stavebních památek, a to kostel Hallgrímskirkja. Projdeme si také kulturní dům Harpa a poté se chystáme vyrazit. U kamenného mola však očima brousím na mořskou hladinu a sleduji 9 ti člennou bandu vrubozobých. Jsou to kajky mořské. Mé úplně první pozorování tohoto druhu. Jsem nadšen. Rodinka čítá 7 adultů (4M + 3F) a 2 pull. Kajky jsou nejhojnějším zástupcem tohoto řádu na ostrově a za celou dobu pobytu jich vidím několik tisícovek. To už ale sedíme v naší Dacii a jedeme na sever. Po cestě si všímám několika kormoránů velkých a když zastavíme, už jen pár desítek kilometrů od Ólafsvíku, u jednoho z úchvatných vodopádů, zaslechnu někde v houští podezřelé chrastění. Pak si všímám páru bělokurů horských – další moje zcela první pozorování. Zázračné fotky se mi příliš nepodaří, protože je oproti ostatním ptákům poměrně plachý. O kousek dál se pustinou plahočí dva vodouši rudonozí, hledajíc něco do zobáku. Všude v příkopech jim sekundují místní holubi, jak jim říkám, tedy ústřičníci. Projíždíme mlhou přes hřebeny hor a sjíždíme na pobřeží do cílového střediska. Po ubytování se volíme krátkou procházku přístavem, kde ochutnáváme zdejší specialitku – hot dog s jehněčím masem. Přítelkyně a kámoš jdou do hotelu do tepla a na čaj, já vybaluji pivko a jdu si na chvilku ještě užít zdejší ptačí svět. Klasiku v podobě ústřičníků a kajek vystřídá letka buřňáků ledních a já si tak dnes připisuji již třetí zcela nový druh. Na chvilku ještě pohlédnu přes kamennou hradbu mola, abych se pokochal pohledem na širé moře. Kromě majáku však mou pozornost přitáhne jakási černá tečka bojující s vlnami. Dalekohledem je determinace nedostatečná a tak plným zoomem přes foťák zjišťuji, že si zapíšu další nový druh – alkouna obecného. Úžasného černého drobečka s bílou skvrnou na boku těla/křídla doprovází racci žlutonozí a stříbřití.
3. DEN
Probouzíme se do dalšího krásného dne, slunečné počasí nám zatím přeje. Dnes máme v plánu kromě nejdelšího přejezdu na další cílovou štaci také návštěvu nedalekého parku na úplném západním cípu ostrova. Je jím národní park Snaefellsjökull. Zde sluneční paprsky střídá hustá mlha a lehké mrholení, tak že přicházíme o pohled na úchvatná skaliska s horami jako např. Hreggnasi (469 m.n.m.), Geldingafell (829 m.n.m.) či nejvyšší vrchol Midthúfa (1 446 m.n.m.). A tak navštěvujeme alespoň jeden malý sopečný kráter a menší pobřežní maják. Tam poprvé na Islandu zahlédnu sněhuli severní či bělořita šedého. Na pobřeží se pak v houfu kajek ukrývá i páreček bernešek tmavých a do zcela prvních pozorování tak zaznamenávám druh č. 5. V pozoru nás ale udrží další z druhů islandské fauny. Tentokrát se ale nejedná o žádného ptáka, nýbrž o vyhublou a vypelichanou lišku polární. Ta brousí svým čenichem mezi hejna ptáků, ale vzhledem k jejich strategickému postavení, mezi nimiž a pevninou, kde liška loví, tvoří pás mořské vody ideální bariéru, se o potencionálního vetřelce příliš nezajímají. My míříme zpět, ale ještě předtím, než opustíme Ólafsvík úplně, zastavuji u dalších z mnoha jezírek poblíž městečka Hellissandur, kde nevycházím z údivu. Dvě malá jezírka, která protíná hlavní silnice, hostí možná tisíc ptáků. Sestavuje se z všudypřítomných kajek mořských a hnízdících rybáků dlouhoocasých (cca 1 000 ks), ale nově také pozoruji desítky lyskonohů úzkozobých. Jen asi 3 metry od silnice pak, jako by se nechumelilo, sedí potáplice malá na hnízdě a moje přítomnost ji vůbec nevzrušuje. Vůbec se mi nechce odjet, ale čeká nás nejdelší přejezd za celý týden – do čtvrtého největšího města Akureyri. Místo pohodlné asfaltové cesty volím „zkratku“ po prašné a kamenité cestě a nepočitatelně se proklínám. Na druhou stranu vidíme úchvatné scenérie, lávová pole a zemi nikoho, pak najednou rozlehlé pastviny s tisíci ovcemi, zakrslé lesíky střídající horská úbočí a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Ve večerních hodinách konečně dorážíme na místo určení a jdeme se ubytovat. Dnešní spaní bude však trochu netradiční. Ze zvědavosti jsme zvolili hostel Hafnarstraeti, který nabízí trochu jiný nocleh. A to v buňkách připomínajících kajutu vesmírné lodi. No, zážitek zajímavý, ale už bych v něm spát nemusel. Mé vyčerpání z celodenních pochodů a hlavně řízení bylo však silnějším, a tak jsem přece jen dokázal na potřebný čas usnout.
