Prsi a prsi, je zima jak v breznu, voda zaplavila Moravu… Divne jaro. Pro lidi tragicky depresivni – pro ptaky leckdy zhoubne. Diky web kameram dnes muzeme on line sledovat od kolibriku ci tucnaku az po orly celou sirokou skalu druhu. Diky kameram se muzeme dozvedet radu zajimavych podrobnosti ze zivotu ptaku. Podrobnosti veselych – i smutnych. Ja mam nekolik oblibenych kamer, ktere pravidelne sleduji – ale bohuzel v letosnim roce prinaseji vice smutku, nez radosti. Tak napr. v budce v Holandsku z duvodu nedostatku potravy v destivem pocasi postupne uhynulo vsech sedm mladat sykory konadry (Parus major). Kdyz mi na krmitko v techto dnech letaji promoceni zvonci zeleni (Carduelis chloris) a konadry, mam ten smutny obraz umirajicich sykorek pred ocima a premyslim, kolik podobnych znicenych hnizd je asi vsude okolo… Ale nejen drobni hmyzozravi ptaci doplaceji na rozmary pocasi.
Články autora: Světlana Vránová
Počasí si vybírá krutou daň – mláďata hynou na hnízdech
Význam zeleně na silničních valech pro ptáky
Pardubice – Pardubické středisko Agentury ochrany přírody a krajiny sídlí v centru města ve vile na křižovatce objezdové rychlodráhy a sjezdu do města. Mezi frekventovanou křižovatkou a pozemkem střediska se táhne silniční val, zarostlý džunglí křovin a ruderální vegetace.
Co je pro lidké oko nevzhledným pásem houštin, dobrých tak leda k částečnému odstínění prachu a hluku silnice, pro živočichy, a zejména ptáky, představuje doslova oázu uprostřed civilizace. Křoviny na silničním valu slouží jako úkryt, potravinová základna, tahový koridor i hnízdiště netušenému počtu ptačích druhů.
Zimování ostralky štíhlé (Anas acuta) na řece Jizeře v Semilech
Semily – Ostralka štíhlá (Anas acuta) hnízdí na rozsáhlém areálu od Skandinávie přes téměř celou evropskou část Ruska a kromě nejzazšího severu i na celé Sibiři. Hnízdí i v Severní Americe a na Islandu. Ve střední a západní Evropě je její hnízdní výskyt ostrůvkovitý. V České republice je poslední prokázané hnízdění známé z roku 1985 od Oder na Novojičínsku. Od té doby se počet hnízdních párů odhaduje v rozmezí 0 – 3. S tímto druhem se tedy u nás můžeme setkat vzácně v době tahu nebo ještě vzácněji v zimě. Ostralky zimují především na velkých řekách jako je Labe, Vltava, Ohře nebo Morava. Pokud je zima mírná, lze ji pozorovat i na nezamrzlých rybnících a vodních nádržích.
Do začátku 70. let 20. století nejsou o zimování ostralek na našem území žádné zprávy. Při mapování zimního rozšíření v letech 1982-1985 byl počet odhadnut na 5 – 15 ex. Přesnější počty z poslední doby se dozvíme z výsledků Mezinárodního sčítání vodních ptáků, které probíhá každoročně kolem poloviny ledna. V lednu 2004 na našich vodách zimovalo 9 ostralek, v roce 2005 a 2006 už 16 ex., v roce 2007 dokonce 18 ex. a v letech 2008 a 2009 po 16 ex. Nejvíce ostralek zimuje pokaždé na jižní Moravě. Zajímavý trend v zimním výskytu tohoto druhu lze vyhledat na webu ČSO, kde se údaje o výskytu ptáků v České republice ukládají od roku 2003. Z tohoto zdroje jsem zjistil, že od roku 2006 ostralky zimují i v centrech měst (2006 – 3 ex., 2008 – 1 ex., 2009 – 5 ex.).
Jaké bylo moje překvapení, když jsem 29. 12. 2009 objevil na Jizeře v Semilch mezi asi šedesátkou zimujících kachen vybarveného samce ostralky štíhlé. Dvě ženy stály u houfu kachen divokých (spíš krotkých) a krmily je suchými rohlíky. Samec vylétl z hladiny řeky na příkrý břeh a snažil se také sbírat pro něj nezvyklou potravu. Větší kusy polykal jenom s obtížemi a tak chodil i několik minut s rozevřeným zobákem, než se mu podařilo suchý rohlík polknout. Nejblíže se ke mně přiblížil na 2 metry. Jakmile jsem udělal krůček směrem k němu, okamžitě odlétl na řeku. Všiml jsem si také, že není kroužkovaný.
Co se týče kroužkování ostralky štíhlé, bylo jich dosud označeno v celé České republice pouze 8 za celou historii kroužkování ptáků u nás. Šest zřejmě mláďat bylo označeno v 60. letech 20. století na jižní Moravě, 1 ex. v roce 1991 a 1 F 20. 1. 2010 na řece Bečvě v Přerově. A tak jsme se v sobotu 23. ledna rozhodli zkusit štěstí. Po dvou hodinách v desetistupňovém mrazu se nám nakonec podařilo opatrného samce ostralky odchytit a okroužkovat. Velice by mě zajímalo, odkud k nám do Podkrkonoší přiletěl, ale na druhou stranu budu radši, když se to nedozvím. Všechna naše zpětná hlášení kroužkovaných ostralek byla totiž získána zastřelením nositele kroužku. A to mu nepřeji.
Ladislav Jasso
Ostralka štíhlá byla v zimním období na území východních Čech zastižena vícekrát. Ve faunistice na našem webu jsou čtyři záznamy, ale to nejsou všechna pozorování. Nejvíce pozorování pochází z Rozkoše, kde se od 8. 11. do 2. 12. 2009 zdržovalo hned několik jedinců (8.11.2009 – 5 ex – z toho 1M, 17.11. 2009 – 1 pár, 26.11. 2009 1M + 2F, 2.12. 2009 1F). Ostralky byly ale na Rozkoši pozorovány i v předešlých letech – např. 23.2. 2008 – 1 pár, 24.2. 2009 – 10M+10F, 28.2. 2008 – 7M+3F atd. Prosincový výskyt je na Rozkoši každoroční, stejně tak v únoru, pokud je nějaká volná hladina (všechny údaje z Rozkoše poskytnul Jaroslav Vaněk). V Pardubickém kraji je šťastným přeborníkem v zimním pozorování ostralek Luboš Novák – poštěstilo se mu to již třikrát: 23. 1. 2009 na Labi v Pardubicích 1 samec, 31. 12. 2009 na rybníku Velký Košíř u Litomyšli 1 samice a 1.12. 2009 na rybníku Chobot u Vysokého Mýta 1 samec.
(Svě)
Dolnočermenská skupina
Když jsem jednoho z níže vystupujících kolegů požádala o rozhovor pro web, souhlasil pouze za podmínky, že to bude rozhovor s celou „Dolnočermenskou skupinou“. Neměla jsem o její existenci ani potuchy a možná jste na tom mnozí stejně. Zjistila jsem, že naši čtyři kolegové z Dolní Čermné překypují aktivitami, ale protože příliš nejezdí na pardubické schůze, nepatří v pobočce k nejznámnějším osobám. Pojďme se tedy s nimi seznámit alespoň touto formou…
Je vás hodně, tak abychom se v tom nějak zorientovali, nejdříve se prosím každý představte. Můžete pěkně jeden po druhém stručně odpovědět na několik základních otázek?
