Kamenáček pestrý (Arenaria interpres). Foto: J. Novák
Deltu tvoří několik poloostrovů a ostrovů, kde pevninu spojují (kromě mostů) známé hráze, které vytvářejí pobřeží, chrání před záplavami a především oddělují Severní moře od „jezer“ (či zálivu) s kolísající hladinou, přičemž to největší – Oosterschelde je i součástí národního parku Oosterschelde (http://www.np-oosterschelde.nl).
Sestavu účastníku jsme nechtěli měnit, ale přece jenom jedna nečekaná výměna musela nastat. A tak jsme ve čtvrtek 31. ledna odpoledne vyráželi přes západní Čechy a Německo ve složeni Jiří Novák, Luboš Novák, Petr Suvorov, Jiří Mach a náš oddaný řidič Jarda Richtr.
Na pětidenní cestu jsme se, pokud se ptačích druhů a lokalit týká, připravili teoreticky poměrně dobře. Holandský web http://waarneming.nl jsme sledovali pečlivě každý den minimálně od druhé poloviny prosince. I díky dalším zdrojům informací jsme tak měli dopředu docela jasno, které části delty chceme navšívit, a stanovili si „cílové druhy“. Nakonec se nám podařilo valnou část z nich skutečně spatřit, což se povedlo nejen u druhů, které ornitologové řadí mezi „nejasného původu“, ale i v případě tradičně zde zimujících druhů ze severních oblastí Eurasie.
Na ten první předpokládaný druh jsme si museli počkat do rozednění v pátek 1. února. Na vodní ploše Der Lange Vlieter u městečka Heel (51°11’21.106″N, 5°53’34.059″E) – ještě v kraji Limburg – to byla potáplice lední (Gavia immer). V oligotrofním jezeře, nedaleko řeky Mazy, lovila potravu skutečně již řadu dní před naším příjezdem. Zejména pěvci zde již intenzivně reagovali na prodlužování dne a teplotu 7°C, a tak na nás dýchla jarní nálada. Jen ta zamračená obloha, občasný déšť a vítr nás bude doprovázet skoro po celou dobu našeho pobytu. Později konečně dojíždíme na první z ostrovů delty do oblasti Overflakkee. Míříme totiž na odpolední ubytování do rekreačního střediska Port Zelande (51°45’22.767″N, 3°51’53.829″E), které je součástí městečka Ouddorp. Jde o typické holandské rekreační středisko, kde je tolik objektů k ubytování, že si ani raději nepředstavujeme, jak to tu musí vypadat v létě. V tuto roční dobu tu ale pochopitelně příliš spolubydlících nemáme.
Nejprve obhlížíme severní pobřeží jezera Grevelingen. Konkrétně chceme vidět u obce Battenoord zdejší plameňáky. Nakonec máme štěstí, protože mezi asi 35hlavým hejnem jsou nejen plameňáci růžoví (Phoenicopterus roseus), ale i asi 22 plameňáků chilských (Phoenicopterus chilensis) a dokonce jeden plameňák americký (Phoenicopterus ruber). Petr Suvorov úročí při determinaci své zkušenosti a poznatky z dob, kdy pracoval v zoologické zahradě. Ve zdejších mělčinách se také poprvé setkáváme s větším počtem hus velkých (Anser anser), bernešek tmavých (Branta bernicla), kachen divokých (Anas platyrhynchos) nebo hvízdáků euroasijských (Anas penelope). Dále jsou tu kopřivky obecné (Anas strepera), ostralky štíhlé (Anas acuta), čírky obecné (Anas crecca), bernešky velké (Branta canadensis), kolihy velké (Numenius arquata) nebo ústřičníci velcí (Haemantopus ostralegus). Přejíždíme na ostrov Schouwen, kde sz. od města Zierikzee při jižnim pobřeží a silnicí N59 jsou pro ptáky velkým lákadlem zdejší mokřiny, ale i mořské pobřeží. My tu na mokřinách sledujeme větší hejna kolih velkých, bernešek tmavých, bernešek belolících (Branta leucopsis), hus velkých, hvízdáků euroasijských nebo i tři kolpíky bílé (Platalea leucorodia). O kus dál pak na bahnitých mělčinách desítky husic liščích (Tadorna tadorna) nebo čile pohybující se jespáky rezavé (Calidris canutus). Tady by se vyplatilo trávit daleko víc času, než máme v tuto chvíli. Na moři loví morčáci prostřední (Mergus serrator) nebo potápka žlutorohá (Podiceps auritus). To vše už při jezeru Oosterschelde a na lokalitách národního parku. První den nám tak připravil docela slušnou porci nových zážitků.