Lyskonoh úzkozobý. Foto M. Staněk
4. DEN
Ráno je opět azurové. Modrá obloha bez mráčků, slunce nás zahřívá a já dokonce cestuji jen v kraťasech a krátkém tričku. Nakoupíme pár suvenýrů a míříme dál na východ, dnes bychom měli usnout v rodinném penzionu kdesi za městem Egilsstadir. Ještě předtím nás však čeká cesta kolem největšího islandského jezera Mývatn, které je označováno za největší ptáčkařský ráj ostrova. Jsme téměř u něho a já si všímám na levoboku jakýchsi kachen, které plavou na řece Lauxá, jenž se po pár stovkách metrů do jezera vlévá. Zastavuji proto na odpočívadle, tasím techniku a defibriluji srdce. Vidím totiž jeden, ba dokonce dva ze čtyř ptačích důvodů, proč jsem vlastně tady. Dva druhy, které můžete v rámci Evropy vidět pouze na Islandu – hohol islandský a kačka strakatá. Oba dva druhy jsou v menších počtech pohromadě a já dokumentuji své životní zážitky. Bohužel si jich nemohu příliš užít. Společnost mi totiž nedělají jen ptáci, ale miliardy, nebo spíše biliony malých a otravných mušek, přes jejichž roje téměř nevidím na krok. Lezou mi do pusy, uší, nosu, no prostě všude. Nedá se to vydržet a tak trochu podrážděn nasedám do auta a míříme k jezeru. Nedaleko něj vyšplháme za doprovodu početných davů turistů na další ze sopečných kráterů a navštívíme skalnatý park Dimmu Borgir, jenž inspiroval spisovatele J.R.R. Tolkiena při psaní svých báječných dobrodružství ze Středozemě, resp. světa Pána prstenů. Mezitím co kámoš hledá na internetu, kde bychom se mohli vykoupat v horkých pramenech, já spolu se svou chotí navštívíme malé, ale krásné muzeum ornitologie, kde si potvrdím některá z mých pozorování. Velmi často si totiž nadávám za to, že jsem si s sebou nevzal knížku od Svenssona a vůbec že jsem jel na Island nepřipraven. Některá pozorování jsem si musel pracně potvrzovat na mobilu a v podstatě jsem ani kolikrát nevěděl, jestli ten druh o kterým si myslím, že jsem viděl, tady vůbec žije. Muzeum mi však dalo odpovědi na některá má pochybování. U auta pak na jezeře pozoruji další lyskonohy úzkozobé a tři potápky žlutorohé. Vždy mě velmi překvapí, že tu ptáci nejsou téměř vůbec ostražití. Horké jezírko jsme nenašli a tak vzhledem k ubývajícímu času míříme za noclehem. Projíždíme desítky kilometrů holými pustinami, kde byste určitě ztroskotat nechtěli, až se nakonec dostaneme do penzionu. Milá paní domácí nám ukáže pokoj a taky to, kde se můžeme umýt, najíst a užít trochu zábavy. V zajímavé klubovně, která je přestavěná ze stodoly, si vaříme večeři, pouštíme muziku a relaxujeme. Na polích pozoruji labutě zpěvné a slyším zase ty podivné zvuky, které jsem slýchával na každém odpočívadle, když jsme zastavili. Vždy jsem daného ptáka zahlédl jen na mžik sekundy, hlavně ale slyšel, a tak jsem se rozhodl vyhledat několik možností na webu Xeno Canto a tento oříšek rozlousknout. Po chvilkovém pátrání mám konečně viníka. Jsou to bekasiny otavní. Nikdy by mě nenapadlo, že tento zvuk dělají oni, resp. samci. U nás jsem je takto nikdy neslyšel a jak jsem se později dočetl, zvuk mají na svědomí jejich křídla, kterými „klapou“ v době toku. Málem bych ještě zapomněl na dalšího bahňáka, kterého uvidíte na Islandu snad všude a to břehouše černoocasého.