1) Jméno?
2) Jak dlouho se zabýváte ornitologií ?
3) Kdo vás k ornitologii přivedl ?
4) Máte oblíbený ptačí druh nebo čeleď?
5) Máte i jiné koníčky?
6) Kde pracujete – studujete?
7) Ženatý – neženatý, děti?
8) Jak rodina nahlíží na vaše zájmy – chodí s vámi na ptáky?
9) Jezdíte do Pardubic na schůze?
1) Aleš Hampl
(AH)
2) Přibližně od 7. třídy základní školy, což je asi 40 let.
3) O přírodu obecně jsem se zajímal od malička, ale specielně s ornitologií mě seznámil a v kroužkování „vyučil“ pan František Štancl, který často jezdil kroužkovat k nám na rybník.
4) Nemám vyhraněný zájem jen o některou skupinu ptáků, ale když už mám jmenovat, pak to jsou sovy.
5) To je můj problém, že koníčků mám víc, takže se žádnému nemůžu věnovat na 100 %. Z těch dalších je to ochotnické divadlo, kolo a bonsaje, ve kterých jsem stálý nadšený začátečník. Rybaření, ve kterém jsem se věnoval lovu na umělou mušku, jsem už pro nedostatek času vzdal.
6) Pracuji na Městském úřadu v Lanškrouně.
7) Jsem ženatý, a mám jednoho syna a jednu dceru.
8) Tohoto koníčka se mnou nikdo z rodiny přímo nesdílí, ale zájem projevují a mně ho tolerují.
9) Podle časových možností jezdím, i když zrovna v minulém roce jsem měl absence.
1) Petr Havel 
(PH)
2) Přibližně jako Aleš, intenzivněji od roku 1983.
3) Po otci jsem měl zájem o přírodu a přes něj jsem se dozvěděl o panu Štanclovi. Ten měl hlavní podíl na mém zájmu o ornitologii.
4) Sovy a králíčci.
5) Zahrada, turistika.
6) U firmy, která dělá povrchy sportovních hřišť. Přes zimu na lyžařském vleku v Čenkovicích.
7) Rozvedený, mám jednu dceru a jednoho syna.
8) Tohoto koníčka mí potomci nezdědili, své nástupce jsem si našel mimo oblast mé rodiny.
9) Vzhledem ke svému zaměstnání velice sporadicky. Pokud čas dovolí, jedu rád.
1) Jan (Honza) Růžička 
(HR)
2) Asi třináct let.
3) Ke vztahu k přírodě mě přivedl Petrův (Havla) otec, no a odtud už bylo blízko k Petrovi a Alešovi, navíc jsme tehdy byli sousedy.
4) Vlaštovku.
5) Hasiči, turistika.
6) Studuji (doufám, že už posledním rokem) Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor Učitelství biologie a zeměpisu pro střední školy. Částečně už také pracuji, učím přírodopis na základní škole v Dolní Čermné.
7) Neženatý, zadaný, bezdětný.
8) Rodina mě v ornitologii dost podporuje, nejvíc k ní má vztah můj starší bratr, který mi s oblibou chytal čížky na krmítku a já je pak kroužkoval, když jsem přijel ze školy odpoledne domů.
9) Spíše ne, především z časových důvodů, a když zrovna nejedou kolegové, samotnému se mi ani nechce.
1) Michal Nastoupil 
(MN)
2) Od roku 2003
3) Aleš, Petr a Honza, na Vítání ptačího zpěvu.
4) Dravci a sovy
5) Hasiči, motorka, kolo, geocaching,…
6) Pátým rokem studuji na SOŠ a SOU v Lanškrouně ( Mechanik elektronik a nástrojař).
7) Svobodný, děti žádné.
8) Rodiče jsou rádi, že mám tento koníček, ale jinak se o ornitologii nezajímají.
9) ne
Výborně. Tak už víme, s kým si budeme povídat a můžeme přejí ke společným otázkám.
Zdá se, že Dolní Čermná je obcí s nevyšší hustotou ornitologů na metr čtvereční v celých východních Čechách. Jak si to vysvětlujete?
AH: To opravdu nevím, asi to bude náhoda. Možná zanedlouho se obdobná situace objeví jinde.
PH: Příčinu neznám, ale těší mě, že zde je už více ornitologů, než myslivců.
HR: Asi dobří učitelé 
.
Jsou mezi vámi docela velké věkové rozdíly – mezi nejstarším a nejmladším to dělá skoro 33 let. Jak jste se dali dohromady?
AH: Přestože jsem se ornitologii začal věnovat jako první, paradoxně jsem se k ní dostal přes Petra Havla. Ten mně řekl, že k nám na rybník jezdí kroužkovat pan Štancl a že bychom mu mohli chodit pomáhat. Zatímco Petr bydlel na náměstí, já ze školy chodil kolem rybníka. A jak jsem uviděl u rákosí o sloupek plotu opřenou červenou motorku, honem domů, převléknout, gumáky – a k rybníku. Telefon jsme neměli, tak Petr se o tom ode mě dozvěděl až druhý den ve škole.
Petr se intenzivněji začal našemu společnému koníčku věnovat v době, kdy jsem já získal kroužkovací oprávnění a za čas u Ládi Štancla složil kroužkovatelské zkoušky i on.
Po letech se k nám přidal i šikovný školák Honza Růžička. A protože my s Petrem jsme neměli na kroužkování tolik času, kolik vyžadoval on, po dovršení předepsaného věku získal kroužkovací oprávnění i on, tentokrát už v Praze.
No a nejmladší z naší skupiny – Michal Nastoupil byl v dětství pěkný „výlupek“. Jednou nám z klukoviny rozbil pod splavem polobudku na konipasy. My jsme se to dozvěděli a Honza si ho podal. Promluvil mu do duše a řekl mu, že náhradou musí vyrobit a s námi vyvěsit dvě nové budky. A jak se říká „Z pytláka nejlepší hajný“, Michala to chytilo a dnes nám vydatně pomáhá!
Říkáte si „Dolnočermenská skupina“. Máte mezi sebou šéfa, nebo tu panuje demokracie?
AH: Nikdy jsme nějakého autoritářského šéfa neměli. Jediné nezáviděníhodné šéfovství spočívá v tom, že dříve jsem měl veškeré evidence a administrativu na starosti já, dnes už to – zaplať bůh – dělá Honza. A kdy, co a kam se půjde kroužkovat nebo dělat, záleží na dohodě.
PH: Vládne demokracie, ale za „otce zakladatele“ považujeme Aleše.
HR: Administrativa není až takové šéfování, je dobře, že se vzájemně respektujeme, takže žádného šéfa nepotřebujeme.
Vyrážíte „na ptáky“ každý zvlášť, nebo chodíte společně?
AH: To záleží čistě na našich časových možnostech. Dáváme ale přednost společným akcím.
Mezi kroužkovateli často panuje rivalita, čí kroužek pták ponese a vy prý kroužkujete na „společné kroužky“. Co to znamená? A u vás ta rivalita neplatí?
