Články autora: Světlana Vránová

   Na tenhle rozhovor jsem se moc těšila. Pana Františka Štancla a jeho manželku Marii znám už přes třicet let. A protože jsem svého času trávila nemálo času v Rohovládově Bělé v rodině jeho sestry, znám ho nejen osobně, ale i z vyprávění blízkých členů rodiny. Jsem ráda, že mu rozhovor můžeme dát k narozeninám, i když to tentokrát nejsou žádné „kulatiny“. Pan Štancl oslaví 19. července 72. narozeniny.

Bratři Štanclové – to je legenda nejen východočeské ornitologie. Vy jste mladší ze slavné dvojice bratrů. Musíme ale začít nějak popořádku, protože já vím, že u vás doma ornitologie byla tématem, jímž žila celá rodina. Jak jste se s bratrem k ornitologii dostali?

  Já přes bráchu. A Láďa – ten se někdy ve 40. letech někde seznámil s Františkem Obhlídalem a hrabětem Kinským a začal s nimi chodit na ptáky. Mně s sebou začali brát když mi bylo asi devět let. Ale nemysli si, že to bylo z nějaké bratrské lásky, bylo to ze zcela zištných důvodů – oni využívali toho, že jsem měl malou ruku a tak jsem musel sahat do dutin a vytahovat jim mláďata. Tenkrát tady všude byly duté vrby a dudci a krutihlavi byli úplně normální ptáci. Po cestě k Trhoňce (rybník asi 2 km od RB) bylo třeba pět hnízd dudků.

To jste to ale vzal nějak zkrátka. Já jsem slyšela, že dokud jste byl příliš malý, musela mláďata z dutin tahat vaše sestra. A aby vaši starší sourozenci vůbec mohli na ptáky jít, museli vás brát s sebou a často vás nosili na zádech. Vzpomínáte si na to? A vůbec, celá široká rodina se prý účastnila výprav na ptáky.

   To je pravda. Když Láďa začal chodit na ptáky, byl jsem ještě moc malý – on byl o 9 let starší, než já. Tak zaměstnal naši sestru, která vyndávala mláďata z dutin a v baretu mu je podávala. Mně občas museli s sebou brát jako „přívažek“, aby mě hlídali. Sestru ale ornitologie neuchvátila a když jsem trochu povyrostl, tak s námi už nejezdila…. Zato když si pak přivedla manžela, tak jsme ho hned zapojili do práce a často s námi chodil. Někdy dokonce i jeho bratr a různí další lidé. Naši rodiče pro nás měli pochopení, dokonce náš tatínek pomáhal s kroužkováním, maminka někdy sama vytahovala ptáky ze sítě… A když jí to nešlo, tak vzala nůžky a vystřihla ptáky i s takovým velkým kolem sítě…

Taky vím, že jste chovali ptáky doma…

   No jéje! Doma jsme měli kdeco a všechno mělo jméno. Naši byli vůči zvířatům velmi tolerantní. Třeba stehlík Pepík. Měli jsme ho volně, bez klece. Když jsme obědvali, „pomáhal nám“ s jídlem. A Láďa mnu dával pít přímo z pusy. Jednou jsme šli s Láďou kolem Trhoňky, on šel přede mnou a najednou slyším, jak mi tak přes rameno říká: „je tam bukáček. Nedívej se na něj a chyť ho“. On už ho přešel a nemohl se vracet, to by ho vyplašil. Tak jsem šel, hrábl jsem rukou a chytil jsem bukáčka. Toho jsme pak taky měli doma. Dali jsme ho mezi okna, krmili jsme ho rybičkami pozorovali jme ho. Pak jsme ho pustili. Nebo jsme měli sedm let doma sýčka. Tehdy byli sýčci úplně všude. Ten zas pomáhal hrát karty – rád vytahoval karty z ruky. Taky jsme měli puštíka Pepinu, sovu pálenou, havrana Péťu a kavku … Dneska už by to nešlo dělat tak, jak jsme to dělali. Dneska jsou přísné zákony.

Vy jste vyrůstal v Rohovládově Bělé. Ale když jsem vás poznala, byl jste hajným ve Výprachticích a bydleli jste v hájovně Na Haldě. Jak jste se tam dostal?