5. DEN
V kolonii racků tříprstých. Foto M. Staněk
Papuchalk bělobradý. Foto M. Staněk
Ráno si dopřáváme vydatnou snídani a přemýšlíme o programu na dnešní den. Cílím po hlavní atrakci ptáčkařů, jímž je zde bezkonkurenčně papuchalk a na internetu hledám trochu se zpožděním, kde bych je mohl vidět. Málem mi dojde dech, když zjistím, že jejich největší shromaždiště je na západu ostrova, který jsme za mlžného doprovodu opustili již před 2 dny. Bylo mi do pláče, ostatních míst už totiž není mnoho a mě pohltila myšlenka, že je snad propásnu úplně. Jsem to ale idiot, pomyslel jsem si, ale pak přišla útěcha z nebes. Do kuchyňky totiž vkročil mladý pár a jak jsme za pár okamžiků zjistili, byli to také Češi. Putovali opačným směrem než my a když jsem se zmínil o papuchalcích, ujistili nás, že je včera viděli asi 70 km odsud a ukázali kudy kam. Najednou jsem byl zase plný elánu a s ním i celá naše posádka. Rychle vyrážíme na severovýchodní pobřeží do zálivu Borgarfjördur, kde už na nás z dálky dýchá místní přístav. Vylézáme z auta na parkovišti a já začínám být více než dojat. Jsou tu! U přístavního mola se tyčí malý skalnatý výběžek na němž je vybudována pozorovatelna. Nejsme tu ovšem ani zdaleka sami. Hnízdiště papuchalků bělobradých tradičně láká i bezpočet turistů, fotografů a nadšených pozorovatelů. Hnízdí jich tu několik stovek a jsou téměř na dosah ruky. Na lidi jsou zde zvyklí a tak není problém je tu sledovat jen na několik málo metrů. Létají sem a tam a já plním fotkami svoji paměťovou kartu. Poloostrůvek však není domovem jen jim. Mezi nimi najedeme i několik hnízdních kolonií buřňáků ledních (odhad asi 100 ks) a racků tříprstých (asi 300 ks). Papuchalků tu je dle mého odhadu asi 2 000. Přestože bych tu chtěl trávit několik dalších hodin, musíme jet dál, abychom stihli další nocleh, který máme na úplném jihu ostrova. Na zpáteční cestě se zastavuji u dalšího jezírka, kde poprvé v životě pozoruji 5 chaluh příživných. O kousek dál pak narazím na jednoho ze dvou jediných zástupců sov na ostrově – kalouse pustovku, jak nahání nad pláněmi zřejmě cvrčaly. To už jsme však na cestě divočinou a tu dokazují i zhoršené silnice. Asfalt vystřídaly kameny a při některých sešupech se modlím, abychom neskončili kdesi hluboko v roklích. Náš Duster je ale spolehlivým společníkem a tak nás nenechá jedinkrát ve štychu. Po náročném terénu najíždíme zpět na asfalt a projíždíme podél pobřeží. Z jedné strany dalekosáhlý Atlantik, z druhé pak majestátní vrcholky hor. Na jedné z plání pak pozorujeme 12 sobů. Přiznám se, že jsem ani netušil, že tu na Islandu vůbec nějací divocí jedinci žijí. Počasí se nám na jihu začíná paradoxně kazit a teplý sluneční svit střídá chladná mlha a lehký déšť. Nakonec bez sebemenších problémů dorážíme do městečka Höfn, kde na nás čeká chatka, v níž strávíme další noc. Ještě před vytouženým odpočinkem vyrazím na krátkou procházku k místnímu pobřeží, kde však kromě zvyšující se zimy neshledám nic zajímavého a tak se s plechovkou piva vracím zpět. Dokoupíme pár zásob a jde se spát.