AH: Když jako druhý začal kroužkovat Petr, domluvili jsme se, že pro minimalizaci administrativy nebudeme vykazovat kroužkování zvlášť, ale společně. Stejně se později přidal i Honza. Na kroužkovací stanici byl tento způsob schválen. Na nás to má jen zvýšené nároky v oblasti komunikace. Zatím se však žádné podstatné problémy nevyskytly.
A co se týče rivality – ano, na zpětných hlášeních by asi měla být uvedena všechna jména. Ale my mezi sebou většinou víme, kdo co kroužkoval a zatím jsme neměli důvod k nějakým hádkám.
HR: Navíc je výhodou to, že se nemusíme dohadovat, kdo okroužkuje např. jediné hnízdo čápů v Čermné, takhle jde ten, kdo má čas, ale okroužkovali jsme to jakoby společně.
Máte nějaké druhy nebo ptačí skupiny, na které se zvláště zaměřujete?
AH: Rádi chytáme sovy, v minulosti jsme kroužkovali dost konipasů horských, ale po rekonstrukci rybníka již přes splav málokdy teče voda a přilehlá část potoka zarůstá trávou, takže současné podmínky jsou velmi špatné. Je to škoda, protože s konipasy horskými se tam chytali i konipasi bílí, ledňáčci a pisíci.
Měli jsme úspěchy i s odchytem datlů černých na hlas, mj. v současnosti máme prokázaný dosud nejvyšší věk: datla, který byl kroužkován zde v Dolní Čermné 23.05.1999 jako pull. jsme odchytili asi 2 km vzdušnou čarou od místa kroužkování u nové hnízdní dutiny 28.03.2005 jako samce. Takže věk asi 5 let a 10 měsíců. Nevím o tom, že by byl do této doby překonán. V poslední době jsme ale zrovna v čase hnízdění datlů bohužel dost vytíženi i jinými aktivitami. Navíc nám některé datlí lokality ubývají.
Přes zimu se věnujeme odchytům na krmítkách, která máme jak u domů, tak i v lese. Tam se chytají především „obyčejní“ ptáci (sýkory, brhlíci, zvonci, vrabci, čížci, …), ale občas se chytí i dlask, jíkavec apod.
PH: Mimo to, co uvedl Aleš, jsou to i králíčci, a v budkách se věnujeme dutinovým hnízdičům.
HR: S Michalem se věnujeme vlaštovce obecné už více než 5 let. Kontrolujeme hnízdiště ve dvou kravínech a příležitostně ve chlévech v Čermné. Vyplňujeme hnízdní karty a loni jsme se zapojili ještě do projektu RAS pro vlaštovku.
Podnikáte společné výpravy i na vzdálenější lokality (třeba i do zahraničí), nebo jste věrní krajině ve svém okolí?
AH: Preferujeme naši obec, zřídka i blízké okolí. Souvisí to jednak s tím, že nemáme ambice kroužkovat neobvyklé druhy a honit se za vzácnostmi, jednak s tím, že je problém zjišťovat, kde všude kdo kroužkuje, abychom mu, tak říkajíc „nelezli do zelí“.
Pořád mluvíte o kroužkování. Předpokládám ale, že se v ornitologii věnujete i dalším činnostem. Co ještě děláte?
AH: Těch aktivit je samozřejmě víc. Podíleli jsme se na několika zimních a hnízdních sčítání ptáků, po čtyři roky jsem monitoroval výskyt chřástala polního na dvou trasách v ptačí oblasti Králický Sněžník, Honza a Michal pracují na projektu „Vlaštovka“, v letošním roce (2010) uspořádáme už 16. ročník Vítání ptačího zpěvu v Dolní Čermné, provádíme zimní sčítání vodních ptáků, Michal dělá zimní sčítání kání, v roce 2007 jsme uspořádali výstavu k 25. výročí našeho kroužkování v Dolní Čermné, Honza je také spoluzakladatel a organizátor přírodovědné expozice našeho malého muzea. Příležitostně jsme zváni na besedy s ornitologickou tématikou.
Jen krátce bych se chtěl zastavit u Vítání ptačího zpěvu. Z přehledů jsem zjistil, že už jsme poslední v republice, kdo zahajuje v doporučený čas, tj. ve 4:00 h. Vycházíme však z toho, že nejen „ptačí“ program, ale i procházka za vycházejícího slunce má své nezaměnitelné kouzlo.
PH: Ještě bych mohl zmínit vyvěšování budek pro pěvce, sovy a poštolky a dále mimo běžného zimního přikrmování u domu i úspěšné přikrmování v lese.
HR: S Michalem také děláme ukázky kroužkování a odchytu pro školy, případně přírodovědnou soutěž v muzeu pro základní školy.
Co považujete za svůj největší společný úspěch?
AH: Nevím, co považovat za úspěch. Nepatříme mezi kroužkovatele, kteří by se předháněli v počtu okroužkovaných ptáků, nebo se honili za novými a stále vzácnějšími druhy, i když – samozřejmě – každý takový odchyt potěší.
Takže za úspěch budu považovat, když nám naše skupina vydrží, případně se rozšíří a hlavně, když naše činnost bude mít pozitivní vliv na chování obyvatel obce a okolí vůči přírodě.
Kteří z ornitologů na vás měli největší vliv a na které rádi vzpomínáte?
AH: Tak v první řadě pan František Štancl. Jak už jsem uvedl v úvodu, on mě k ornitologii přivedl, naučil mě poznávat ptáky a kroužkovat je. Často jsem k němu na Haldu do hájovny jezdil a odtud jsme buď vyráželi do okolí, nebo chytali u domu. Měl tam pro to skvělé podmínky. Také mě naučil síťovat, tak jsem si na vojně vyrobil síť na sovy. A přestože dnes se už dá všechno koupit, občas to ještě využiji. Zrovna teď na přelomu roku jsem opravoval sklopky a některá síťová dna sklopek bylo nutno vyměnit.
Dál musím jmenovat pana Jiřího Houdka, se kterým jsem sice mockrát v terénu nebyl, ale hodně času jsme strávili „ptákologickými“ debatami a spolupracovali jsme na výrobě nebo zdokonalení odchytových zařízení.
Moc rád vzpomínám na Ladislava Štancla. U něj jsem absolvoval kroužkovatelské zkoušky a i potom jsem ho navštěvoval. K tomu neodmyslitelně patřila i neobvyklá pohostinnost jeho manželky Helgy. Teď jí několik let dlužím návštěvu. Už jsme to s Petrem měli před Vánocemi naplánované, zhatila mně to však nepříjemná nemoc. No, snad to ještě do konce zimy stihneme.
No a nesmím zapomenout na Františka Šeredu. Vždy jsem se těšil na každé setkání s ním. Je to vynikající preparátor a dodnes spolupracujeme ve prospěch našeho muzea.
Mohl bych jmenovat dál a dál, ale nevím, kdy bychom skončili.
PH: Mimo ty, co jmenoval Aleš, vzpomínám na nezapomenutelné zážitky z aktivů spolupracovníků kroužkovací stanice s Východočechy, pány Prášilem a Vávrou, panem Součkem ze Šumperka a bývalými pracovníky kroužkovací stanice, pány Jiřím Formánkem a Jaroslavem Škopkem.
