Bělověžský prales

Rašeliniště s rojovníkem bahenním a břízou pýřitou. Foto – Světlana Vránová.

   Od roku 2000 jsme v Bělověžském pralese byli už po šesté. Tenhle kus země na polsko-běloruské hranici nás chytil za srdce a určitě se sem ještě nejednou vrátíme. Máme tu spoustu přátel, spoustu oblíbených míst…, jezdíme sem jako domů. Když říkám „my“, mám na mysli naši rodinu. Když budu psát o „Bělověži“, mám tím na mysli nejen vlastní Bělověžský národní park (BPN – Białowieski park narodowy), ale i jeho blízké okolí. Součástí BPN je kromě pralesa také zámecký park v Bělověži a ukázková rezervace zubrů. Zahrnuje tak biotopově velmi pestré území. Jenže na loukách, vodách, v pralese a obcích, které k BNP přiléhají, ale nejsou součástí národního parku se vyskytují stejné druhy ptáků, proto jsem zvolila trochu jiné členění svého vyprávění.

V kraji orlů, jeřábků a bobrů  aneb  Kde zubři dávají dobrou noc

   W Hajnówce zatáčíme doprava na 17 kilometrů dlouhou silničku prodírající se lesem se stromy impozantní výšky. Na mobilu se ztrácí signál a ve mně kdesi uvnitř narůstá radostné vzrušení. Neklamný důkaz toho, že jsme po dvou letech konečně zas tady – v mé milované Bělověži. Nadšeně se vítáme s naší polskou babičkou a dědečkem, v „našem“ domečku se od minula nic nezměnilo, vše je jak má být a nezbývá, než se těšit. Jen to počasí…

PRALES

Zatopená část lesa – voda se vylila poté, co si bobři na potoce postavili hráz. Foto – Světlana Vránová.

je samozřejmě tím, co našince nejvíc láká. Neuvěřitelným způsobem se zde střídají všechny možné nížinné biotopy. Často jdete místy, kde po levici máte podmáčenou olšinu nebo třeba jakýsi „písník“ s vodní plochou a po pravici suchý bor, který náhle přejde do dubohabřiny, abyste po chvíli ucítili svěží „citrónovou“ vůni rojovníku bahenního (Ledum palustre), linoucí se z rašeliniště. Rašelinišť je zde hned několik typů – moje nejoblíbenější jsou „březová“: porosty rojovníků, suchopýrů pochvatých (Eriophorum vaginatum), rašeliníku (Sphagnum) a mnoha druhů brusnic a do toho ladné bílé krásky břízy pýřité (Betula pubescens). Ale stejně nádherná je i borová varianta, kde místo bříz rostou borovice lesní (Pinus silvestris). Rašelinný bor, kde na rašelině rostou přirozené porosty smrků ztepilých (Picea abies), má zas úplně jiné kouzlo. Miluji také „bažinky“ – podmáčené části dubohabřin a olšin. Fascinující je zblízka sledovat pulsující život všudypřítomného „mrtvého dřeva“. Rozkládající se padlé stromy skýtají domov nepřebernému množství organismů, od hlenek, lišejníků, mechů a hub počínaje, přes cévnaté rostliny a semenáčky nových stromů pokračuje ke stovkám druhů bezobratlých a konče desítkami druhů ptáků a savců, kteří je využívají jako prostřený stůl nebo příbytek. Další odumřelé stromy dosud stojí. Některé mohou stát i sto let, než je vítr vyvrátí nebo než uhnijí natolik, že padnou. V lese rostoucím bez lidského pořádku, jen „jak Pán Bůh dá“ stojí vedle sebe stromy všech generací. Velikáni nevídaných výšek i šířek (výšky okolo 40 m a obvody kmenů okolo 3 – 4 metrů nejsou žádnými výjimkami) ční mnoho metrů nad horizont zbytku lesa. Letos jsme díky našemu průvodci měli vzácnou příležitost dostat se k největšímu bělověžskému dubu „Maćkowi“, který má obvod 725 cm a výšku 41 m. Strom je nádherný a cesta k němu patřila k tomu nejpůsobivějšímu, co jsme dosud ve zdejší přírodě zažili. Kdesi hluboko, skryty v přítmí neproniknutelných korun starších bratrů, krčí se v podrostu porosty maličkých semenáčků a čekají na svou šanci. Většina z nich se nikdy nedočká. Ale až jednoho dne některý z velkých stromů padne, nastane závod na život a na smrt. Stovky do té doby živořících stromečků o překot začnou vytahovat své kmínky za světlem. Uspět mohou jen ty nejrychlejší, a tak není divu, že prostor, uvolněný padlým stromem zmizí během několika týdnů.

