Migrační vzory ptáků se mění v reakci na globální změny životního prostředí. Řada ptačích druhů se na tyto změny adaptuje např. častějším zimováním v místech, která doposud obývaly striktně tažné populace. Mezi tyto druhy lze jistě zařadit i čápy bílé (Ciconia ciconia), u nichž lze fenomén relativně již častého a pravidelného zimování v našich zeměpisných šířkách vysvětlit mírnými průběhy zim a tím dostupnějšími potravními zdroji. Přesto však stále můžeme řadit záznamy zimujících čápů u nás jako neobvyklá pozorování. Jinak je tomu v jižní Evropě, zejm. ve Španělsku.
Rubrika: novinky v ornitologii (Strana 2 z 3)
Východočeská pobočka České společnosti ornitologické se stává jednou za pět let organizátorem celostátní ornitologické konference s mezinárodní účastí „Metody a výsledky výzkumu ptačích populací“. Letos tomu tak bude již po šesté! Konference proběhne ve dnech 16. – 18. října 2015 v krásných prostorech pardubického zámku.
V posledních dnech vyšel již druhý atlas hnízdního rozšíření ptáků Krkonoš, který navazuje na první mapování, které probíhalo mezi roky 1991 – 1994. Mimořádně zdařilé dílo ukazuje stav avifauny Krkonoš během let 2012 – 2014 na české a polské straně hor. Autory publikace jsou podobně jako u minulého atlasu Jiří Flousek, Bożena Gramsz a Tomáš Telenský. Na celkovém sběru dat se podílelo dalších 36 ornitologů z celé České republiky a Polska.
Břehouš černoocasý (Limosa limosa) je již řadu let výrazně ubývajícím druhem nejen v České republice, ale v celé řadě evropských zemí. Polovina populace tohoto bahňáka doposud hnízdí v Nizozemsku, avšak i zde jde o druh výrazně ubývající. Organiazce Birdlife International je již od počátku devadesátých let upozorňována, aby byl druh zařazen mezi celosvětově ohrožené. Mimo zdokumentovaný úbytek evropské populace pak zejména z důvodu nedostatečně známého populačního trendu poddruhu L.limosa melanuroides v Asii. Pouze u evropského poddruhu L. limosa islandica bylo zaznamenáno zvýšení početnosti lokální islandské populace.
Nedávno publikovaná studie švédských vědců ukázala, že někteří rákosníci velcí (Acrocephalus arundinaceus) jsou nakažení ptačí malárií. S tímto parazitem (prvokem) se dostávají do kontaktu na svém zimovišti v Africe. Malárie je těžkým soupeřem pro člověka, ovšem ptáci se s tímto onemocněním dokázali vyrovnat nebo se na nich onemocnění zřetelně neprojevuje – infikovaní i zdraví jedinci hnízdí a úspěšně vychovávají mláďata. Tento jev byl doposud hádankou pro ornitology i evoluční biology. Protože onemocnění běžně mívá nějaký vliv na zdatnost jedince. Důkladnou analýzou vzorků krve vědci zjistili, že infekce má dvě fáze. První fáze je akutní stádium s typickými vnějšími symptomy, které se projeví krátce po nakažení. Druhá je trvalá chronická fáze, kdy nejsou symptomy rozpoznatelné.
Je to práce, kterou by asi nikdo nechtěl. Být ve vedení letové formace, mít tu největší dřinu s větrnými proudy, zatímco se ostatní „vezou“. Asi většina lidí tuto formaci do „V“ zná a ví, že ten první ve formaci rozráží vzduch a dalším za ním se letí snadněji. Setkáme se s ní u řady ptačích druhů, nejznámější jsou u nás asi husy. Co ale vede ptáky k tomu takto létat ve formaci? Z evolučního hlediska má smysl se „obětovat“ pro své příbuzné a tedy nějak podpořit své geny. V ptačím hejnu jsou ale i ptáci nepříbuzní. Co je tedy vede k této vzájemné kooperaci a šetření energie?

sovy jsou schopné otočit hlavou až o 270°, nahrazuje jim to jejich neschopnost pohybovat očima
V zásadě jednoduchá otázka, ale s odpovědí je to trochu složitější. Doposud se odpověď skládala z toho, že má sova upravené obratle a vazy, které ji to umožňují. Nová studie ale ukazuje, že přizpůsobení není jen jedno a přesně anatomicky vykresluje, jak dokonalý tento systém je. Studie také vyhrála hlavní cenu posterů na 2012 International Science & Engineering Visualization Challenge a vyšel v časopise Science.
Ptáci se na své migrační cestě setkávají s řadou nástrah a nebezpečí. Jeden druh nebezpečí je ale provází celý život a to jsou predátoři. Nová studie objevila, že se tažní ptáci učí na své cestě od ostatních rezidentních ptáků poznávat nebezpečí v dané lokalitě. Tažní ptáci totiž na cestě přeletují velké vzdálenosti a v každém biotopu na ně číhá jiný druh nebezpečí.

Rorýs obecný. Foto L. Petrilák
Rorýsi obecní jsou úžasní letci, tráví většinu svého života ve vzduchu a jsou tak zahaleni mnohými tajemstvími svého života. Nyní, za pomoci nových technologií, můžeme nějaké záhady pomalu rozkrývat, například o jejich migraci. V poslední době se staly trendem tzv. geolokátory. Jsou to zařízení o hmotnosti 0,6 g, která do sebe ukládají data o slunečním svitu. Jejich přesnost je menší (+/- 100km), ale jejich hlavní výhodou je malá hmotnost a velikost.

buřňák severní (Puffinus puffinus), foto: David Boyle
Mořští ptáci krmí své mladé před vylétnutím z hnízda méně, ale jsou to hormony, které určují, kdy mládě hnízdo opustí. Nový výzkum uveřejněný v Behavioral Ecology se zaměřil na hlavní „spínač“, který určuje, kdy mláďata opustí své hnízdo a započne jejich samostatný život. Výzkum probíhal u buřňáků severních (Puffinus puffinus) na ostrově Skomer ležící na jihovýchodě Walesu. Vědci si všimli, že rodiče si při krmení nevšímají zvyšujícímu se žadonění mláďat a krmí méně před tím, než mláďata opustí hnízdo. Ve stejné době se u mláďat začala zvyšovat hladina hormonu kortikosteronu. Otázkou pak bylo, zda je zvýšená hladina hormonu důsledkem snížené frekvence krmení nebo je nezávislá.