Z exkurze… Foto – Jiří Pytlík.
Dolina Baryczy, Polsko – Ve dnech 5. – 7. 9. 2008 proběhla podzimní exkurze VČP ČSO, tentokrát poprvé v historii pobočky směrovaná do zahraničí. V pátek odpoledne jsme se vydali oplatit návštěvu našim polským přátelům, kteří s námi v lednu kroužkovali labutě v Pardubicích a Hradci Králové. Autobus firmy Fassati postupně zaplnilo 34 účastníků téměř z celé ČR.
Záhy za hranicemi se ukázalo, že s naším panem řidičem se nudit nebudeme. Když mu po několika kilometrech
po polském území přestala fungovat elektronická navigace, zjistili jsme, že s sebou nemá žádnou mapu, podle které by mohl jet. Po lehkém zabloudění jsme dojeli na kraj Wroclawi a tam jsme se zastavili. Pan řidič nevěděl, jak projet městem. Nečekaná zázračná pomoc se vynořila z řad účastníků, když se přihlásil David Lacina s vlastní mapou. Sedl si k panu řidiči a suverénně jej provedl nejen Wroclawí, ale bezpečně jej také dovedl noční krajinou až do cíle cesty – do Ludwikowa. Ačkoliv Davidův zásah do situace byl tichý a nenápadný (mnozí si jej možná ani nepovšimli), měl zásadní význam. Bez něj bychom pravděpodobně do Ludwikowa dorazili až kdovíkdy po půlnoci. Davidovi proto náleží velké díky.
Na místo jsme dojeli se značným zpožděním proti původnímu plánu. Při ubytovávání pak zajímavé situace pokračovaly. Polští hostitelé nevěděli, kolik míst mají v pokojích, pokoje neodpovídaly počty lůžek původně inzerovaným počtům, tak bylo trochu zmatku a pobíhání po chodbách. Asi po hodinovém hemžení ale byly všechny postele dostěhovány do správných pater a pokojů a někteří stihli jít spát ještě před půlnocí.
V sobotu jsme se po královské snídani přivítali s Pawlem Dolatou, předsedou Jihovelkopolské pobočky OTOP (PwG OTOP) a Jerzym Bartuzim z PwG OTOP, kteří byli našimi hostiteli a průvodci. Na první exkurzi s námi vyrazila celkem 4 auta s 12 Poláky. Začali jsme prohlídkou památných dubů letních (Quercus robur) nedaleko Antonina. Statletí velikáni opravdu ohromovali svou impozantností (nejstarší dub má 450 let a 7 m obvodu). Ačkoliv Poláci jsou přesvědčení, že v této oblasti nežijí páchníci hnědí (Osmoderma eremita), čeští účastníci našli v trouchu jednoho z dubů jasná torza mrtvého páchníka. Viděli jsme i památnou borovici lesní (Pinus sylvesrtis) zvanou „Trojčata“, starou 310 let. Po dubech následovala prohlídka loveckého zámečeku Radziwilowců v Antonině. To již někteří účastníci začínali být nesví… Kdy že prý konečně půjdeme na ptáky…
Ptáci začali v rezervaci Wydymacz. Přivítal nás odlétající orel mořský (Haliaeetus albicilla) a jeden vodouš šedý (Tringa nebularia). Pawel ukázal několika zájemcům i lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), který zde vzácně roste. Po přejezdu k dalšímu rybníku se blýsknul Martin Brejška, když na rybníku Dębnica Dolna u Przygodzic na nahrávku hlasu nalákal do naší bezprostřední blízkosti párek sýkořic vousatých (Panurus biarmicus). Nastaly fotografické orgie, které nebraly konce a sýkořice se předváděly jak na přehlídkovém molu.
Pak nás již čekal výborný oběd ve slavnostně prostřené restauraci v Przygodzicach. Po obědě jsme se zastavili pod hnízdem čápa bílého (Ciconia ciconia), na kterém od roku 2006 je nainstalovaná webová kamera a Světlana Vránová, členka odborného týmu, organizujícího přenos z hnízda, informovala o projektu. A pak už jsme vyrazili za dalšími zážitky. Pawel nás po cestě upozorňoval na přírodovědné a historické zajímavosti a na místní památky, které jsme míjeli.