Prales má jak bezzásahovou zónu, kde si les roste jak chce, tak obhospodařovávanou část, kde probíhá řízená výběrová těžba. Ačkoliv „hospodářské lesy“ nejsou na pohled tolik atraktivní jako ty bezzásahové, z hlediska výskytu ptáků v nich (až na výjimky) velký rozdíl není. V pralese žije veliké množství druhů, ale jak je pro přirozené porosty typické, většina z nich nedosahuje žádných vysokých kvantitativních hodnot. Obecně zde platí, že je dost obtížné ptáky vidět – koruny stromů jsou vysoko a jsou velmi husté. Navíc se většinou nesmí chodit mimo cesty, a tak je ornitolog odkázán spíš na hlasové projevy a nějaké to štěstí, když si některý pták sedne na větev před něj…  

Kromě řady i u nás běžných ptáků se zde setkáváme i se vzácnějšími druhy, mnohé z nich u nás máme spojené s horskými polohami. Jeřábka lesního (Bonasa bonasia) všímavý pozorovatel spatří nebo aspoň zaslechne prakticky při každé návštěvě lesa. Bělověžský prales je domovem celé plejády datlovitých ptáků (Piciformes). Datlíka tříprstého (Picoides tridactylus), stejně jako strakapouda bělohřbetého (Dendrocopus leucotos) či vzácného zatoulance strakapouda jižního (D. syriacus) se mi bohužel spatřit nepodařilo. Viděla jsem ale krutihlava obecného (Jynx torquilla), obě žluny – zelenou (Picus viridis) i šedou (P. canus), datla černého (Dryocopus martius) a strakapoudy velkého (Dendrocopus major), prostředního (D. medius) a malého (D. minor). Křik rorýsů obecných (Apus apus), ozývající se kdesi nad zelenou klenbou korun stromů, mnoho kilometrů od nejbližších domů, mě nepřekvapuje. Jsouc poučena již z předešlých let vím, že rorýsi zde hnízdí v dutinách nejvyšších stromů, čnějících nad vrcholky zbytku lesa. K dalším zajímavostem pralesa patří i poměrně běžné hnízdění vodouše kropenatého (Tringa ohropus) v prostředí podmáčených olšin. Z krkavcovitých na sebe nejčastěji upozorní krkavec velký (Corvus corax), jehož podmanivý hlas se k tomuhle lesu tak nějak „hodí“. Sojka obecná (Garrulus glandarius) žije v celém lese, zatímco ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes) jen v jeho jehličnatých partiích. Lejsky tu nalezneme všechny: „pískání“ lejska bělokrkého (Ficedula albicollis) je takřka všudypřítomné, jeho černohlavý kolega (F. hypoleuca) ale nezůstává nijak pozadu, lejskovi malému (F. parva) ani trochu nevadí, že zde nerostou vůbec žádné buky a s lejskem šedým (Muscicapa striata) se setkáme jak v lese, tak i všude jinde. Absence buků nevadí ani holubovi doupňákovi (Columba oenas). V borových partiích zaslechneme krásnou píseň skřivana lesního (Lullula arborea). Zmíním se ještě o drozdech, kterých zde rovněž žije celé spektrum. Zatímco s kosem černým (Turdus merula), drozdem zpěvným (T. philomelos) a drozdem kvíčalou (T. pilaris) se hojně setkáme i mimo lesní komplex, drozd brávník (T. viscivorus) se vyskytuje poměrně sporadicky jen v jehličnatých partiích. Od roku 1957 zde ale hnízdí i drozd cvrčala (T. iliacus). Hnízdění bylo nejčastěji prokázáno v podmáčených lesích. Bohužel, mně se pozorování cvrčaly nepoštěstilo.

