Chaluhy – krotcí návštěvníci našich vod | Východočeská pobočka ČSO

Chaluha malá při odpočinku na vodní hladině přehrady Rozkoš. Foto – Jaroslav Vaněk.

Přehrada Rozkoš, Česká Skalice – Chaluhy (Stercorariidae) tvoří druhově nepočetnou čeleď ptáků, kterou řadíme společně s racky a rybáky do řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes). V České republice se občas setkáváme se čtyřmi druhy těchto ptáků. Nejvzácněji se u nás vyskytuje chaluha velká (Stercorarius skua), častěji se můžeme setkat s chaluhou příživnou (Stercorarius parasiticus), chaluhou pomořanskou (Stercorarius pomarinus) a chaluhou malou (Stercorarius longicaudus). Protože jsou chaluhy typickými ptáky mořského pobřeží, patři setkání s nimi ve vnitrozemí k mimořádným ornitologickým zážitkům.

Vzlétající chaluha malá. Foto – Jaroslav Vaněk.

Všechny druhy chaluh charakterizuje zvláštní způsob, kterým si opatřují potravu, o kterou okrádají své příbuzné, převážně racky a rybáky. Kromě této typické činnosti, jsem je však pozoroval i při vyhledávání a konzumaci uhynulých ryb, případně jiných živočichů. Další, a pro ornitology velice zajímavou vlastností těchto ptáků je jejich mimořádná krotkost, zejména pokud zrovna přijímají potravu..

Za svoji ornitologickou éru jsem měl možnost pozorovat všechny uvedené druhy chaluh na přehradě Rozkoš nedaleko České Skalice. V některých případech se jednalo o skutečně blízká setkání, doslova tváří v tvář. Ta, která jsou staršího data, bohužel zůstanou navždy fotograficky nezdokumentována. V tomto ohledu mne nejvíce mrzí setkání s chaluhou pomořanskou, ke kterému došlo dne 25. 8. 1980 na tzv. Východním poloostrově. Chaluha se krmila na zbytcích uhynulé lysky černé (Fulica atra). Postupně jsem se k ní přiblížil na vzdálenost asi dvou metrů. Po chvíli pozorování patrně nabyla dojmu, že ji chci o její pochoutku připravit, proto vzlétla a začala na mne podnikat intenzívní vzdušné útoky, kterým jsem byl nucen uhýbat, aby neskončily klovancem do hlavy. Teprve když jsem se od potravy trochu vzdálil, nechala mne být a dál se nerušeně věnovala hostině.

Další chaluhou, která se zapsala do mé paměti a naštěstí již i kartu mého fotoaparátu a posléze i disk počítače, byla rovněž chaluha pomořanská, kterou jsme společně s kolegou – ornitologem Aloisem Holubem zastihli dne 11. 11. 2007. Chaluha hodovala na leklé rybě a chovala se o něco opatrněji, než ta předchozí. Vzlétala při přiblížení asi na patnáct metrů a také se nechovala tak útočně. Vždy nás jen několikrát oblétla a zase se vrátila k potravě. Přes naprosto strašlivé povětrnostní podmínky, kdy se přihnala hustá vánice, doprovázená silným větrem, jsem pořídil použitelnou fotografickou dokumentaci. Příběh tohoto ptáka má ovšem své šťastné pokračování. Lokalitu jsem navštívil znovu dne 16. 11. 2007, tentokrát za naprosto odlišného počasí, kdy bylo téměř bezvětří a dokonale modrá obloha. Chaluha několikrát proletěla nedaleko mě a k mé značná radosti se náhle prudce snesla na hladinu ve vzdálenosti asi osm metrů od břehu, kde objevila leklou rybu. Nezbývalo, než se pohodlně usadit na břehu a začít fotografovat chaluhu úporně zápolící s rybou. Zápolení ji přestalo bavit asi po čtvrt hodině, patrně z důvodu, že ryba byla příliš čerstvá, málo rozložená, a tak se jí nedařilo odtrhnout kus pořádného sousta. Po jejím odletu jsem ještě setrval nějakou dobu na lokalitě a když už jsem se připravoval na odchod, objevil jsem znovu moji známou u břehu, kde si tentokrát našla ke konzumaci mnohem lépe připravenou, uleženější leklou rybu. Za téměř ideálních podmínek jsem pořídil bohatou fotodokumentaci, která později posloužila k potvrzení správného určení druhu.

Ocasní pera chaluhy malé. Foto – Jaroslav Vaněk.

Zatím poslední setkání s chaluhou se odehrálo doslova před několika dny 21. 7. 2009 a velice vítaným způsobem tak byla narušena poměrně fádní letní sezóna na lokalitě.

Toho dne jsem se vypravil na přehradu již brzy ráno a krátce po šesté jsem již byl na místě. Okamžitě po příchodu na břeh přehrady jsem nad hladinou zaregistroval nezvyklý ruch. Pohled dalekohledem mi prozradil, že několik racků chechtavých za hlasitého křiku intenzívně pronásleduje jiného ptáka stejné velikosti, převážně hnědé barvy, kterého jsem téměř okamžitě určil jako dospělou chaluhu malou.

Chaluha malá hodující na mrtvé rybě. Foto – Jaroslav Vaněk.

Rackové si zcela zjevně spojenými silami vyřizovali své účty s loupeživou příbuznou. Po chvíli je však přestala honička bavit a chaluha se po několika vteřinách usadila na břehu, kde se začala věnovat nějaké potravě. Postupně a velice opatrně jsem se začal k chaluze přibližovat a průběžně jsem pořizoval fotodokumentaci. Skončilo to tak, že jsem se ve vzdálenosti necelých dvou metrů usadil vedle chaluhy na zem a pořizoval její detailní záběry. Objekt mého zájmu mne jen občas letmo zkontroloval krátkým pohledem a dál se věnoval své hostině, která tradičně sestávala z leklé ryby – velmi kvalitně uležené. V průběhu asi dvouhodinového pozorování chaluha několikrát opustila svoji potravu, zalétla na hladinu do vzdálenosti asi deset metrů od břehu, kde se napila, trochu vykoupala a poté se vrátila zpět. Návrat se odehrával tím způsobem, že nepřilétla přímo k rozjedené rybě, ale přistála na cestě asi dvacet metrů od ní a k potravě došla pěšky. V průběhu pozorování jsem se ke své nové kamarádce ještě více přiblížil, takže naše vzdálenost činila asi jeden metr a jediným limitujícím faktorem pro mne byl silný zápach konzumované ryby. Musím konstatovat, že by nebyl naprosto žádný problém chaluhu chytit do ruky, ale takové zrady jsem se nemohl dopustit. V rámci fotografování jsem na ni zkoušel mluvit, s úmyslem upoutat její pozornost tak, aby kvůli pěknému záběru zvedla pořádně hlavu. Má snaha však vedla jen k jejímu velice letmému pohledu. Žádným způsobem nereagovala ani na dva telefonické hovory, které jsem stačil v její přítomnosti vyřídit. Asi po dvou hodinách jsem ponechal chaluhu jejímu osudu a šel skontrovat další část lokality. Když jsem se po další hodině vracel nazpět, nalezl jsem ji, jak odpočívá poblíž své ryby. Neodolal jsem, abych nepořídil další sérii snímků. Dokonce ji ani výrazněji nevzrušilo, když jsem stál přímo nad ní a shora pořizoval detailní záběry jejího ocasu. Pak už jsem však definitivně nechal chaluhu zaslouženě odpočívat a opustil ji s nadějí, že toto setkání s příslušníky jejího rodu nebylo poslední.
Jaroslav Vaněk