   Já jsem vystudoval lesnickou školu ve Šluknově. A když jsem pak na Krajské správě lesů v Chrudimi sháněl místo hajného, jediné volné bylo ve Výprachticích. Šli jsme tam v roce 1959 a byli jsme tam skoro 50 let. To bylo něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý tady, v té rybničnaté rovině. Tam jsem chytil i 300 bramborníčků za rok!
Manželka podotýká: Jo, ale když jsi byl ve Výprachticích, říkal jsi, že ve Bělé jsi chytal víc!
F.Š.: Nojo, je to tu jiné. Tady když chytím 300 králíčků za rok, je to hodně. Tam jsem chytal i 500. Chřástal mi tam řval pod oknem… Chytat se ale dal jen v noci, přes den viděl síť.

Paní Štanclová, myslím, že se se svým mužem opravdu nenudíte. Věděla jste do čeho jdete, když jste se vdávala? A chodila jste také s manželem na ptáky?

   Ale jo, to jsem tušila, koho si beru. Já jsem ale s nimi nikdy nechodila. Jen doma jsem občas krmila, co tam muž měl, když nebyl doma. Pracovala jsem celý den v lese, tak ani nebyl čas.

A co jste měli doma?

   Na Haldě jsme měli tři výry. Přímo pod okny ložnice. Když houkali, byl to koncert. Ale nám to nevadilo, klidně jsme u toho spali. To byli handicapovaní ptáci. Já jsem tam měl v podstatě záchrannou stanici. Když jsem se stěhoval zpátky do Bělé, musel jsem dát výry pryč, tady ve vesnici by asi lidi pro jejich noční koncerty pochopení neměli.

Když zavzpomínám na schůze pobočky v mém mládí, tak jméno František Štancl mám spojené s bramborníčky hnědými a chřástaly polními.

   To jo, bramborníčků byly ve Výprachticích mraky. Hnízdili tam na mezi u kostela. Než manželka stihla nakoupit, měl jsem okroužkovaných pět hnízd. Už jsem říkal – až 300 ročně jsem jich kroužkoval. A chřástali – na ty jsme chodili taky hodně. Manželka s námi přece jen občas byla. Jednou byla s námi právě na chřástalech. To jsme v noci byli s Romanem Chaloupkem. Ona seděla v autě a čekala na nás. My jsme chytili jednoho, pak jsme slyšeli dalšího, šli jsme ho chytit, pak zas dalšího… My je chytáme na nahrávku a oni se postupně ozývají pořád další a další. A najednou jsme zjistili, že jsme zabloudili a že v tý tmě vůbec nevíme, kde je auto… Chřástaly jsem chytal ve Výprachticích a pak chvíli ještě i tady. Ještě před pěti lety jsem u Bohdanče měl šest kusů. Teď ale úplně zmizeli. Nejsou – tak jsem přešel na křepelky.

Do Rohovládovy Bělé jste se vrátil na penzi. Nechybí vám hory?

   Manželka: Mně ne. Já jsem si ve Bělé zvykla a líbí se mi tu. Pocházím z Filipova, to je u Hlinska. Ale hory mi nechybí. To manželovi jo, ten si tu nemůže zvyknout.
   F.Š.: No, ti bramborníčci a chřástali tu nejsou. Ale všude je něco. Prostě jsem se vrátil k rybníkům, kde jsem začínal. I tady občas chytnu pěkný věci. Mám na zahradě lapací voliéru. Jednou jsem třeba chytil najednou šest špačků. Nebo jsem tu měl na zahradě ťuhýka šedého, pěnici vlašskou… Ani by člověk nevěděl, co mu po zahradě lítá.

Ty rybníky už ale asi nejsou to, co bývaly. Změnilo se hodně za tu dobu, co jste tu nebyl?

   Ubylo ptáků. Někteří skoro úplně zmizeli. Třeba čejky. Dřív to byl úplně běžný druh. Kdysi, když jsem ještě nemohl sám kroužkovat, tak jsem kroužkoval Láďovýma kroužkama. Našel jsem šest hnízd čejek, ale neměl jsem žádné kroužky H, tak jsem jim dal K. Přišel jsem domů a šťastně jsem se chlubil Láďovi. Ten se strašně rozlítil a poslal mě zpátky. Prý že musím ty mláďata najít, znova pochytat a překroužkovat! A představ si, že se mi to opravdu povedlo, a ještě jsem našel jedno hnízdo navíc, tak jich nakonec bylo okroužkovaných sedm hnízd. Tehdy měly čejky pokaždé čtyři mláďata, dnes už čtyři nacházím málokdy.

