Vlastovka obecna (Hirundo rustica) je vseobecne znamy operenec, ktery zejmena na venkove provazel cloveka na kazdem kroku. Patrila k nejhojnejsim ptacim druhum, avsak na konci minuleho a zacatkem tohoto stoleti zacaly jeji pocetni stavy povazlive klesat. Tato skutecnost byla patrna ve vetsine zemi Evropy. BirdLife Internacional (celosvetove sdruzeni narodnich organizaci, zabyvajici se vyzkumem a ochranou prirody) vyzvala narodni krouzkovaci centraly v Evrope k provadeni prislusnych vyzkumu, aby se zjistily priciny ubytku vlastovek a aby bylo mozno nasledne prijmout ucinna opatreni na zastaveni zmineneho poklesu jejich hnizdniho rozsireni (SUCHOMELOVA E., CEPAK J. 2000).
Články autora: Vojtěch Volf
O vlaštovčích hnízdech – zajímavé poznatky ze čtyřletého výzkumu
Vandalismus
Dobruška – Chtěl bych se zmínit o projevech vandalismu v naší přírodě, tak jsem se s tímto moderním fenoménem v posledních několika letech setkal. Onu zmínku bych chtěl dokumentovat na několika případech a přiložených fotografiích.
První případ bych hodnotil jako vandalismus neúmyslný, chyba vznikla spíš na základě mého špatného odhadu. V Dobrušském parku v minulosti hnízdívalo například několik druhů sov – puštík obecný (Strix aluco), sova pálená (Tyto alba), sýček obecný (Athene noctua) a další dříve hojní ptáci z jiných čeledí. Potom byly staré stromy s dutinami vykáceny a u ostatních byl proveden důkladný průklest.
Zkušenosti s odchyty sýkor u krmítek
Dobruška – Volně navazuji na článek kolegy Pavla Světlíka (Krmit ptáky – ale jak?). Každoročně krmím na své zahradě v Dobrušce (RK) ptáky v klasickém krmítku od podzimu do jara. Totéž jsem provozoval i v Městském parku, kam jsem před několika roky krmítko také instaloval a za pomoci spoluobčanů jsem jej zásoboval různými druhy zrnin (dokud mi ho vandalové nezničili – 28. 11. 2009). S letním krmením zatím nemám zkušenosti, ale jeho kladný vliv nezpochybňuji.
Vždy, když mi to meteorologické podmínky dovolily, zabýval jsem se na své zahradě v blízkosti krmítka též odchytem a kroužkováním sýkorovitých (Parus, Cyanistes, Periparus, Poecile). Popudem k tomu mi byla zkušenost, kterou jsem učinil během svých přednášek o ptácích. Ať šlo o jakékoli téma, na konci přednášky jsem vždy vyčlenil čtvrthodinku na dotazy účastníků přednášky. Jde o záležitost oboustranně užitečnou.
Opakovaně jsem však musel čelit názoru, že krmit ptáky je zbytečné a že se tím ptáci jen rozmazlují a stávají se línými, že je dříve také nikdo nekrmil atd., atd. Jeden takový chytrý pán mne dokonce přesvědčoval, že na podzim na jeho zahradu přiletí několik sýkor a zdržují se zde až do jara a vychytrale číhají, až donese do krmítka novou dávku slunečnice. Nazobou se a pak prý nečinně posedávají celý den ve stromech a čekají, až zasype do krmítka znovu. Ten pán však hlavně neobratně zakrýval svoji lakotu, jak jsem byl po přednášce jeho sousedem poučen.
Jakou jsem tedy učinil při kroužkování zkušenost? Zaměřil jsem se hlavně na sýkory. První den jsem okroužkoval všechny ptáky, které se mi podařilo chytit. Pokud jsem mohl chytat i další den, tak jsem tak učinil a chytil jsem jich většinou přibližně stejný počet, ale okroužkovaných v předchozím dnu jen 1 – 2 ex. Ostatní ptáky jsem znovu všechny okroužkoval. Když mi počasí přálo, chytal jsem i třetí den. Opět jsem chytil z předchozího dne 1 – 2 ex., ale z toho prvního dne nanejvýše jednoho kroužkovance a většinou ani to ne. Tento scénář se opakoval každý rok, ve kterém jsem odchyty takto prováděl.