Na druhý den (sobota 2.února) našeho pobytu jsme si naplánovali navštívit nejjižnšjší část celé delty v kraji Zeeland. Hned ráno parkujeme na pobřežní hrázi, vlastně jen kousek od Port Zelande, v místě zvaném Brouwersdam (51°44’56.895″N, 3°49’26.458″E). Brzy nám dochází, ze jsme v oblasti, kde se chrání pobytové místo tuleňů kuželozubých (Halichoerus grypus). Přibližně šest jedinců různého stáří i pohlaví na nás občasně vykukuje z pod hladiny, a my jsme spokojeni. Na kamenitém pobřeží ale také rychle objevujeme neklidné kameňáčky pestré (Arenaria interpres), odpočívající hejno ústřičníků velkých, tři jespáky mořské (Calidris maritima) a racky stříbřité (Larus argentatus), mořské (Larus marinus), žlutonohé (Larus fuscus) i chechtavé (Chroicocephalus ridibundus). Fouká poměrně silný vítr, a tak na stativáky můžeme zapomenout. I focení je celkem nesnadné, nejen proto, že je ještě málo světla. Na slušně rozbouřeném moři pak vidíme lovit hoholy severní (Bucephala clangula), několik turpanů černých (Melanitta nigra) a turpanů hnědých (Melanitta fusca), morčáky velké (Mergus merganser), hojnější morčáky prostřední, kormorány velké (Phalacrocorax carbo) i hejno 13 kajek mořských (Somateria mollissima). Registrujeme jednu potáplici malou (Gavia stellata).
Pobřeží u Brouwers damu, hejno ústřičníků velkých (Haemantopus ostralegus). Foto: J. Mach
Jespák mořský (Calidris maritima). Foto: J. Novák
Po jedné z nejdelších pobřežních hrází v této části delty přijíždíme na nejjižnější poloostrov Holandska do oblasti Walcheren. Pohybujeme se u města Westkapelle (51°32’15.402″N, 3°26’9.519″E) , kde obdivujeme letecké schopnosti racků ve stále silném větru na pobřeží. Jsou tu především rackové bouřní (Larus canus) a v jedné chvíli přeletuje i jeden racek tříprstý (Rissa tridactyla). Na kamenité patě hráze jsou čtyři bernešky tmavé, s nápadně světlými boky, tedy jde o poddruh hrota. Při krátké zastávce pak ještě zaznamenáváme typické pobřežní druhy – jespáky mořské, kamenáčky pestré a ústřičníky velké.
Po průjezdu městem se vydáváme severovýchodním směrem k městu Middelburg. Při jeho sz. hranici objevujeme rezervaci u St. Laurence – Weihoek (51°31’1.375″N, 3°35’16.075″E), kde je tolik ptáků, že nevíme na které máme zaměřit dalekohledy dříve. Na vodě i na pastvinách jsou stovky hvízdáků euroasijských, kachen divokých, bernešek bělolících, bernešek tmavých, hus velkých, nebo kolih velkých, dále husy běločelé (Anas albifrons), husy polní (Anas fabalis), čírky obecné, husice liščí, kopřivky obecné, lžičáci pestří (Anas clypeata) nebo kulíci zlatí (Pluvialis apricaria), čejky chocholaté (Vanellus vanellus) a několik druhů racků. Objevujeme i jednu bernešku rudokrkou (Branta ruficollis) a husu indickou (Anser indicus). Mezi tímto hemžením se pak pohybují i zdomácnělé druhy hus. Svoji pozornost možná nejvíc zaměřujeme na hejno labutí malých (Cygnus columbianus bewicky), na které už později jinde nenarazíme. Větší hejno přilétá z povzdálí, a za chvíli jich vidíme asi 35. Marně pátráme po husách krátkozobých nebo husách malých. Ale nevadí. Z oblačné oblohy občas zasvítí i sluníčko (což je pro nás opravdu výjimka), a to umocňuje naše zážitky a spokojenost. Tuto lokalitu nakonec hodnotíme jako jednu z nejlepších. Určitě jsou tu desítky tisíc ptáků. Vracíme se pomalu zpět, znovu přes mokřiny u Zierikzee, kde hlavním magnetem jsou tentokrát kolihy velké a bernešky tmavé. Dokumentujeme jejich přelety a pastvu. Dobře je vidět, že v případě bernešek jde o převážně severoruský poddruh bernicla. Take „připisujeme“ vodouše rudonohého (Tringa totanus) nebo chřástala vodního (Rallus aquaticus). Večer tradičně vaříme večeři, zapisujeme do deníku, kontrolujeme fotografie, debatujeme o zážitcích a plánujeme co zítra.
Společná fotografie členů výpravy.