Nemrzí vás, že nemáte žádné následovníky? Kdo po vás převezme žezlo?

   Jak to, že nemám? Je pravda, že z rodiny z mladších generací nikdo v ornitologii nepokračuje. I když teď občas chodím chytat s vnukem a zatím ho to baví. Ale mám jiné odchovance – Romana Chaloupka, Aleše Hampla, Petra Synka, Martina Novotného… Je to málo?

Uznávám, že není. Už se těším, až budu zpovídat někoho z nich – jak mi budou vyprávět, co s vámi zažili.

   Zažili jsme toho dost. Někdy i nebezpečné chvíle. Třeba když jsem jednou zajel v broďákách – teda v takových těch gumových kalhotách – do strouhy do bláta. Začal jsem se bořit a propadal jsem se pořád hloub, vůbec jsem nemohl vytáhnout nohy. Pochopil jsem, že to, co bývá ve filmech, jak někdo zmizí v rašelině, se opravdu může stát. Nevím, co bych dělal, kdybych tam byl sám. Ale byli tam se mnou Aleš Hampl a Roman Chaloupek, tak mě zachránili.

Čas běží jak voda a vzpomínání nebere konce. Kdo by to řekl, že už tu jsme tři hodiny! Díváme se na videa z kroužkování – vidíme strakapouda prostředního a malého, kosa se zdeformovaným zobákem, kroužkování čápů černých (kde na strom leze Petr Synek), křepelku v ruce, slučku malou, mladou pěnici vlašskou… Moc zajímavé záběry, věřím, že se na některé z nich podíváme při některé následující schůzi.

V mládí jste s bratrem patřili k nejaktivnějším kroužkovatelům, vy stále pokračujete. Dost možná, že vás dodnes v počtu okroužkovaných ptáků nikdo nepřekonal. Ostatně počty ročně okroužkovaných králíčků, které jste tu zmínil, mluví samy za sebe. Dokážete to všechno na závěr nějak shrnout? 

   Jo, ono se řekne mládí… Ale ono to vůbec nebylo jednoduchý, nemysli! Sítě nebyly, kroužky nebyly… Sítě jsme si pletli – vzpomínám, jak jsem ve škole pod lavicí potají síťoval. A pak nám maminka do těch pracně udělaných sítí klidně dělala díry, když vystřihovala ptáky… Ale i kroužky jsme si vyráběli! Vždycky jsme přivezli z Prahy od Kadlece plech a čísla a razili jsme je doma. Něco jsme se jich nabouchali! Tehdy ale nebyly kroužky tak kvalitní jako dneska.

   Teď už to není, jak za mlada. Už musím dávat pozor, kdeco mě bolí, někdy ani do terénu nejdu. Život utekl. A rekapitulace života kroužkovatele? Inu více jak 110 000 ptáků dostalo kroužky a bylo to 120 různých druhů. Některé stojí za zmínku: budníček pruhohlavý, kos horský, celá rodina ostřížů.

Inu, co k tomuhle dodat… Teď ale už opravdu musíme jít. Děkujeme za rozhovor a paní Marušce za pohostinství a snad zas někdy nashledanou.

Pane Štancle, přejeme vám i nám všem, aby vám síly a zdraví ještě hodně dlouho vydržely a abyste ještě hodně dlouho mohl sbírat zajímavé ornitologické zážitky.

Rozhovor vznikl v Rohovládově Bělé v kuchyni u Štanclů 29.6.2009. Ptali se Svě a Vláďa Lemberk. Za poskytnutí historických fotografií děkujeme paní Zdeně Chodorové, sestře Františka Štancla.