Co to znamená? Že se zmiňované sýkory nezdržují na mé zahradě trvale po celý podzim a zimu, ale mou zahradou volně protahují odněkud někam! Je pravda, že jsem se v předjaří s některými takto okroužkovanými sýkorami na své zahradě znovu setkal. Zřejmě se vracely stejnou cestou zpátky do svých rodných lesů. Pečlivý pozorovatel krmítka si také nutně musí povšimnout toho, že není každý den o krmítko stejný zájem. Někdy je zájem o předloženou potravu veliký, jindy mírný a jsou dlouhé dny, kdy na krmítko nepřiletí nic, krom obou druhů vrabců, hrdliček zahradních a zvonků (jejich přítomnost má také nějaké zákonitosti), případně čížků. Co to znamená? Že se po krajině zvolna pohybují zřejmě volně rozptýlená hejna sýkor a když odletí, je jistá přestávka, než se objeví další formace.
Není pravda, jak se tradovalo dříve ve starší literatuře odborné či naučné, že sýkory jsou ptáci stálí, jen v zimě se po nejbližším okolí potulující. V Kroužkovací stanici jsou každoročně registrovány retrapy z Polska, Ruska, Běloruska či jiných severních či východních zemí. Ptáci kroužkovaní u nás jsou zase chytání v jižní a západní Evropě. Já sám jsem chytil například na své zahradě modřinku, která byla kroužkována v Litvě. To znamená, že přinejmenším v některých letech se dávají tito ptáci v různé intenzitě na potulky po celé Evropě. Pokud jde o mnou kroužkované ptáky, tak například 13. 6. 2007 jsem na své zahradě kroužkoval mládě sýkory koňadry (Parus major) (N 550199) a chytil jsem ji 10. 2. 2008 na asi 2 km vzdáleném kopci Chlum. Ve stejný den jsem chytil na Chlumu ještě sýkoru modřinku (Parus caeruleus) (TE 79627), kterou jsem kroužkoval na své zahradě 1. 12. 2007 jako M, 2K. Pokud jde o delší vzdálenost v rámci ČR, tak jsem dne 2. 9. 2007 kroužkoval tohoroční sýkoru modřinku (TC 56885) v České Skalici (NA) a dne 22. 2. 2008 byla kontrolována ve Vlachově Březí (PT) ve vzdálenosti 209 km.
Problematika potulek sýkor je záležitost zajímavá a ještě ne zcela prozkoumaná. Ve znalostech života našich sýkor je nepochybně ještě mnoho „bílých“ míst. Sýkory jsou mnohými kroužkovateli bohužel považovány za ptáky obyčejné, na které je škoda plýtvat kroužky. Přitom jejich masivní kroužkování je jediná dostupná šance a záruka, jak si opatřit dostatek užitečných informací, a tím vytvořit předpoklad k posunutí znalosti o těchto užitečných opeřencích vpřed.
Vojtěch Volf
Použitá literatura
CEPÁK J., KLVAŇA P., ŠKOPEK J., SCHRÖPFER L., JELÍNEK M., HOŘÁK D., FORMÁNEK J. & ZÁRYBNICKÝ J. (eds.) 2008: Atlas migrace ptáků České republiky a Slovenska. Aventinum, Praha.
ŠŤASTNÝ K., BEJČEK V. & HUDEC K. 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Aventinum, Praha.
Tvorba Vojtěcha Volfa
nnn
Tuto básničku jsem měl umístěnou za plexisklem na krmítku, které jsem po několik 
Tuto básničku jsem měl umístěnou za plexisklem na krmítku, které jsem po několik zimních sezon měl v Městském parku v Dobrušce. Měla za úkol inspirovat spoluobčany ke spoluúčasti na krmení. Byl to dobrý počin, lidé k mé velké radosti reagovali. Vloni koncem listopadu mi vandalové krmítko poničili, tak jsem ho opravil a věnoval jedné mateřské školce. Tam je splněn veledůležitý aspekt – je to za plotem. Básnička mi tak zůstala nevyužitá, a proto jsem se rozhodl se s vámi o ni podělit.