HR: Já jsem se s výše zmíněnými pány (kromě pana Ladislava Štancla) a dámou (paní Helgou) setkal také párkrát a musím říct, že vzpomínám na všechny. Samozřejmě, že největší vliv z ornitologů na mě měli Aleš s Petrem, ale nejvíce mě fascinuje pan Jaroslav Škopek. Jeho znalosti a praktické dovednosti jsou obdivuhodné.
Kam byste se chtěli podívat a jaké ptáky pozorovat (chytit…), kdyby ani čas ani peníze nehrály roli?
AH: Přiznám se, že mě exotika neláká. Takže když už bych měl tu nabídnutou možnost, vyhrála by asi Skandinávie, Laponsko, Sibiř. Ani bych nemusel chytat. Stačilo by chodit a dívat se …
PH: Jedno ze svých přání jsem si již splnil – návštěvu Norska. Příroda jako celek mě tam tak uchvátila, že po zážitcích z této země bych chtěl poznat i další skandinávské země.
HR: Pobaltí a Afrika v zimě (aby se daly chytat vlaštovky 
)
MN: Francie a skandinávské země…
Vaše touhy po severovýchodních dálkách jsou mi blízké. A vypadá to, že jsou i vcelku snadno zrealizovatelné – tak ať se vám to podaří!
Děkuji vám za rozhovor a přeji vám, aby vám vaše skupina opravdu vydržela ještě dlouho, abyste nasbírali mnoho dalších společných krásných zážitků a abyste „hustotu ornitologů na metr čtvereční“ ještě zvýšili.
(rozhovor vznikl pomocí mailové korespondence ve dnech 13.-21.1.2010; ptala se Svě)
Skončilo kroužkování v rámci projektu „Labutě 2008-2010“
Německá labuť jasně dává najevo, co si o Pawlowi myslí. Foto – Natalia Kantecka
Pardubice, Hradec Králové – Ve dnech 2. – 4. 1. 2010 proběhla zimní kroužkovací akce „Labutě 2010“. Jako v předešlých zimách, i tentokrát se kroužkovalo v Pardubicích na Bajkale a na Labi a v Hradci Králové na Labi. Úspěšnost každé akce záleží zejména na konkrétních tohoročních podmínkách. V lednu 2009 mrzlo a díky tomu byly ideální chytací podmínky na Bajkale a velmi špatné na Hradeckém Labi. V letošním roce to bylo zcela obráceně – zatímco na Bajkale bylo chytání téměř nemožné, v Hradci Králové byly tentokrát podmínky naprosto ideální. Rovněž počty labutí v obou městech se letos velmi lišily – zatímco na Labi v Hradci bylo 88 ex., na Bajkale bylo pouze 27 ex. a na Labi v Pardubicích dalších asi 30.
Sup bělohlavý (Gyps fulvus) zraněný větrnou elektrárnou – pokračování příběhu
Problémy spojené se stále se rozmáhající výstavbou větrných elektráren kazí spánek mnoha lidem v Evropě. Stejné je to i v Řecku, kde (stejně jako v jiných zemích) nejednou byly zaznamenané případy – nejčastěji smrtelné – srážky ptáka s lopatkami větrníku. Větrná energie vzbuzuje mnoho diskusí a rozděluje lidi na její zasánce a odpůrce i ty, kteří se snaží v té otázce nalézt nějaké rozumné řešení. Zajímavou prezentaci na toto téma v souvislosti s bezpečností ptáků představil nedávno Dr. Przemysław Chylarecki na setkání Stołecznego Towarzystwa Ochrony Ptaków (= společnost pro ochranu ptáků hlavního města) ve Warszawie 15. 12. 2009. Text v polštině, týkající se tohoto problému je možné číst na straně OTOP zde a samotná prezentace ve formě pdf je je přístupná zde.
V zemi jako je Řecko se hodně mluví o spolupráci ornitologů s firmami, které budují nebo mají záměr budovat větrné elektrárny. Sama znám člověka z řecké ochrany přírody, jehož úkolem bylo po několik měsíců dvakrát denně (brzy ráno a odpoledne) několik hodin sledovat a zaznamenávat všechny druhy ptáků, které se vyskytly v místě plánované výstavby nové větrné elektrárny. Cílem takových záznamů je shromáždění materiálů pro určení podmínek k vydání stavebního povolení. Ve výsledku je ale těžké říci, do jaké míry firmy v praxi berou v úvahu shromážděné údaje a informace. Zároveň je třeba si také uvědomit, že dokonce i tehdy, když všechno proběhne v souladu s právními předpisy, nedá se říci s jistotou, že je tu záruka, že se nikdy nestane další nehoda na lopatkách větrníku.
Mnozí z nás jistě viděli drastické fotografie mrtvých ptáků, rozsekaných vrtulí elektrárny. Ovšem to není jediný aspekt tohoto problému. Špatně umístěné větrné farmy mohou mít negativní vliv jak na populace ptáků, tak rovněž na jejich migrační cesty.
Odkaz na svého druhu jedinečný amatérský film, zachycující střet kroužícího supa bělohlavého (Gyps fulvus)
s lopatkami vrtule větrné elektrárny, který je na internetu dostupný asi dva měsíce, obrazně řečeno obletěl polovinu světa. Ostatně jej máte umístěn i zde na stránkách VČP ČSO, stejně jako je na mnoha dalších ornitologiských stránkách a fórech v celé Evropě. Těm, kteří jej přesto dosud neviděli, doporučuji jeho shlédnutí jako důležitou dokumentaci.
Bohužel tento film není fotomontáží v duchu „boje s donkichotskými větrnými mlýny”, ale je smutnou skutečností. Tato smutná událost se stala v Řecku na Krétě v horách Asterousia dne 27. října 2009. Video bylo natočeno zcela náhodou lidmi, kteří se zabývají paraglidingem. Stejní lidé trochu nešikovně, ale nejlépe jak uměli, sebrali ptáka a dopravili ho do odborné péče specialistů.
Dne 28. října byl větrníkem zraněný, ale naštěstí živý dvouletý sup bělohlavý odeslán na ostrov Aigina (čti Egina) do Řecké stanice rehabilitace divokých zvířat (EKPAZ). Pták byl ochrnutý a měl zlámané křídlo (zápěstí). Ze strany EKPAZ mu byla poskytnuta všemožná péče, ale zejména v prvních dnech bylo ohledně jeho dalšího osudu těžké cokoliv předvídat. Později (přibližně po třech týdnech) již byly zprávy poměrně pozitivní. Pták již nebyl na intenzivní terapii, ale byl přemístěn do rekonvalescenční voliéry, jeho stav byl dobrý a teprve nyní bylo možné začít chovat naději, že se po dlouhém čase rekonvalescence zcela uzdraví.
Nejnovější informace z 27. prosince 2009, tedy přesně dva měsíce po úrazu, jsou rovněž dobré. Stav supa je uspokojivý: pták je ve stádiu přirozené terapie a nedávno byl umístěn do společnosti jiných pacientů EKPAZ do velké rozletové voliéry, v níž má možnost trénovat křídla a připravovat se k létání na svobodě. Je naděje, že pokud jeho uzdravování bude probíhat tak, jako doposud, bude moci být na jaře 2010 vypuštěn na svobodu. Ovšem ošetřovatelé záchranné stanice přesto upozorňují, že jak zlámané kosti, tak proces rekonvalescence nejsou v tomto případě jednoduchou záležitostí a může se stát, že navzdory dobrým prognózám pták na svobodu vypuštěn moci být nebude (informace od Stavrose Kalpakise – EKPAZ). Čas ukáže, co bude dál, bude-li se sup moci vrátit do přírody… Kéž by se mu návrat do lůna přírody podařil!