{mxc} 

   V neděli 10. května oslaví své 65. narozeniny máš kolega Karel Bejček z Hradce Králové. Kdo měl možnst Karla blíže poznat, jako třeba účastníci zimního kroužkování labutí, ten si ho určitě oblíbil. Karel je se svým optimismem, věčným humorem a vyprávěním nepřehlédnutelný. Málokdo by tomuto vitalitou překypujícímu muži hádal tak vysoký věk. Jsem ráda, že nám Karel poskytl rozhovor.

=====================================

Karle, tebe si lidi často pletou se tvým v ornitologii o něco slavnějším jmenovcem Vladimírem Bejčkem. Jednou jsi mi říkal, že jste dokonce nějak vzdáleně příbuzní? 

   Ano, pletou si mě občas lidé mající něco společného s přírodovědou. Teta mi kdysi dávno říkala, že nějaký bratranec sestřenice synovce (nebo tak nějak) studuje přírodovědu. Až Vladimíra Bejčka potkám poptám se ho. Třeba budeme vzdálení příbuzní.

Když čtu tvé příspěvky v „pidi“, řekla bych, že patříš mezi nejaktivnější východočeské ornitology. Ty ale o sobě s oblibou říkáš, že moc ornitolog nejsi. Řekni nám tedy sobě něco víc.

   Často říkám, že jsem milovník ptáků a přírody. Slovo ornitolog bych nechal pro opravdové znalce, vědecky pracující, kroužkovatele atp. Nejsem moc aktivní, opravdu ne. K přírodě mne přivedly moje babičky, často mi kupovaly knihy o cestování a přírodě a chodily se mnou do ZOO (bydleli jsme v Praze). Ornitologii mi přiblížila kniha W. Puchalského „Nekrvavé lovy“. K touze cestovat mě přivedli knihami velcí cestovatelé pánové Emil Holub, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. S těmi dvěma posledními jsem se i setkal.

   Nyní pracuji jako výchovně vzdělávací pracovník na Hvězdárně a planetáriu v Hradci Králové. Slyším na slovo hvězdář. Dlouhou dobu jsem pracoval na Vojenské lékařské akademii jako civilní zaměstnanec, technik – elektronické laboratorní přístroje. Na hvězdárně bylo mé vedlejší pracoviště už od roku 1970 a od roku 2003 jsem tu nastálo.

Astronomie je věda pro většinu lidí trochu tajemná, záhadná… Jak ses k ní dostal?

   To má kořeny v dětství, pohledy na nebe mě přitahovaly, ať už ve dne, kdy tam jsou k vidění ptáci, nebo v noci, kdy jsou vidět hvězdy či planety. Obojí patří do přírody. Příroda má pro mne kouzlo a její vědecké poznávání mě fascinuje. Mohu žasnout nad dokonalou účelností a krásou ptáků, a vůbec celé přírody. V astronomii se dostávám k hranicím lidského poznání. Víme, že tento Vesmír má počátek, a to je hranice pro vědu. Při pobytu v přírodě a pod noční oblohou si už dlouho dávám otázky: „PROČ je svět? a také „CO je svět?“ Na to "CO?" mi dává odpověď věda a na to "PROČ?" mi dává odpověď víra. Ve Vesmíru a v přírodě tuším inteligentní plán, to jest, že to vše má svého Tvůrce.

Vím, že se krajinou v létě v zimě pohybuješ na kole, a to i na značně dlouhé vzdálenosti. Proč?

   Kolo je další koníček, opravdu hodně jezdím a veřejně se vytahuji, že mám každý rok najeto mírně nad 10 000 km. To vytahování se mi nevyplácí, dílem ne mne lidé koukají jako na blázna a dílem mi to nevěří. Jde mi to během času stále pomaleji, od závodění až po cykloturistiku, ale jsem přesvědčen, že mi to „týrání“ těla jde k duhu. S výjimkou pádů. Stejně jsem ale podlehl světu a loni si udělal řidičák. Autem jezdím od února a mám najeto 1 100km, na kole letos už 2 700 km. Jsem zvědav který dopravní prostředek to vyhraje. Asi to kolo.  

Držím palce. U mě začíná vítězit auto. Máš ještě nějaké jiné záliby, než je astronomie a ornitologie?