Zastavili jsme se na několika různých rybnících, ale viděli jsme víceméně jen běžné druhy. K vděčným zajímavostem ale patřil orel mořský, který pózoval na slunci na suchém smrku. Na rybníce „Jan“ (soustava rybníků Potasznia) pod ním odpočívalo 450 hus velkých (Anser anser). Při pozorování pózujícího orla jsme si pochutnávali na čersvých koláčích z pekárky „Kurzawska i Kosiewicz“ v Ostrowie Wielkopolskim, které nám přivezl Wojtek Kurzawski. O tom, že byly velmi dobré, jednoznačně svěčí fakt, že se po nich jen zaprášilo.
Dva vrcholy sobotní exkurze byly teprve před námi. Nevšedním zážitkem pro mnohé z nás bylo setkání s pasoucími se jeřáby popelavými (Grus grus). Hejno o počtu okolo 270 ex. většina z nás ještě nikdy neviděla. Jeřábi se nám předváděli jak na zemi, tak ve vzduchu, takže jsme k údivu pana řidiče strávili na silnici u pole u vesnice Kolęda skoro hodinu. Druhým vyvrcholením dne byla vyhlídková věž u rybníka Grabownica (soustava rybníků Potasznia), kde jsme propadli nadšení snad všichni. Na první pohled upoutaly volavky bílé (Egretta alba), rozmístěné ve skupinách i jednotlivě po celé obrovské ploše rybníka. Druhý pohled již byl přes objektivy stativáků a nadšení začalo narůstat. Kolik že tam je těch orlů mořských? Šest? Ne, deset? Oni se koupou! A vzadu mezi těmi volavkami je skupina jeřábů! Poláci hlásí labutě zpěvné (Cygnus cygnus) – dospělou s pěti mladými. A támhleto hejno? To jsou stovky potápek roháčů (Podiceps cristatus). Ve výčtu jen toho nejzajímavějšího z této lokality figuruje celkem nejméně 16 orlů mořských, nejméně 80 volavek bílých, 30 jeřábů popelavých a dohromady 12 labutí zpěvných. Škoda jen, že pan řidič nám svým sdělením, že mu „padla“ a dál nemůže jezdit, zkazil plánované čekání na přílet jeřábů na zdejší nocoviště. Odjížděli jsme jen neradi.
Na zpáteční cestě jsme se k ohromné radosti místních pubertálních slečen na chvíli zastavili v malém vesnickém obchůdku. Vykoupili jsme veškerou zásobu chlazeného piva i značnou část toho nechlazeného a slečny na nás koukaly, jako by ještě nikdy v životě neviděly zahraniční autobus.
Den ale ještě zdaleka nekončil. Po krátké přestávce ve „schronisku“ promítla Světlana Vránová zájemcům nejprve dvě power pointové prezentace z lednového kroužkování labutí s polskými kolegy a pak prezentaci, shrnující výsledky tří let sledování hnízdění čápů bílých pod web kamerou v Przygodzicach. Mezitím se podařilo roztopit oheň a mohl začít „Večer česko-polského přátelství“, provázený vuřty polskými i českými, pivem českým i polským a rozhovory v češtině i polštině. Čas to byl velmi příjemný, nikdo se neopil a netropil výtržnosti a při diskusích na různá témata bylo dohodnuto mnoho další spolupráce, jak mezi Čechy navzájem, tak na úrovni česko-polské. Večer skončil vlastně až ráno…
V neděli ráno nám pan řidič nezapomněl připomenout, že teda opravdu neví, jestli nás doveze až domů, protože v 17.00 mu „padne“, takže zřejmě autobus odstaví v Náchodě. Po krátké poradě přítomných členů výboru VČP ČSO jsme se rozhodli, že si jeho výhrůžek nebudeme všímat, dodržíme naplánovaný program a řešit budeme až případné opravdové problémy.