Vojta Volf
LOUDIVÁ
MY PTÁČCI ZPĚVÁČCI
TRPÍME HLADY
POMOZ NÁM OBČANE –
ČEKÁME TADY
NA JAŘE I V LÉTĚ
VŠECHNO TI SPLATÍME,
SVÝM ZPĚVEM OBČANE –
VŽDYŤ SE TAK SNAŽÍME!
OD RÁNA DO NOCI
BUDEME ZPÍVAT,
TAKÉ HMYZ ŠKODLIVÝ –
BUDEME SBÍRAT
ZASYP NÁM OBČANE
KDYŽ UŽ JSME TADY,
SLITUJ SE NAD NÁMI –
AŤ NEMŘEM HLADY!
V.V.
——————————————————————————————————
TŘINÁCTÉHO V NEDĚLI
Vojtěch VOLF
Je neděle třináctého prosince. Dnes mi končí dvouletý výzkum kopce Chlum. Nálada je nostalgická, ve vzduchu jsou již cítit Vánoce. Manželka jela do Brna hlídat vnoučata, jsem sám doma a venku krásně svítí slunce. Ráno spím do růžova, potom pohodově snídám a dívám se na PC, co je nového na Pidikonferenci, kam pilní kolegové ukládají své poznatky z přírody. Dávám kávičku a okolo desáté vyrážím do přírody.
Jdu polní cestou k polnímu lesíku Kamínek, kde rád chytávám a kroužkuji ptáky, a potom se okolo zarostlé strouhy vydávám k silnici mezi Dobruškou a Opočnem. Rychle ji přecházím a polní cestou směřuji k lokalitě zvané Vaňátův důl. Je to stráň s malým lesíkem a množstvím keřů, kde je k vidění dostatek ptactva i v zimě. Nejsem zklamán ani dnes. Pokračuji zvolna okolo Broumaru a dále podél náhonu k Semechnickému rybníku. Ten je napuštěn, dívám se po hladině, ale nic zajímavého nevidím. Pokračuji po cestě doleva a ubírám se směrem ke zmíněnému kopci Chlum, kam vstupuji v místě staroslovanského pohřebiště. Prohlížím si nenápadné mohyly žárových hrobů z halštatského období a jako vždy nechávám pracovat svou fantazii. Jsem duše romantická, zavírám tedy oči a hned vidím okolo pobíhat spoustu našich předků, malých postavou a spoře do kožešin zahalených. Jeden z nich utíká s klackem směrem ke mně. Fuj, to jsem se lekl! Raději zanechám bláznivého snění a po cestě pokračuji k vrcholu, kde je přes celý kopec hřebenová cesta. Výzkumům se nevěnuji, závěrečná zpráva je již napsána, a tak jen tiše vzpomínám na přemnohé zážitky, které jsem zde získal.
Když dorazím na hřebenovou cestu na vrcholu, vím, že po ní musím pokračovat asi 200 m, zahnout doprava k bývalé hájovně, potom do Mělčan a domů. Takový je můj plán. Ale co to? U odbočky k hájovně se motají dva chlapi. Nevěnuji jim příliš pozornosti, za ty roky jsem zde potkal lidí spousty. Když jsem k nim došel, oba způsobně pozdravili. Způsobně jsem jim tedy odpověděl. Okamžitě jsem poznal, že nejsou Češi. Odbočil jsem jak jsem měl v plánu, ale najednou se situace změnila. Ten větší se postavil za mne, ten menší po mé pravé ruce a už mne vedou po cestě k hájovně. Beze slůvka vysvětlení pomalu kráčíme a pohodová předvánoční atmosféra mizí jak mávnutím kouzelným proutkem. Nastupuje realita. Co mají ti chlapi za lubem? Vnímám, že se nenápadně dorozumívají posunky. Na krku mám dalekohled a na řemínku brašnu s fotoaparátem. Že by se konalo loupežné přepadení? Stále nepadlo jediné slovo, atmosféra by se dala krájet. Horečně vzpomínám na výcvik, který jsem absolvoval během Základní vojenské služby. Zde jsme mimo jiné boj zblízka a boj muže proti muži cvičili způsobem nezapomenutelným a až do zblbnutí celých 26 měsíců. Bohužel, od té doby uplynulo propastných více jak 40 roků!