   Kosmonautika, ta jde ruku v ruce s astronomií a z obou oborů dělám přednášky, povídání pro děti, mládež i dospělé. Jsem aktivním členem České astronomické společnosti – astronautická sekce. Dále je to už jmenovaná cyklistika, cestování po cizích zemích a také rád jím – při cestování může člověk ochutnat ledaco (nerad myji nádobí).

Zapomněl jsi říct, že sbíráš známky s ptáky.  Kolik jich máš, víš to?

   Sbírám známky s ptáky od dětství a těžko říci kolik jich mám, před více lety jsem to počítal a bylo jich asi 1200, něco od té doby přibylo. Mám přátele v Kanadě a Austrálii a ti mi občas něco pošlou a také sem tam nějaké koupím. Snažím se je zařazovat dle řádů, čeledí a druhů. Ovšem někteří tvůrci známek mají vekou fantazii co se týče barev i vzhledu. Určení potom není možné. Internet je dobrou pomůckou.

Také se věnuješ mládeži. Vidíš nějaké pozitivní ovoce takové práce?

   Dlouhé roky jsem vedl Kroužek dětí (astronomie a kosmonautika), později jako klub mládeže. Mnozí z nich pokračují jako astronomové amatéři a členové Astronomické společnosti Hradec Králové.

   O ptácích a přírodě jsem měl více povídání a besed, možná tam někdo byl osloven, tak jako kdysi já. Jezdím po školách s povídáním o přírodě a planetě Zemi, je to má pomoc pro některé ekologicky zaměřené společnosti.

Vím, že také děláš přednášky na téma „věda a víra“. Jaké s nimi máš zkušenosti? Děláš je jen pro křesťany?

   Většinou si mě zvou farnosti, vždy tam jsou ale přítomni i lidé nevěřící a nebo hledající. Jsem otevřený pro všechny názory. Snažím se mluvit za sebe a svou víru. Pokud někdo nesouhlasí, neposílám ho do pekel, to opravdu ne! Každý jsme dostali dar rozumu a právo ho svobodně používat. Opravdu máme svobodu. Věda je také darem k poznávání světa, je dobrým darem, a přesto ji lidé mnohdy zneužívají. Jezdím od Moravy až po Prahu. Nyní mám pozvání do Českého Brodu k příteli – knězi a budeme povídat o letu lidí na Měsíc před čtyřiceti lety. Bude to v rámci farního dne. Určitě se dostane i na duchovní rozměr létání do vesmíru a konání člověka.

Jestli se nepletu, máš děti. Podědily po tobě tvé zájmy nebo dělají něco úplně jiného?

   Děti mám tři. Dcera ráda kreslí, má ráda květiny, jeden syn je rybář a zahrádkář. Druhý je dlouhé roky skautem a cestovatelem.Tak asi něco podědili. Zato vnoučata jsou úplně jinde. Třeba jeden vnuk chodí tancovat což je pro mne (jako dřevo) něco velmi vzdáleného.

Prozraď nám, kam nejraději jezdíš a proč?

   Oblíbená místa jsou Bohdanečský rybník a další rybníky a všechny české a slovenské hory. Skotsko, Irsko, Norsko, Švédsko. Z měst Praha, Londýn, Řím, Mnichov. Citovou vazbu mám i k Pardubicím, bydlel jsem tam 12 let, dělal maturity, začal chodit za děvčaty.

To sis „šplhnul“, těmi Pardubicemi. Ale vraťme se k ptákům Máš nějaké oblíbené ptačí druhy? Co se ti na nich líbí?

   Jsou to rorýsi, v Praze nám za teplých večerů létali kolem oken (4 patro). Ta rychlost mne udivovala. Pak to jsou ptáci kolem vody, ty úžasné barvy peří. Nádherní jsou ledňáčci. Vlastně všechnu tu létající „havěť“ a věci kolem ní mám rád. Schůze ornitologické společnosti jsou pro mne svátkem a radostí. Nádherná setkání s kolegy a přírodou.

Nelákalo tě propojit noční oblohu a noční ornitologii? Tedy specializovat se na sovy, lelky a jiné noční ptáky?

   To ne, na noční obloze mám ty astronomické objekty. Ale často létají sovy kolem otevřené kopule při pozorování. Jsou velmi tiché. Hvězdy na nebi a let sovy kolem. Tichá noční krása.

Máš nějaký dosud nenaplněný sen?