Na jednom místě jsme s podivovali, jak je říčka, kterou známe z předešlých let jako úzký vodní tok, rozlitá do šířky. Domnívali jsme se, že je to následek dešťů, které předcházely a provázely celý náš zdejší pobyt. Až později jsme se dověděli, že příčina je jiná. Způsobili to bobři evropští (Castor fiber), když vybudovali na říčce hráz, díky níž se voda vylila z koryta.

LOUKY a NIVY 

zdejších řek jsou dalšími nádhernými biotopy, plnými podmanivé krásy. Zatímco rákosem, ostřicemi a roztroušenými vrbami či olšemi zarostlé nivy se často nacházejí v lesích, kde vytvářejí nečekaný prvek mozaiky biotopů, obrovské květnaté, často podmáčené louky se prostírají na okrajich lesa v okolí obcí.

Linduška luční se na zdejších loukách vyskytuje velmi hojně. Foto – Tomáš Bělka.

Když jsem tu byla poprvé, překvapili mě ťuhýci obecní (Lanius collurio). Suché stráně s trnitými keři zde nikde nejsou, tak ve velkém množství obývají právě nivy. Desítky ťuhýků, sedících na ojedinělých vrbách uprostřed rozsáhlých podmáčených rákosin v lůně pralesa působí pro nás dost nezvykle. Zaujmou také velká hejna vlaštovek obecných (Hirundo rustica), jiřiček obecných (Delichon urbica) a břehulí říčních (Riparia riparia). Zatímco břehule ve vymletých březích říček nacházejí hnízdních příležitostí dostatek, nad vlaštovkami a jiřičkami uprostřed divočiny jsem měla otazník. Až do chvíle, než jsem tomu přišla na kloub: hnízda mají přilepená pod nemnohými mostky, které umožňují lidem překonávat vodní koryta. V rákosí to žije jako kdekoliv jinde. Cvrčilky říční (Locustella fluviatilis) i zelené (L. naevia) si vesele cvrčí, strnadi rákosní (Emberiza schoeniclus) zpívají své prosté popěvky jako v kterékoliv jiné rákosině, snad jen u rákosníků je to tu trochu jinak. Nejběžněji zaslechnutelným hlasem je drčivé „kare kare krek“ rákosníka velkého (Acrocephalus arundinaceus), zatímco rákosníky obecné (A. scirpaceus), proužkované (A. schoenobaenus) či zpěvné (A. palustris) slyšíte daleko vzácněji. Cvrčilka slavíková (L. luscinioides) se zde vyskytuje rovněž, stejně jako vzácně hnízdící rákosník ostřicový (A. paludicola), na ty jsem ale štěstí neměla.

Hýl rudý zde patří mezi velmi běžné ptáky. Foto – Tomáš Bělka.

S řadou druhů se setkáme v nivách uprostřed pralesa, stejně jako na loukách ve volné krajině. Kromě pěnic (Sylvidae), strnada obecného (Emberiza citrinella) či konipasa bílého (Motacilla alba) k těm pro nás zajímavým bezesporu patří hýl rudý (Carpodacus erythrinus), jehož tázavý popěvek se ozývá téměř z každého druhého keře nebo rovněž velmi hojný slavík tmavý (Luscinia luscinia). Našeho slavíka obecného (L. megarhynchos) bychom zde hledali marně.

Na loukách je toho ke spatření ale přeci jen více. Obraz zubří hlavy (zubr evropský – Bison bonasus), která se mi jednou v ranní mlze zjevila v zorném poli dalekohledu a prozradila tak stádo 5 mladých býků, asi 70 m od nás se pasoucí, budu mít před očima ještě dlouho. Byl to úchvatný pohled. Právě nad loukami je také možné nejsnadněji spatřit kroužící dravce, ať už zde poměrně běžného orla křiklavého (Aquila pomarina), nebo třeba včelojeda lesního (Pernis apivorus), méně často i káni lesní (Buteo buteo), která zde žije spíš skrytě uvnitř lesů a mimo les vylétává zřídka. Na mnoha místech hnízdí moták pochop (Circus aeruginosus) a moták lužní (C. pygargus). Při troše štěstí je možné zejména po ránu spatřit jeřáby popelavé (Grus grus), skoro odevšad se ozývá chřástal polní (Crex crex), poměrně vzácně zaslechneme také hlas křepelky polní (Coturnix coturnix). Na louce ale můžeme zastihnout např. i hned tři druhy lindušek. Linduška lesní (Anthus trivialis) sem občas zavítá z lesa, kde patří k běžným druhům. Linduška luční (A. pratensis) je na loukách doma, jak její jméno napovídá. Třetí, lindušku úhorní (A. campestris), se mi vidět nepodařilo, ale prý není nijak vzácná. Časté je i pozorování konipase lučního (Motacilla flava) nebo bramborníčka hnědého (Saxicola rubetra). Počet strnadů doplňuje celkem běžný strnad luční (Emberiza calandra).