Bohužel to určitě není poslední pták, který v souvislosti s kolizí s vrtulí elektrárny utrpěl úraz. Nové větrné elektrárny se budou stavět, na tom nic nezměníme. Je tedy dobré alespoň dodat, že záběry, ukazující střet supa s lopatkami eletrárny jsou momentálně silným argumentem v rukou řeckých ochranářů – důkazem, že každý takový projekt je třeba vážně posuzovat co se lokalizace týká. Film pádně podporuje snahy ochranářských organizací o vyvinutí účinného tlaku na projektanty a stavitele větrných elektráren, aby konečně přestali pouze hovořit a začali se zabývat skutečným hledáním opatření, která by zajistila ptákům bezpečí a aby nová opatření co nejrychleji uváděli do praxe.
Informace na dané téma je možné v angličtině nalézt na straně EKPAZ zde:
Eva Stets
překlad z polštiny: Svě
Eva Stets je Polka žijící v Řecku. Je členkou naší partnerské organizace PwG OTOP, řecké ornitologické organizace HOS-Hellas a dobrovolnou spolupracovnicí záchranné stanice EKPAZ. Na našem webu jste se již několikrát mohli setkat s jejími fotografiemi (naposledy např. v aktualitě o nocování strak). Osudy zraněného supa bude nadále sledovat a bude nás o nich informovat.
Hromadné nocování straky obecné
Hromadné nocování je charakteristickým znakem mnoha druhů krkavcovitých (Corvidae) ptáků. Předpokládá se, že společná nocoviště představují určité výhody pro přežívání. Ptáci tráví studenější noci se zobákem strčeným pod křídlem či v peří na hrudi. Tato pozice jim na jednu stranu přináší termostatické výhody, na druhou je ale handicapuje při útoku predátora. V průběhu noci se musí spoléhat více na sluch než zrak, protože většina nocovišť je umístěna v husté vegetaci, kde je viditelnost silně redukovaná. Pokud spí ptáci pohromadě, je pravděpodobnější, že šramotícího predátora některý z nich uslyší a vzbudí ostatní. Již dříve jsme zde na webu psali o nocovišti kavek obecných (Corvus monedula) a o nocovišti havranů polních (Corvus frugilegus) v Pardubicích. Třetí druh z čeledi krkavcovitých, který k nocování využívá hromadných nocovišť je straka obecná (Pica pica).
Nocovišťě různých krkavcovitých vykazují některé společné znaky, v dalších se ale odlišují. Všichni krkavcovití dodržují velmi přesně hodiny příletu na nocoviště. Zatímco havrani a kavky přilétají na nocoviště hromadně ve velkých hejnech a odhadnout jejich počet je velmi obtížné, straky přilétají buď jednotlivě nebo po párech, případně v malých skupinách, takže jejich počet na nocovišti lze zjistit s velkou přesností. Po příletu na nocoviště se všechny tři druhy nejprve usadí v nejvyšších korunách stromů a až po úplném setmění pak sestupují do nižších partií. Havrani a kavky nocují na stromech, jen se z nejvyšších částí koruny přemístí poněkud níže, straky potmě slétají z korun vysokých stromů dolů a nocují v hustých křovinách.
Počty krkavcovitých na nocovištích se mění v závislosti na ročním období a na velikosti místní populace jednotlivých druhů. V českých podmínkách na nocovištích kavek v hnízdním období bývají desítky, někdy stovky ptáků a na zimních nocovištích havranů a kavek se shromažďují desetitisíce nocležníků. Údajů o nocovištích strak není mnoho. Na nocoviště strak v Pardubicích se slétává okolo 80 ptáků. Největší evropské nocoviště strak bylo zjištěna na Ukrajině ve Lvově, kde bylo zaznamenáno až 1700 strak. Druhé největší se nachází v bulharské Sofii, kde se v prosinci 2007 na noc shromažďovalo až 1405 ex., další velká nocoviště jsou v polských městech Świętochłowice (1012 ex.), Lublin (998 ex.) a Zielona Góra (915 ex.).
V roce 2009 byla publikovaná zajímavá bulharská studie „Numbers and arrival dynamics of communally roosting Magpies (Pica pica) in the Dendrological Park of the University of Forestry – Sofia, Bulgaria“ (Početnost a příletová dynamika na společném nocovišti straky obecné (Pica pica) v dendrologickém parku Lesnické univerzity v Sofii v Bulharsku). Průzkum probíhal od února 2007 do února 2008. Bulharští kolegové nejen že popsali druhé největší v současnosti známé evropské zimní nocoviště strak, ale na rozdíl od jiných podobných studií, prováděných na různých místech v Evropě zjistili, že straky využívaly společné nocoviště celoročně. Maximální množství nocujících ptáků bylo zjištěno v zimních měsících (prosinec – únor), ale rovněž na podzim v dendrologickém parku nocovalo více než 800 strak. Na začátku hnízdního období (konec března – začátek dubna) počet ptáků na nocovišti poklesnul, protože straky nocovaly ve svém hnízdním teritoriu. Tento předpoklad byl ověřen kontrolou několika obsazených hnízd, kdy bylo potvrzeno, že samec obvykle nocoval poblíž hnízda s inkubující samicí. Minimální počet ptáků byl na nocovišti zjištěn v letním období (137 ex. v červenci 2007). Průměrný počet ptáků spících na nocovišti v průběhu léta činil pouze 32,33% počtu zimního období. Straky, které využívaly nocoviště ve hnízdním a letním období byly pravděpodobně nehnízdící ptáci a ptáci, jejichž hnízdní teritorium zasahovalo do oblasti nocoviště.
Popsaný způsob využívání nocoviště strakami v hnízdním i zimním období je zajímavý, protože podle autorů studie nebyl na jiných místech dosud popsán. Velmi podobné chování ale známe v Pardubicích u kavek a havranů. Kavky od jara do podzimu využívají společné nocoviště, na němž se zřejmě shromažďují nehnízdící páry a někteří hnízdící samci. Na podzim se pak k domácím kavkám připojí zimní hejna havranů a kavek, aby společně po několik týdnů využívali kavčí nocoviště, dokud se všichni nepřemístí na jiné místo v blízkém okolí. Na jaře po odletu zimních hejn se pardubické kavky znovu vracejí na své tradiční nocoviště.
Ačkoliv jsou krkavcovití ptáci velice nápadní, mnohé z jejich životů nám stále zůstává skryto. Jednou z oblastí, která neustále přináší nové poznatky, jsou právě společná nocoviště.
Světlana Vránová a Petr Suvorov
Použité materiály:
Biaduń W., 2005: Synurbijne populace Corvidae w Lublinie. In: Jerzak L., Kavanagh B. P., Tryjanowski P. (red): Ptaki krukowate Polski. Bogucki Wyd. Nauk. Poznań.