   Toho by bylo! Ani si teď nemohu vzpomenout co dřív. Svět, příroda a život je krása. Stačí se dívat a děkovat…

Rozhovor vznikl pomocí mailové korespondence ve dnech 3.-6.5.2009, ptala se Svě.

==========================================================

Milý Karle, své sny jsi nám neprozradil, ale přejeme ti, aby se ti jich co nejvíc ještě vyplnilo. Ať se ještě mnoho let můžeš chlubit svými desetitisíci kilometry na kole a ať ti vydrží tvůj humor!

Milí kolegové,

rádi bychom obrátili vaši pozornost ke stále se rozšiřujícímu fenoménu na našich vodách, jímž jsou netypicky zbarvené kachny divoké.
S takovými jedinci se nejčastěji setkáme v zimním období na městských řekách nebo na rybnících v parcích. Ale např. v Pardubicích se bíle zbarvené samice kachen zdržují celoročně. Mnoho jedinců, které jsem měla příležitost pozorovat, bylo spárovaných, lze tudíž předpokládat, že někde dochází i ke hnízdění.

Tématem netypicky vybarvených kachen ze zabývá polský kolega, prof. Włodzimierz Meissner z univerzity v Gdaňsku. Na základě akce „Kříženec roku 2007“, kterou vyhlásila polská Skupina pro výzkum vodních ptáků KULING (http://www.kuling.org.pl/) se podařilo shromáždit od široké veřejnosti velké množství fotek netypických kachen všemožných vizáží. Kolega Meissner materiál roztřídil do skupin a pokusil se alespoň u některých ptáků určit jejich možný původ.

Jedná se zatím o návrh klasifikace, nikoliv o vědecké pojednání! Nicméně materiál mi připadá nesmírně zajímavý. Sama sbírám fotky netypických březňaček už léta a pár jsem jich nashromáždila. Prakticky všechny se dají zařadit do některé z popisovaných kategorií. Do galerie jsem umístila všechny typy „bastardů“, které jsem dosud shromáždila. Mnoho fotek jsem fotila sama, některé mám od některých z vás a asi u pěti nevím, kdo je jejich autorem (dostaly se ke mně oklikou). Pokud poznáte svou fotku, ozvěte se prosím!

Chtěli bychom vás vyzvat, abyste při svých pozorováních věnovali netypicky zbarveným kachnám divokým pozornost. V minimálním případě prosíme o zaslání zprávy kdy a kde a za jakých okolností byl jedinec pozorován a jak vypadal. V lepším případě je samozřejmě dobré zaslat fotografii. V ideálním případě je dobré sledovat početní (procentuální) zastoupení nenormálních ptáků v populaci (zimující, popř. hnízdní) v daném místě. Zvláště cenné pak by byly případné údaje o hnízdění takových ptáků, doplněné fotografiemi.

Do galerie může přispívat každý. Děkujeme autorům, kteří již své fotografie netypických kachen poskytli. Svá hlášení a fotky prosím zasílejte na adresu webu nebo na mou adresu a uvádějte:
datum a místo pozorování
okolnosti (zda byl pták v páru, sám, v hejnu, hnízdil…)
kdo jej pozoroval / fotil.

Věřím, že shromážděný materiál v budoucnu poslouží jako podklad pro seriozní zpracování a zodpovězení otázky, nakolik jsou tito ptáci hrozbou pro populace našich normálních divokých kachen.

Světlana Vránová

Příloha: Włodzimierz Meissner: NETYPICKY ZBARVENÉ KACHNY DIVOKÉ – NÁVRH KLASIFIKACE

Fotografická příloha: WEBOVÁ GALERIE v sekci Výzkum/Zbarvení kachen divokých

   Pana Rudolfa Nevečeřala z Bítovan znám již desítky let a vždycky jsem ji ho velmi vážila. Chce to kus odvahy vydat se na setkání 70 nadšených ornitologů, vydržet na celé schůzi a přitom nic z toho, co se tam řeší neslyšet. Přesto je pan Nevečeřal věrným a pravidelným návštěvníkem většiny pobočkových schůzí, dokonce se navzdory svému omezení nejednoui sám aktivně zapojil do programu, promítal nám své fotografie, vyprávěl své ornitologické zážitky… Náš vitality plný kolega se 24. března 2009 dožil neuvěřitelných 65 let.

