Mladoboleslavsko – Chytával jsem dříve i v čase Vánoc. Dobře jsem věděl o skorcích, ledňáčcích, zimujících červenkách, střízlících i hýlech. Vyčkával jsem pravidelných průletů družných mlynaříků, pod jabloněmi chytal kvíčaly… A což teprve, když i náš kraj konečně poctili návštěvou vzácní brkoslavi! To býval fofr! Na rumištích jsem v pelyňkových hájích chytal do nízkých sítí konopky i našeho nejmenšího strakapouda, který tam zaletoval bušit do stvolů, v jednom divném prosinci v síti dokonce uvízl skřivan se zvonohlíkem a v nejspodnější kapse ještě pěvuška.
Času se však stále víc nedostávalo, ale obava, že přijde „absťák“, v němž roztřesenou rukou budu marmeládová očka lineckých koleček vykrajovat kroužkem na kalouse a kleštěmi zdobit perníčky, se taky nenaplnila. Dostavilo se jisté vychladnutí.
Dnes, kdy chytám pouhou třetinu roku a téměř výhradně jen slavíky, je mnohé jinak. Ne že bych si už nedovedl představit drátěná bludiště „polského typu“, plná bahňáků, klícky s hbitě pobíhajícími chřástaly, po stovkách v rákosí nocující a o překot křičící vlaštovky či žluté konipasy na prázdninové Klenici, jak zvolna poskakují k jihu. Nezbývá čas.
Krajinu a ornitologii jsem však ani pro zbytek roku neopustil, více dnes o ní mluvím k posluchačům a čtenářům, častěji brouzdám v mojí Velké knize slavíků, uložené v kabinetu a také žiji ze vzpomínek. Ty jsou jistotou ze všech nejjistější a podle mého vůbec nestárnou. Se slavíky tak zůstávám po celý rok. A když chci mít příběhy trojrozměrné, vyjedu si klidně i v adventním čase na jejich plácky. Mám těch slavičích domovů v péči na padesát a mohu si vybírat. Každý je tak trochu jiný, každý ukrývá jiný příběh. Není-li sníh, nacházím ještě i v tomto čase slavičí hnízda. Tužka v ruce začíná kmitat, jak rychle hodnotí umístění stavby v prostředí, použitý materiál či usazení hnízda. Plácky jsou v tu dobu přehledné, je vidět do křoví i na stromy. Současně shledávám i to, že ležení bezdomovců jsou už opuštěná. I po nich pod opadanými větvemi zůstal příběh. Na planých jabloních září stále ještě strakatá jablka, také obří pneumatiky jsou na svých místech, do křoví je kdysi vyhnala zřejmě „perestrojka“, kdy těžké stroje, hltající pohonné hmoty vířením v nádrži, nešlo v novém povětří již dál uživit.
Náhle nacházím slavičí hnízdo v hromádce starých plechovek. Všechny jsou půvabně rezavé jako slavíci. Dívám se na mohutné větve zdivočelých stromů, rozlámaných k bezmezné radosti šoupálků poslední vichřicí. Zkypřená zem pod keři, kde zjara číhaly slavičí sklopky, je stále ještě syrová. Dívám se do těch míst, opona letí pod strop a příběh z chytačova zápisníku v momentě ožívá. Po pár metrech jich je nakonec tolik, že se nechce odejít.
Jsem šťasten, že tato místa pro mne stále mají tolik úžasu, poznání i odpočinku. Rozmlouvají se mnou, jsou přátelská v každé době a dnes snad konečně již ve vší pokoře mohu prohlásit, že jim rozumím. Srostl jsem se statečnou krajinou a nebude už jinak, abych se nepostavil za její roští, nehájil je před člověkem, jenž ničeho nepoznal, neviděl, nezažil, nechtěl…
V čase, kdy na železném svícnu před domem zapaluji skauty čerstvě přineseným Betlémským světlem poslední ze čtyř svící, mám dobrou zprávu, pro slavíky i pro lidi přírodě blízké: „slavičí roští Boleslavska stále ještě žije!“
Pavel Kverek