Czechowski P., Jerzak L, 2005: Magpie Pica pica communal roosting in an urban environment (Zielona Góra, W Poland). In: Jerzak L., Kavanagh B. P., Tryjanowski P. (red): Ptaki krukowate Polski. Bogucki Wyd. Nauk. Poznań.
Georgiev K. a Iliev M., 2009: Numbers and arrival dynamics of communally roosting Magpies (Pica pica) in the Dendrological Park of the University of Forestry – Sofia, Bulgaria. Biotechnol. & Biotechnol. Eq. 23: 250 – 253. Special Edition/On-line.
Rorýs jako kořist poštolky
Polsko, Poznaň – Potravu poštolky obecné (Falco tinnunculus) tvoří zejména drobní savci, velký hmyz nebo ještěrky, někdy se jim podaří ulovit i nějakého ptáka. Bylo prokázáno, že poštolky žijící ve městech se ve značné míře živí vrabci domácími (Passer domesticus) a polními (P. montanus). Pozorovány ale byly i útoky poštolek na další ptačí druhy – sýkory, špačky, kosy, skřivany.
Poštolka ovšem není přizpůsobená k pronásledování a lovení ptáků ve vzduchu, jak to dělají některé jiné druhy sokolů, např. stěhovavý (Falco peregrinus) nebo ostříž lesní (Falco subbuteo). Znemožňuje jí to tělesná stavba –
příliš krátké a slabé nohy a dlouhý ocas. Její kořistí jsou proto zejména ptáci sedící a takoví, kteří nemohou létat (např. s promoklým peřím), případně ptáci shromáždění ve větších hejnech.
Pro létající rorýse obecné (Apus apus) poštolka rozhodně žádné nebezpečí nepředstavuje. Tito ptáci v letu mohou dosáhnout výšky 4000 m a rychlosti i více než 200 km/hod! Tak dokonalí letci, rychlí a pohotově manévrující, nemají opravdové nepřátele, schopné je ohrozit ve vzduchu. Dostihnout je dokáží jen některé druhy sokolů. Ukázalo se ale, že jeden samec poštolky nalezl způsob, jak rorýse obelstít.
Na jaře roku 2008 bylo na sídlišti Jana III. Sobieskiego v Poznani provedeno zateplení domů. Naštěstí zde bylo pamatováno i na ptáky. Do zateplovací vrstvy byly umístěny speciální hnízdní budky. Ty byly brzy obsazeny rorýsy, kteří do té doby hnízdili ve spárách domů.
Dne 29. května 2008 se mi podařilo pozorovat samce poštolky, sedícího na zdi domu těsně u vletového otvoru jedné z budek. Navzdory dorážejícím rorýsům se poštolka urputně dobývala do otvoru a nakonec se jí po více než pětiminutovém úsilí podařilo vytáhnout rorýse z jeho úkrytu ve zdi domu. S kořistí v pařátech přeletěla na střechu, kde rorýse chvíli škubala a pak s ním odletěla směrem k sousednímu paneláku. Další pozorování mi znemožnily stromy, zaclánějící výhled. Jelikož ale na sousedním domě ve speciálně vyvěšené budce hnízdily poštolky, je pravděpodobné, že to byl samec z tohoto hnízda a že odnesl kořist svým mláďatům.
Celou tuto neobvyklou událost se mi podařilo fotograficky zdokumentovat. Přináší to nový pohled na biologii a potravní zvyky poštolky. Při výzkumu potravy poštolek v městském prostředí byl ve Varšavě nalezen ve zbytcích kořisti i rorýs. Nebylo ale možné zjistit, jakým způsobem se stal poštolčinou obětí. Vypadalo to, že se jednalo o zcela výjimečnou situaci. Jak je ale vidět, je možné, že takové netypické chování se děje častěji, než by se mohlo zdát. Každopádně uvedené pozorování svědčí o přizpůsobení poštolek k novému městskému prostředí.
Zbigniew Urbańczyk
Překlad a úpravy Svě
Článek byl autorem na vyžádání redakce poskytnut pro publikaci na webu VČP ČSO.
Labutí léto – srpnové kroužkování labutí
Labutí pár s devíti mláďaty v Zámrsku. Stejně početnou rodinu zde labutě vychovaly i v roce 2008. Foto – Natalia Kantecka.
Východní Čechy – V neděli 31. 8. skončila další společná akce VČP ČSO a PwG OTOP. Šestidenní kroužkovací akce byla tentokrát zaměřená na labutí rodiny na východočeských hnízdištích. Ačkoliv během dvou zimních akcí v lednu 2008 a 2009 bylo okroužkováno dohromady již 128 labutí, hlášení o hnízdění v zimě okroužkovaných ptáků jsme prozatím získali pomálu. Rozhodli jsme se proto obrátit postup a cílem akce „Labutí léto“ bylo označit co největší množství hnízdících labutí, abychom následně mohli sledovat, kde tito ptáci budou zimovat. Kvůli usnadnění následných odečtů byli všichni ptáci kromě hliníkových značeni rovněž žlutými plastovými odečítacími kroužky.
Samotnému kroužkování předcházelo několik týdnů práce, při níž několik dobrovolníků najezdilo desítky kilometrů při vyhledávání labutích rodin. Někdy to vůbec nebylo snadné. Např. v okolí Pardubic a na Chrudimsku letos labutě prakticky vůbec nehnízdily. Díky informátorům jsme mohli jet najisto na konkrétní rybníky, kde labutě opravdu byly, a to nám ušetřilo spoustu práce a hlavně času. Nakonec jsme ani na všechny lokality nestihli zajet.
Naše původní představy, že labutě krmením vylákáme na břeh, kde je pochytáme jako to děláme v zimě, se ukázaly jako naivní. V naprosté většině případů bylo nutno volit jiné způsoby, a to zejména „skok na labuť ze břehu“ nebo nahánění labutí ve vodě, chytání labutí do volejbalové sítě a pod. Naštěstí po celou dobu trvání odchytů bylo teplo, tak lézt do vody nebylo nijak hrozné. Přesto se ale jednalo o fyzicky náročnou práci, navíc často spojenou s různým nebezpečím. Wojtkova záda, „zmalovaná“ labuťákem a Pawlowa noha, krvácející po lovu labutě na betonu, mluví samy za sebe…
Přeřezávání rybářského vlasce, který měla labuť namotaný na noze. Foto – Janina Bartuzi.
Výsledky chytání jsou nečekaně dobré. Celkem bylo chyceno 93 labutí, z toho 56 mláďat, 21 rodičů a 16 nehnízídících ptáků. Jedna nehnízdící však v konečném výčtu není započítána, protože byla odvezena do záchranné stanice v Jaroměři s poškozením zobáku: do horní čelisti měla zařízlý rybářský vlasec takovým způsobem, že měla zobák téměř odříznutý. Její šance na uzdravení jsou nejasné. Další labuť měla vlasec i se zabodnutým háčkem namotaný na nohou.
Celkem 15 dospělých labutí bylo chyceno s kroužkem (včetně té poraněné), z toho 13 kroužků pochází z našich zimních akcí. Na některých místech jsme o kroužkovaných labutích věděli již dříve, na jiných byly překvapením, jako např. v Domoradicích na Vysokomýtsku, kde se ukázalo, že kroužek z ledna 2009 mají oba partneři.