Pane Nevečeřale, jste zakládajícím členem pobočky a patříte k nejpravidelnějším návštěvníkům schůzí. Znám vás od dětství a připadá mi, že se vůbec neměníte a nestárnete. Vůbec bych vám nehádala tolik let. Cítíte se na svůj věk?

Věk? Cítím se někdy na 18 a 80 zároveň, jak kdy, to když něco začne "vrzat". Jistěže si i já Vás pamatuji jako školačku, s Vaší sestrou a hlavně Vaší maminkou, moc hodnou paní. K začátkům Pobočky se ještě vrátím.

Ornitologie je obor, který je pro většinu z nás neodmyslitelně spjatý se sluchem. Co vás, jako neslyšícího, vedlo k tomu, že jste se začal zabývat zrovna ptáky?

To musím vysvětlit. V ČR jsem asi jediný neslyšící ornitolog, a možná nejen u nás. Neslyším vůbec, ale až do 20 let jsem slyšel normálně. Narukoval jsem na vojnu jako "schopen bez vady " – a teprve tam jsem ve druhém roce služby ohluchl. Sloužil jsem na Šumavě, na "čáře", proto mne podezřívali ze simulace. Strávil jsem 3/4 roku ve vojenské nemocnici v Plzni. Sluch jsem ztratil zcela a přes páteř vypověděly také nohy, nechodil jsem. Pak cvičit, berle, hole – pomalu zlepšení, ale sluch byl ztracen nenávratně.
V té nemocnici mi byla dlouhá chvíle. Nechal jsem si poslat silonové nitě a „necoval“ jsem odchytové sítě. Tenkrát nebyly ke koupi. Sestřičky a další zdravotní personál se na mne chodily dívat. A to, že jsem se těšil na ptáky, až mne pustí domů, mi myslím dost pomohlo.

To jsem nevěděla, že jste kdysi slyšel. Máte tedy srovnání. Myslíte si, že jako neslyšící máte v ornitologii nějaké výhody proti slyšícím?

Výhody určitě ne – co nevidím, nevím. Dřív stačilo slyšet něco písknout a věděl jsem. Stále si ale pamatuji hlasy některých ptáků, stejně jako písničky a pod. (ale jen do roku 1964). "Výhoda" je snad jen ta, že pokud něco nechci vědět, stačí se podívat mimo a je klid.

Jak jste se tedy dostal k ornitologii? Měl jste nějakého učitele, někoho, kdo vás v tom směru ovlivnil?

Já jsem původem Chrudimák a ptáci a příroda jako celek mne zajímali už ve škole. Potom přišel myslivecký kroužek a přátelé myslivci. Asi ve čtrnácti letech jsem se začal učit ptáky preparovat a chtěl jsem se stát lesníkem. Nakonec jsem si ale místo flinty koupil fotoaparát. Pak jsme jednou s kamarádem na Bohdanečském rybníku potkali pana Františka Janalíka. Ten nás nasměroval na Přírodovědecký klub ZK Tesla Pardubice a tam jsem už zůstal. To mi bylo asi 16 let.
Učitelé také, ale především dobří přátelé: Dr. Obhlídal, manželé J. a H. Svobodovi, Štanclovi, Fr. Janalík a vlastně všichni ostatní, nejen v Pardubicích.

Pojďme se teď vrátit k pobočce. Říkali jsme už, že v ní jste od začátku. Dokonce jste dlouhá léta zastával důležitou „funkci“…

Od roku 1962 jsem členem ČSO a kroužkovatelem. Do pobočky jsem vstoupil při jejím vzniku a léta jsem pak pomáhal hlavně jako tiskař. Zhotovil jsem většinu pozvánek na schůze a plakátků k různým akcím, a to "bez požehnání shora". Nebylo to jednoduché.

Vždycky jsem obdivovala, že přes svůj handicap nejen, že jezdíte na schůze, ale dokonce se často aktivně zapojujete do diskuse. Jak to zvládáte?