Netvrdím, že mi bylo do smíchu, ale podařilo se mi zachovat si chladnou hlavu. V levé ruce si pohrávám s okovanou bambusovou holí, pravou ruku mám významně zastrčenou v pravé kapse. Předstírám, že zde mám pistoli, i když ve skutečnosti mám v kapse jen sáček s trochou toaletního papíru, který by mi nepomohl, ani kdyby byl použitý. Pravidelně otáčím hlavou ze strany na stranu, abych měl toho zadního chlapa alespoň v periferním vidění. Takto jsme společně ušli asi 300 m a dostali jsme se až na dohled zmíněné bývalé hájovny, nyní osídlené rodinou drvaře. Napadlo mne, že mám napůl vyhráno. Přece mne nebudou lynčovat a okrádat nedaleko lidského sídla!
Pánové náhle změnili taktiku. Ten, co šel za mnou, se na pokyn toho, co šel vedle mne, přesunul na jeho pravý bok a předešli mne asi o 2 metry. Aha, říkám si, tak už je tady přece jen finále? Hoši však se mnou začali hlučně komunikovat a výrazně gestikulovat. Že by to byl nový taktický manévr a oni měli někde nedaleko ještě dalšího kumpána? Nerozuměl jsem jim ani slovo. Postupně se ale orientuji, a zjišťuji, že ten menší je Rus a ten větší, co šel za mnou, je Rumun. Sestava pro procházku opuštěným lesem jako malovaná.Vyrozuměl jsem, že chtějí hlavně vědět, jestli jsem myslivec. Opakovaně ukazovali, jak se drží ručnice a dělali bum, bum, bum. Abych se neprovinil na slovanské pospolitosti a nevypadal jako nějaký nerudný a nemluvný dědek, prozradil jsem na sebe, že jsem ornitolog. Chápavější Rus radostně a opakovaně zvolal: „Pticy, pticy, pticy!“ Atmosféra se uvolnila, ale nedůvěra u mne přetrvávala. Když jsme došli na konec lesa, rozhodl jsem se k ráznému kroku. Hlasitě jsem pronesl: „Zdravstvujtě druzjá, ja idů tudá!“ Prudce jsem odbočil vlevo podél lesa. Jim nezbylo než pokračovat po cestě k Mělčanům. Sledovali mne pohledem, ale naštěstí po cestě odcházeli.
Když jsem ušel nějakých 400 m, přešel jsem louku také směrem k Mělčanům. Přišel jsem ke stodole známých lidí, kam jsem chodívával kroužkovat vlaštovky. Paní domu mne poznala a vyšla z domu ven i se svou kamarádkou, v jejíž usedlosti jsem shodou okolností také kroužkoval. Hned jsem byl dotázán, co zde pohledávám. Tak jsem jim svůj příběh zčerstva vylíčil. Věděli okamžitě, o co se jedná: „To známe, to jsou řidiči kamiónů a máme z nich strach. V pátek či v sobotu přijedou k nejmenované firmě a v pondělí odjedou. Mezi tím se courají po vsi nebo po lese. Bojíme se! “
Příběh plný otazníků končí. Chtěli mě opravdu okrást? Zabránila jim v tom snad moje finta s pistolí? Nebo šlo o něco úplně jiného a já jsem byl jenom v nepravý čas na nepravém místě? Co když jsem nic netuše mohl vidět něco, co jsem vidět nesměl? Nebyli nějaká hlídka a neměl jsem vlastně štěstí, že jsem chtěl odbočit? Čím víc o tom přemýšlím, tím více mi připadá, že mne ti chlapi nekompromisně eskortovali z nějakého místa činu. Že by pytláctví? Nebo něco jiného? Co by se dělo, kdybych nic netuše chtěl po hřebenové cestě pokračovat bez odbočení? Jak by se zachovali? To se už naštěstí nikdy nedozvím. Jsem rád, že to skončilo alespoň takto a že jsem o zkušenost bohatší.
Jo, jo, přátelé, ani v lese už není tak bezpečno, jako dříve. Nezbývá než pohotově reagovat:
Do nového roku – s pepřákem v kapse!