Rybářský háček, aseknutý do plovací blány labutě. Foto – Janina Bartuzi.
Dosavadní kontroly v zimě okroužkovaných labutí v hnízdním období ukazují zajímavé výsledky. Zatímco labutě zastižené jako hnízdící na lokalitách v Pardubickém kraji byly všechny okroužkovány v zimě v Pardubicích, v Hradeckém kraji je tomu jinak. Hned čtyři kontrolovaní ptáci byli kroužkovaní v zimě na Bajkale v Pardubicích a v hnízdním období zastižení v Hradeckém kraji. Samice hnízdící v Roudničce u Hradce Králové byla okroužkována v lednu 2008 na Bajkale, následující zimu strávila na Labi v Hradci a na jaře zahnízdila v Roudničce. Samec z rybníku Řemínek u Provodova byl v lednu 2008 kroužkován na Bajkale, v roce 2008 hnízdil na Řemínku, na zimu se vrátil na Bajkal, ale pak zahnízdil znovu na Řemínku. Také poraněná labuť, odchycená u České Skalice, která je nyní záchranné stanici, byla v lednu 2009 kroužkovaná na Bajkale. Těšíme se, že díky odečítacím kroužkům, které jsou nápadnější a snadněji kontrolovatelné se vbrzku o pohybech „našich“ labutí dozvíme více.
Zaříznutý vlasec téměř způsobil amputaci horní čelisti zobáku tohoto ptáka. Foto – Janina Bartuzi.
V lednu 2010 nás čeká poslední kroužkování, v rámci česko-polského projektu. Okroužkováním posledních několika labutí ale projekt nekončí. Protože labuť je pták dlouhověký, budeme ještě mnoho dalších let moci sledovat osudy konkrétních jedinců. Věříme, že shromážděný materiál přinese řadu cenných poznatků.
Hlášení o odečtech kroužkovaných labutí zasílejte prosím na adresu české koordinátory projektu Světlany Vránové, která na žádost kroužkovací stanice bude data na stanici zasílat hromadně.
Svě
Při odchytech byla dobrou pomůckou i volejbalová síť. Foto – Janina Bartuzi.
Wojtek – Szakal v akci. Foto – Janina Bartuzi.
Nahánění labutí na Mušlovém rybníku u Opatova. Foto – Natalia Kantecka.
S některými labuťáky měli co dělat i dva lidé. Foto – Janina Bartuzi.
Přemožena… Oba Wojtkové se vracejí z vítězného tažení. Foto – Janina Bartuzi.
Vzpomínání s Helgou Štanclovou
Manželé Helga a Ladislav Štanclovi se do historie navěky zapsali jako legendy československé ornitologie a já jsem vděčná osudu, že jsem je mohla oba znát zblízka. Když jsem v mládí jezdívala do Rohovládovy Bělé, nejednou jsem u nich bývala na návštěvě. S panem Štanclem si bohužel již nepopovídáme, paní Helga ale poskytla rozhovor velmi ochotně.
Paní Helgo, myslím, že snad s výjimkou těch úplně nejmladších vás asi všichni členové znají. Určitě také vědí, že nejste Češka. Myslím si ale, že málokdo ví, odkud vlastně pocházíte jak jste se dostala do Čech?
Já pocházím z Německa, z Chemnitzu – to je bývalý Karl-Marx-Stadt v NDR. Do Československa jsem přišla za manželem.
O ptáky jste se začala zajímat až po boku manžela?
Kdepak! Já jsem se o ptáky se zajímala už od mládí. Pamatuji se, jak mě jako malou dědeček vozil na sáňkách do lesa a tam mi ukazoval ptáčky, sýkorky…Už v Německu jsem i kroužkovala. Chodila jsem pořád v holinách a maminka to nechápala a hubovala mě, že se neoblíkám jako holka…
Kde a jak jste se seznámila s Ladislavem Štanclem?
S Láďou jsme se poprvé setkali v roce 1964, když on přijel do Německa. Pak v roce 1965 jsem s přáteli byla v Lednici, kam nás Láďa s kamarády pozvali. Psali jsme si. Láďa byl velmi zručný kreslíř. Když mi psal dopisy, na každý nakreslil nějakého ptáka a já jsem ho musela určit a tím se učila české názvy ptáků. V prosinci 1967 jsme se vzali.
A podle čeho jste se rozhodovali, kde budete žít? Manžel nechtěl do Německa?
Víš jak jsem se dostala do Čech? Láďa říkal, že budeme v Německu, tak jsem se na to připravovala. Pracovala jsem tam v sanatoriu. Dokud jsem byla svobodná, měla jsem malý byt. Když jsem se vdala, dostala jsem od sanatoria velký, abychom tam mohli žít. Láďa měl několik nabídek na zaměstnání. Ale pak zjistil, že v Německu je kroužkovací licence omezená, vydají ti ji jen pro určitou oblast a jinde kroužkovat nemůžeš. A navíc je ještě vázaná na určitý druh nebo skupinu ptáků. Takže pochopil, že by tam nemohl kroužkovat tak, jak byl zvyklý. To rozhodlo. Místo aby se stěhoval do Německa, začal ve Bělé stavět barák. Tak jsem se stěhovala já a stavěli jsme spolu. Ale já jsem nikdy nelitovala, že jsem šla do Čech. Bydlím tady víc než 40 let, ale kontakty s lidmi v Německu mám pořád. Každý rok sem za mnou někdo přijede. Já tam bohužel jezdit nemohu, nemám jak se tam dostat. Musel by mě někdo dovézt a to je složité. Ale kdyby to šlo, ráda bych do Německa jezdila častěji.
Dneska se lidé stěhují i za hranice zcela normálně. Tehdy to ale tak běžné nebylo. Jaké to bylo, přestěhovat se ze socialistického Německa do socialistického Československa?
Když jsem se stěhovala do Československa, byla to strašná buzerace. Nesměla jsem si s sebou skoro nic vzít – pračku, ledničku, klavír, ale dokonce ani noty na klavír nebo knihy, vše jsem musela nechat doma. Když už jsem něco opravdu potřebovala, mohla jsem to mít, ale jen staré. A na všechno se musely vypisovat papíry. Každou knížku jsem musela zapsat – autor, název… Hádala jsem se s nimi, že přece jedu do socialistického státu, ale oni měli takové zákony. Až po letech ten zákon změnili, kvůli takovým, jako jsem byla já. V letech 1968 a 69 – to soudruzi předváděli divadlo! To už jsem bydlela v Československu a jela jsem navštívit maminku do Karl-Marx-Stadtu (dnes Chemnitz). A oni mě pak nechtěli pustit zpátky! Chtěli po mně vyplnit spousty papírů a povolení… Později pak to samé musela absolvovat maminka. Když zemřel můj otec, přestěhovala se ke mně do Čech a sedm let jsme tu žili spolu, než zemřela.
Vy jste pracovala myslím někde v pardubické nemocnici?