6. DEN
Na hnízdě racků tříprstých. Foto M. Staněk
Náš předposlední den začíná nízkou teplotou a nechce se nám vylézat z postele. Nasedáme do korábu a míříme zpět na západ, tentokrát po jižní části ostrova. Naší hlavní destinací je pro dnešek přírodní památka Jökulsárlón – jezero s ledovými krami. Na místě jsou již početné davy turistů, které se stejně jako my, nemohou nabažit pohledem na tu krásu (viz hlavní foto). Mezi krami proplouvají další tuleni, ale mě především zajímá obrovská kolonie rybáků dlouhoocasých, která je situována jen pár metrů od parkoviště a cesty, které k němu vedou, jsou takřka na jejich území. Projít se po těchto cestách však vyžaduje kus odvahy. Já ji měl a tak jsem se nemohl nijak vyhnout jejich náletům. Několikrát mě počastovali lehkým klovnutím do čepice a dokonce mi nechali vzpomínku v podobě trusu na mikině. Úžasný zážitek! Přes houf jejich křídel vzadu na pláni eviduji i 16 bernešek bělolících. Ani zde nechyběly kajky mořské a zaujala mě především jedna samice, která si své hnízdo vyhlédla přímo na cestě. I když jsem ji nechtěl znepokojovat, přesto jsem se neubránil životní fotce a vyfotil ji snad z 20ti centimetrové vzdálenosti. Pomalu jsem k ní natahoval i ruku, že se jí dotknu, což mně k mému údivu dovolila a nehnula ani brvou. Z dálky to všechno pozorovala další sněhule severní a smějící se chaluhy příživné. Okouzleni zdejší krásou míříme dál do dalšího hotelu, tentokrát kousek za městem Vík. Cestou stavíme u různých vodopádů apod. Večer pak věnujeme diskusím a zážitkům z cest, jíme poslední zásoby a usínáme.
7. DEN
Bělokur horský. Foto M. Staněk
Island a já. Foto archiv M. Staňka
Dnešek je náš poslední den na Islandu. Vracíme se do Víku, abychom zde navštívili proslulou Reynisfjara Black Sand Beach (pláž s černým pískem) a prohlédli si zajímavé útesy a skaliska. Sbírám si pár kamínků na památku a vyhlížím poslední ptačí druhy. Nakonec se přece jen ještě jednoho úplně prvního pozorování dočkám. Na jednom ze skalních výběžků v moři totiž sedí houf jakýchsi ptáků. Počasí je zamračené a tak je na tu dálku poměrně těžké určit znaky. Po několika stisknutích spouště u mého Nikonu určuji, že jsou to alkouni úzkozobí. Na úzkém vrcholku skály se jich vměstnalo cca 50. Popojíždíme dál na jeden ze skalních útesů s majákem a vyhlídkou a já se myšlenkově marně dožaduji výskytu terejů. Bohužel se jich už nedočkám. Útěchou mi pak mohly být akorát tak další kolihy malé. Je na čase se pomalu rozloučit a zamířit zpět do Keflavíku na letiště. Máme před sebou poslední noc před odletem. Noc, která se do mé historie zapsala jako možná vůbec ta nejhorší. Z ekonomických důvodů, protože Island je pro Čechy svými cenami nepřívětivá země, jsme se ještě dlouho před výpravou rozhodli, že si na poslední noc hotel nekoupíme a na let domů počkáme na letišti. Letělo nám to ráno. Kamarádovi do Skotska v 8, nám do Čech v 10. Auto jsme jen z donucení vrátili kolem půlnoci a pak šli trpět na letiště. Všechna sedadla obsazená a tak jsme kempovali na tvrdé a chladné zemi, ostatně nebyli jsme zdaleka jediní. Čas neutíkal a my jsme nejednou propadli těžkým depresím. Byli jsme vyčerpáni a podrážděni, ale nakonec jsme se přece jen dočkali. Let byl po celé 4 hodiny bezproblémový a díky časovému posunu jsme ještě o dvě hodiny zestárli. Jsme doma, plni zážitků a neskutečných dojmů a mně v hlavě prolétává myšlenka, že Island jsem rozhodně naposledy nenavštívil!
Michal Staněk
Psáno pro kosbird.webnode.cz