Provázeni Pawlem a Jurkem, vyrazili jsme za nedělním cílem – na Możdżanowské rybníky. Jejich značná část je v osobním vlastnictví bratrů Karola a Grzegorze Girus, kteří jsou přáteli našich onitologů. Ještě než došlo na ptáky, jsme si ale prohlédli koťátko pana Karola Giruse a chvíli potom také bachyni prasete divokého (Sus scrofa) se selátkem, kříženým s domácím prasetem, které chová v ohradě místní lesník pak Bronisław Krawiec. Na rybnících jsme měli vyloženou smůlu. Ačkoliv ptáci tam evidentně byli, byli na jiných místech, než jsme se pohybovali my a my jsme neměli čas vypravit se za nimi na jiné rybníky, než co jsme měli po cestě. Takže jsme viděli jen vodouše bahenní (Tringa glareola), 5 vodoušů tmavých (Tringa erythropus), ledňáčka říčního (Alcedo atthis) nebo volavky popelavé (Ardea cinerea). Radost nám udělal alespoň ostříž lesní (Falco subbuteo), který chvíli manévroval přímo nad našimi hlavami. Pawel nám ukázal několik rostlin plavínu štítnatého (Nymphoides peltata), který se zde vzácně vyskytuje a nepukalku vzplývající (Salvinia natans), jedinou vodní kapradinu, vyskytující se na území Polska. Naše touha po „něčem zajímavém“ byla naplněna až na samotný závěr, kdy už jsme byli skoro u autobusu. Nebe se náhle pokrylo černými křídly a nad našimi hlavami zakroužilo 23 čápů černých (Ciconia nigra). Někteří šťastlivci zahlédli také orlovce říčního (Pandion haliaetus). Když jsme pak nasedli do autobusu, černou (nebo spíš šedou) tečku za Możdżanowskými rybníky udělalo hejno asi 50 vran šedých (Corvus cornix).
Opravdovou tečkou za naším pobytem u polských přátel ale byl až oběd, který speciálně pro nás připravila rodina Girus – pan Grzegorz s manželkou Ewou a jejich rodiče Franciszek a Helena Girus. Vylovili a připravili pro nás několik místních kaprů a výtečný zelenino-ovocný salát. Jídlo bylo tak výborné a bylo ho tolik, že jsme se pravděpodobně přejedli úplně všichni. Někteří stihli ještě postavit stativáky k přilehlému rybníku, nám ostatním stačilo pokochat se pohledem na nad lesem kroužící hejno 30 krkavců velkých (Corvus corax).
A pak už loučení, nasedání do autobusu a další kousek pana řidiče. Ačkoliv měl spoustu času otočit prázdný autobus, počkal, až všichni nasedneme a otáčel se s autobusem plným. Zadní kolo se zarylo do písku, vytvořilo hlubokou jámu a autobus zapadnul. Tak jsme si zase vystoupili a mužská část účastníků se jala vytlačovat autobus z díry… Naštěstí se to povedlo rychle a mohli jsme odjet. David si zopakoval svou průvodcovskou roli a bravurně provedl pana řidiče Wroclawí. Přesto jsme opět jeli pomalu, takže když panu řidiči „padla“, byli jsme ještě v Polsku, dost daleko od hranic. Zanadával si pod fousy, ale pak to překousnul, takže nás přeci jen dovezl až domů. Dorazili jsme do Pardubic sice až v 19.45, namísto v plánovaných 18.00, ale hlavně, že jsme dorazili.
Za organizátory mohu říci, že exkurze splnila naše očekávání. Vše klapalo, nebyly žádné vážné problémy, nikdo se neztratil ani se nikomu nic nestalo (doma na nás čekala zpráva o tragické havárii slovenského autobusu v Rakousku, kde zahynulo 14 lidí…), ptáky jsme viděli, vztahy jsme navázali, takže jsme spokojení. Další hodnocení už je na účastnících, kteří možná některé věci vnímali úplně jinýma očima – nezatížení organizačními povinnostmi.
No, a už abychom začali přemýšlet o exkurzi 2009…
Svě