VODNÍ NÁDRŽ SIEMIANÓWKA a RYBNÍKY U TOPIŁA 

doplňují spektrum zdejších druhů o vodní ptactvo. Siemianówka, obří přehrada na řece Narew na severním okraji Bělověžského pralesa u běloruských hranic v mnohém připomíná naše Nové Mlýny. I zde v rámci velikášského projektu bylo zlikvidováno a později zatopeno několik vesnic, ani zde se nepodařilo dosáhnout plánovaných cílů, i zde jedna část jezera nefunguje jak by měla a díky tomu je zde trvale nízký stav vody. A tak zatímco po jedné (větší) části vodní plochy se prohánějí jachtaři, surfaři a rybáři, druhá (menší, ale i přesto rozlohou obrovská) část je tvořena mělkým litorálem s rákosinami a ostřicemi. Tato část je ornitologickou rezervací. V roce 2007 jsem měla možnost navštívit stanoviště, kde již po mnoho let probíhá každoročně v dubnu a potom od začátku července do konce října kroužkování ptáků. Za celou dobu trvání akce již bylo na Siemianowce okroužkováno 46 949 ptáků 152 druhů (stav k 6. 11. 2008). Např. v roce 2008 zde okroužkovali 6 507 ptáků 96 druhů. Na odchytovou „Akci Siemianówka“ je možné se přihlásit, stránky akce jsou zde a případným českým zájemcům účast vřele doporučuji.

Na okraji rezervace stojí vyhlídková věž, ze které je možné přehlédnout část mokřiny. Pozoruji spousty rybáků tří druhů. Nejvíc je asi černých (Chlidonias niger), ale i bělokřídlých (Ch. leucopterus) a obecných (Sterna hirundo) je velmi mnoho. Měl by tu být i rybák bahenní (Ch. hybridus), toho ale jsem buď neviděla, nebo nepoznala. Z racků jsem zaregistrovala jen chechtavého (Larus ridibundus). Při procházce podél břehu slyším postupně asi tři bukače velké (Botaurus stellaris). Na jednom z vodních ok zahlédnu rodinku hus velkých (Anser anser), nízko nad rákosem přeletují sem a tam volavky bílé (Egretta alba) a popelavé (Ardea cinerea) a čejky chocholaté (Vanellus vanellus) a až na obzoru nad velkou vodní plochou krouží orel mořský (Haliaeetus albicilla). Orli mořští u Siemianówki pravidelně hnízdí, ale až na běloruském území. V rákosí se ozývají moudivláčci lužní (Remiz pendulinus). Z kachen vidím kromě kachny divoké (Anas platyrhynchos) jen čírku obecnou (A. crecca) a poláka chocholačku (Aythya fuligula). Hejnka bahňáků se mi bohužel nedaří identifikovat, jsou moc daleko. Přelet dudka chocholatého (Upupa epops) a vrány šedé (Corvus cornix) nad loukou kousek ode mne mi udělal radost. Vrány jsou zde velmi vzácné, stejně jako straky obecné (Pica pica).  ¨

U obce Topiło je na říčce Perebel soustava několika rybníků, obklopených krásnými bažinami. Na hladině jednoho z nich je samice hohola severního (Bucephala clangula) a na dalším pluje pár labutí zpěvných (Cygnus cygnus). Tento druh pravidelně hnízdí na Siemianówce, ale prý i w Topiłe bývá pozorován často.