Schůze, to je pojítko. Jednak být trochu v obraze, a hlavně potkat se s přáteli. Ti starší ubývají, ale dorůstají noví.
Po pravdě ale, z toho, co se projednává, moc nemám. Jen odezírám (to jsem se naučil asi za dva roky). Pomůže, když se mohu zeptat, případně napsaná věta, slovo… Chce to hodně si domýšlet a kombinovat, sledovat nejen rty, ale i gesta, mimiku. Při hovoru více lidí je to problém. Každý mluví jinak, někomu rozumím vše, jinému téměř nic. V tomto patří dík Pavlovi Žďárkovi. Ten na mne vždy pamatoval a co na schůzi četl, půjčil i mně, i zápisy z Prahy apod.

Řekla bych ale, že v minulosti jste na schůzích pobočky vystupoval častěji, ať už v diskusi nebo s vlastními příspěvky. Zdá se mi to jenom, nebo jste se opravdu trochu stáhnul?

Nezdá se Vám to. Nedá se říct "stáhnul", ale musím mít něco, co bude zajímat i ostatní. Možná někdy i mám, ale myslím si, že to ví každý a mlčím.

Máte nějaké oblíbené ptačí druhy, nebo oblast ornitologie, které se nejvíc věnujete?

Specializaci na oblast ani druhy nemám. To podle možností a situace.

A co oblíbená místa, kam se rád vracíte. Máte taková někde u nás nebo i v zahraničí?

Takových míst je dost, především u nás. V zahraničí už ani ne.

Je nějaké místo, kde jste nebyl a kam byste se ještě chtěl podívat? A nebo nějaký pták, kterého jste neviděl a kterého byste ještě chtěl vidět?

Takových míst je většina a už to tak asi zůstane. A ptačí druh? Uvítal bych každý, který jsem ve volnosti ještě neviděl. A není jich málo!

Vím o vás, že se zabýváte fotografováním. Proč své fotky více neukazujete? Třeba na schůzích pobočky, tady na webu a nebo třeba na vlastních webových stránkách?

Fotografie je moje třetí řemeslo a zároveň koníček. Fotil jsem kde co. Teď ale vidím, co mi v archivu chybí a na co naopak byla škoda filmů. O prezentaci, kterou zmiňujete, budu musit popřemýšlet. Uvidíme.

Tuším, že určitě máte i nějaké další koníčky…

No, těch mám celou stáj! Problém je, když se chcete na všech povozit. Takže: knihy, příroda jako celek, ptáci, les, myslivost a kynologie, tramping, motorismus, zahrádka… To vše dělat i fotit, a navíc devatero řemesel, která jsem musel zvládnout, když jsem vlastnoručně přestavoval a modernizoval domek kde bydlíme. Že bych se někdy nudil – nepamatuji.

Tak to je opravdu úctyhodný výčet. To znamená, že zdaleka nejste jen ornitolog.

Mimo ČOS a Východočeské pobočky jsem byl členem MOS, TISu, ČSOP, KCHLS (kynologie) a myslivecké Jednoty. Kromě toho jsem ale byl i spolupracovníkem ČSAV Brno a léta jsem spolupracoval jako konzervátor-zpravodaj státní ochrany přírody. A také jsem se angažoval v ochraně lesa s Východočeskými státními lesy.

Jak se k tolika vašim aktivitám staví vaše rodina? Máte doma podporu?

Ano, podporu, nebo alespoň velkorysou toleranci mám, a to už přes 40 let. Jinak by to ani nešlo.

Nemýlím-li se, jste už v důchodu, ale mohl byste nám ještě říct, kde jste pracoval?

Ano, jsem důchodce a "pracuji" už jen doma. Mám tři výuční listy (strojní zámečník, fotograf, tiskař) a Střední průmyslovou školu strojnickou, to vše v Transportě Chrudim, kde jsem pracoval do začátku 80. let. Potom jsem působil na odboru školství ONV – zase jako tiskař a fotograf. 

Rozhovor vznikl ve dnech 22.-2x.3.2009 pomocí mailové korespondence, ptala se Svě.

=====================================================================

Milý pane Nevečeřale, přejeme Vám – ale i nám všem – aby Vás Váš elán ješte dlouho neopouštěl. Těším se, že se třeba dočkáme nějaké té výstavy fotografií a dalšího Vašeho vyprávění…