Pro třetí den (neděle 3. února) si jako cíl cesty vybíráme lokality severně od Port Zelande. Počasí nevěstí žádnou pozitivní změnu. Chceme dnes vidět hlavně strnady severní, sněhule severní, vrány domáci a nějakou alku nebo alkouna. Nejprve po delší dobu zkoumáme oblast písečných dun Kwade Hoek (51°50’44.418″N, 3°59’32.157″E). Na plážích spatřujeme pro nás už obvyklou ptačí sestavu. Novinkou je snad jen asi desítka jespáků písečných (Calidris alba). Duny obsahuji i mokřiny, přes které se docela špatně přechází, stejně jako přes trnitou keřovitou vegetaci. Noha nám také občas zapadne do králičí nory. Začínáme se obávat, ze na strnady a sněhule už nenarazíme. Sledujeme však trasu dvojice kolegů, která ověšena dalekohledy vypadá, ze má patrně stejný cíl jako my. To se nám vyplácí. V okamžiku, kdy jdeme sv. směrem k samotné výspě dun, a začínáme mít ponurejší náladu, vyplašíme menší hejnko pěvců. Rychle s radostí konstatujeme, ze jsou to strnadi severní (Calcarius lapponicus). Popolétli dál, ale nafotit je zblízka nakonec není tak jednoduché, jak jsem si představoval. Po chvíli se ze zvodnatělé plochy s prořídlou vegetací zvedá další hejnko – sněhule severní (Plectrophenax nivalis). V obou případech jde asi o 17 jedinců. Vše probíhá docela naráz, a tak o tom, že jsme viděli i konopky žlutozobé (Carduelis flavirostris) se přesvědčujeme až večer při prohlížení fotografií v notebooku. Odjíždíme i z této velmi dobré lokality s potěšením. Navíc při odjezdu z parkoviště spatřujeme na zdejších rovinatých pastvinách a polích snad okolo 10.000 bernešek belolících. Ty jsou početné i na pláních severně od Vlaardingenu, kam se dostáváme, když po projetí Rotterdamu (opravdu není „o co stát“ – samá rafinerie, skladiště zboží a další ocelové konstrukce) nabíráme směr Hoek van Holland. Zde nás v přístavu, hned vedle výjezdu od trajektu a železničního nádraží (51°58’38.637″N, 4°7’30.621″E) čeká šest vran domácích (Corvus splendens) – též lesklých nebo i smaragdových. O jejich původu se spekuluje, ale je to jen jedno z mála míst, kde na tyto exotické vrány můžeme v Evropě narazit. Nechají fotografa přiblížit docela na krátkou vzdálenost, takže se tu „kocháme“ nakonec docela dlouho. Vrány tu posedávají na lodích a molech a hledají potravu, kterou jim člověk nabídne. Nás na nich upoutává nezvykle kulatá hlava, u některých jedinců šedivý krčni límec a hlavně až nepřirozeně velký zobák oproti velikosti hlavy. Začíná drobně pršet, a my chceme ještě přijet k mořskému pobřeží. Vybíráme si Scheveningen, který je prakticky součástí Haagu. Netušíme, že jediné, co budeme obdivovat, jsou odvážní borci, kteří v rozbouřeném studeném moři a v silném větru provozují kiting (kiteboarding). Průjezdem města a sledováním nekonečných ploch se skleníky nejsme nadšeni. Navíc jsme odtud odjeli s „nepořízenou“. Takže zbytečná časová ztráta, ale i to je úděl cestování v neznámé oblasti. Už se připozdívá, a nám nezbývá, než obrátit Ford směr Port Zelande, a spoléhat na to, že cestou ještě na něco zajímavého náhodou natrefíme. Ale jsou to jen labutě velké (Cygnus olor) roztroušeně se pasoucí na polích nebo hejna bernešek belolících a hus běločelých, občasně i na husice egyptské (Alopochen aegyptiacus). I tak to byl pestrý den.
V pondělí 4. února ráno vyklízíme náš řadový dům v Port Zelande a začínáme se vracet domů. Chceme ještě někde cestou zastavovat, a snažit se na poslední chvíli ještě něco zajímavého spatřit. Ve stále ploché krajině polí, pastvin, mokřin, kanílů a roztroušených menších vesniček můžeme konstatovat, ze jde o hejna hus, labutí, racků nebo bernešek tmavých či bělolících. Na pobřeží jezera pozorujeme první volavku bílou (Egretta alba). Místy na hrázích u moře odpočívají početnější společenstva kolih velkých, bernešek tmavých, husic liščích nebo ústřičníků velkých. Mezi nimi objevujeme při pohledu z auta i jednoho břehouše rudého (Limosa lapponica). Stává se vlastně posledním atraktivnějším ptačím druhem, se kterým jsme se letos v jižním Holandsku setkali. Pak už nabíráme směr Antverpy. Cestou po dálnici přes Belgii, krátce znovu Holandsko a přes Německo samozřejmě žádnou ptačí zajímavost už nepotkáme. Počet ptáků se prakticky vyrovnává (89 druhů) naší loňské cestě po severním Holandsku. Při srovnání obou oblastí můžeme nyní konstatovat, ze díky určitým rozdílům se vyplatí navštívit každou z těchto částí země.
Jiří Mach
Oosterschelde, rezervace u Moriaanshoofd u Zierikzee, bernešky tmavé (Branta bernicla). Foto: J. Mach
Strnad severní (Calcarius lapponicus) na dunách Kwade Hoek. Foto: J. Novák