OBCE BIAŁOWIEŻA, HAJNÓWKA a další 

Jedno z několika obsazených čapích hnízd ve vesnici Białowieża. Foto – Světlana Vránová.

nemůžu při výčtu ptačích druhů pominout. Hajnówka je dvacetitisícové okresní město, které bohužel moc krásy a zajímavosti nepobralo. Ale aspoň tu hnízdí kavky obecné (Corvus monedula) a havrani polní (C. frugilegus). Oba tyto druhy, na většině míst v Polsku velmi hojné, v Bělověži a ostatních zdejších vesničkách zcela chybějí. Ve vesnicích dodnes jsou hlavně dřevěné domky, kamenné jsou spíš stále přibývající hotely. V každé obci je nejméně jedno obsazené hnízdo čápa bílého (Ciconia ciconia). Všude hojné jsou konopky obecné (Carduelis cannabina). V zahradách o sto šest zpívají sedmihlásci hajní (Hippolais icterina) a oba rehci – domácí (Phoenicurus ochruros) i zahradní (P. phoenicurus). V Bělověži na zahradě pozoruji útok krahujce obecného (Accipiter nisus) na špačka obecného (Sturnus vulgaris). Mimochodem špačkové jsou naprosto všudypřítomní, jsou nejen ve vsi a na loukách či u vody, ale dokonce i v pralese – stačí malé bezlesé místo a nepochybně se jich tam hejnko bude pást, početně hnízdí také ve stromech na okraji lesa v nivách řek.

VÝPRAVA ZA MANDELÍKY a GÓRNIAŃSKIE LĄKI 

Jednoho nedělního odpoledne mi zavolala kamarádka, jestli bych s ní a jejím mužem nechtěla jet na mandelíky hajní (Corracias garrulus). No, to je otázka, co? Kousek jsme za nimi museli jet, asi 50 km. Kam přesně, to vám neprozradím, protože to je tajné. Řeknu jen, že to bylo jihozápadně od Bělověže na loukách u dvou vesnic. Hnízdí tam celkem tři páry, my jsme viděli hnízdní stromy dvou z nich a povedlo se nám uvidět jeden pár a jednoho dalšího ptáka. Ještě před nějakými 15 lety hnízdili mandelíci přímo na jižní hranici BNP. Pak ale vymizeli a až po letech se objevili v místech, kde jsme na ně koukali. Další zajímavostí pro mě bylo, že jen kousek od mandelíků zpíval strnad zahradní (Emberiza hortulana).

Na zpáteční cestě jsme se zastavili v ornitologické rezervaci Górniańskie ląki. To je soustava podmáčených luk na jihozápadním okraji města Hajnówka. Pro nás je zajímavé, že je to území, které před časem vykoupila místní ornitologická skupina a zřídila zde rezervaci. Hnízdí zde řada již výše jmenovaných ptáků (motáci lužní, chřástali polní, hýli rudí, slavíci tmaví, cvrčilky, rákosníci…) , taky množství bahňáků (ty jsme ale žádné neviděli). Po cestě si člověk musí dávat pozor kam šlape, protože okolo vodních kanálů mají nory a příkopy bobři. Později v létě je zde nocoviště desítek jeřábů, které jsem měla možnost vidět před lety. Uprostřed luk je pozorovací věž, z níž se nám podařilo zajímavé pozorování ťuhýka šedého (Lanius excubitor). Tento nádherný pták přímo před našima udivenýma očima předvedl, co umí: v letu ulovil konopku, v pařátu si ji odnesl na větev keře a tam povečeřel.

Věkově rozrůzněné porosty. Foto – Vladimír Vrána.

   Moje vyprávění končí. Je na místě zdůraznit, že naše bělověžské výpravy rozhodně nejsou ornitologickými exkurzemi. V rodině, kde jeden kouká po elektrických izolátorech a elektrárnách, a tudíž chce být spíš v civilizaci, druhý fotí krajiny a stromy a při tom hlídá mapu a čas a třetí by rád všude trávil dlouhý čas sledováním ptáků je neustále třeba hledat nějaký aspoň trochu ucházející kompromis. Nicméně přesto, že jsme nejeli „na ptáky“ zaznamenala jsem si celkem 113 ptačích druhů, s nimiž jsem setkala. Tak to zas nebylo tak zlé. Můžu se jen dohadovat, kolik by jich asi bylo, kdybychom se jim opravdu cíleně věnovali…  

Svě
červen 2009