Já jsem vystudovaná medicínská laborantka. V Německu jsem pracovala v sanatoriu a když jsem přišla do Československa, nastoupila jsem jako záskok za mateřskou do parazitologického ústavu ČSAV. Když se pak kolegyně vrátila z mateřské, dostala jsem místo v mykologickém ústavu ČSAV. To bylo na stejné chodbě, jen vedlejší laboratoř. Tam jsem pak pracovala mnoho let. Dělala jsem různé testy na mykózy, dokonce jsem jednu dobu dělala na zakázku testy pro ČSO – mykózy a ptáci. Ale máš pravdu, ty laboratoře ČSAV jsou v areálu pardubické nemocnice, takže jsem vlastně pracovala „v nemocnici“.
Jak vypadala spolupráce slavných bratrů Štancových, když jste se s Láďou vzali?
My jsme pak s Láďou hodně jezdili sami. Ale s Frantou jsme také často bývali. Vzpomínám, jak jsem jednou u Nesytu našla hnízdo konipasů lučních s šesti mláďaty. To tam právě byl i Franta. Říkala jsem Láďovi, že mám šest mladých konipasů. A on na to řekl: mýlíš se. Tři jsou pro mě, tři pro Fanouše. Takový byl celý on.
Přímo se nabízí otázka, kde v tom dělení je místo pro vás? Dva pro tebe, dva pro mě, dva pro Fanouše… To by vůči nálezci hnízda bylo spravedlivější, ne?
Ale já jsem sama nekroužkovala! Když jsem se přestěhovala do Československa, chtěla jsem si u pánů Hanzáka a Formánka udělat kroužkovatelské zkoušky. Hanzák se mě ptal proč chci kroužkovat. Řekla jsem mu z legrace, že proto, abych mohla dělat konkurenci manželovi. A on na to řekl, že to teda v žádném případě. Takže z toho nic nebylo a kroužkovali jsme s Láďou spolu. Já jsem vlastní kroužkovací licenci nikdy neměla, ale dali mi razítko, že „si můžu dělat co chci“ (tj. můžu kroužkovat – pozn. red.).
Takže jste okroužkovali s manželem. Pokud vím, prošly vám rukama desetitisíce ptáků. Myslím, že jste kroužkovali především na rybnících, že?
Ano, chodili jsme na rybníky tady v okolí. To jsme se něco nachodili! Do Sopřeče pěšky – to máš skoro 7 km, broďáky, sítě, všechno na zádech. Později jsme pak měli mopeda, tak jsme jezdili na něm. To jsme si polepšili.
Vy jste s manžele tvořili nerozlučnou dvojici. Pořád jsem všude jezdili spolu?
Jezdili jsme spolu a dobře jsme se doplňovali. Láďa víc pozoroval, já jsem zase víc slyšela. Láďa byl ale dlouhá léta v invalidním důchodu. V posledních letech nemohl pořádně chodit, tak seděl na břehu a všechno řídil. Všechno jsem musela dělat já. Hledala jsem pochopy, chytala kachny a potápky … On mě navigoval ze břehu, já jsem mu všechno nosila a on kroužkoval.
Vy to říkáte, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. Jak jste chytala kachny a potápky?
Chytali jsme je hlavně do tenat, ale také jsme chytali mláďata. V plavkách v rybníku jsme honili kachňata nebo pelichající kachny… Jednou jsem viděla potápku se čtyřmi mláďaty. Zrovna slézala z hnízda, mláďata jí vlezla na hřbet a ona šla do vody. Tak jsem za nima skočila, oblečená jak jsem byla, a všechna čtyři mláďata jsem chytila. Fanda s Láďou mi pak říkali – „ty někomu říkej, že je blázen!“. A když jsem večer šla do hospody pro pivo, tak mi úplně neznámí chlapi říkali: „tak jsme slyšeli, že vy jste stejný blázen, jako váš muž!“.
Úplně si to představuji… Máte ještě jinou humornou historku?
Jéje, těch by bylo! Ale mám i vážné. Víš to, že první hnízda volavek ve východních Čechách jsem objevila já? Bylo to asi před 20 lety. Bylo jich jedenáct. Byly u Trhoňky (rybník nedaleko Bohdanče – pozn. red.). Nikdo mi to tenkrát nechtěl věřit, dokud se sami nepřesvědčili. Ale museli jsme být ticho, nikomu to neříkat, rybáři by je zničili.
Kroužkovali jste také na nocovištích?
Často. Někdy jsme chytli v noci i 200 ptáků! To bylo něco. Všechno jsme to potmě okroužkovali, umíš si představit, jaká to byla práce! Někdy nám pomáhala i moje maminka, když zrovna přijela na návštěvu. Pouštěli jsme je ale samozřejmě až ráno za světla. Takové množství ptáků nemůžeš nechávat přes noc v pytlíkách. Tak jsme na ně měli takové bedny s bidlem, svrchu přikryté sítí a tam jsme je pouštěli. Oni na tom bidle přenocovali a ráno jsme je všechny najednou pustili. To byl vždycky mrak, když to vyletělo!
Ale taky jsme chytali havrany do lapacích voliér – na chleba, brambory…, chodili na ty kachny, Láďa hodně kroužkoval i čejky, třeba i 100 ročně.
To zní jako byste vy čejky nekroužkovala?
Ale taky, ale ne tolik. S čejkami mám příhodu. Láďa věděl, že když kroužkoval mladé čejky, vždycky byly v hnízdě čtyři. Jednou, když už byl nemocný a byl ve špitále, jsem šla sama ven. Podařilo se mi najít a okroužkovat 2 čejčata. Chlubila jsem se pak Láďovi v nemocnici, ale on, místo aby mě pochválil, řekl: "kde jsou dvě, jsou i další dvě. Vrať se tam a hledej!". A měl pravdu, byly tam čtyři.
Vzpomínám si, že jsme k vám domů jednou vezli nějakého zraněného bahňáka, kterého jsme při kroužkování našli někde u rybníka. Asi jsme nebyli sami, kdo k vám vozil nalezené ptáky?
To máš pravdu, mívali jsme toho hodně. Dokonce jsme měli zařízený sklep, abychom tam mohli mít ptáky, co nám lidi přinesli. Hlavně v zimě nosili všelijaké dravce. Nejčastěji jsme měli poštolky a káně. Ale ono to není jen tak. To máš nějakého krmení! Krmili jsme je drůbežími křídly, i masem – všechno jsme ale museli kupovat, žádný zdroj jsme neměli. My jsme nikdy neměli moc peněz, ale na krmení nám zbylo vždycky.
Ale neměli jsme jen dravce, také jsem třeba měla doma ve vaně potáplici! Přinesli ji z popílkoviště ze Semtína, celou špinavou, zalepenou… Tak jsem ji umyla a pak byla ve vaně. Ryby jsme neměli, tak jsem ji krmila mletým masem. S tou jsme si užili. Pořád útočila na řetízek od špuntu ve vaně – asi jí připomínal rybu, když byl tak lesklý. Občas jsem ji vyndávala na podlahu na vlhké hadry. Jenže ona se když chtěla vydělat, musela být ve vodě. Na suchu jí to nešlo. Tak musela zas do vany. Ale neumíte si představit, co dělala v noci! Ona tak strašně řvala, že se nedalo spát! Chodila jsem k ní, hladila ji, ale jak jsem odešla, řvala zas. Haúú, haúúú… (předvádí). Ne nadarmo ji Němci nazývají „Meereshorn“ (mořský roh, mořská trouba – pozn. red.). V přírodě, když se ozývají na moři, je jejich hlas slyšet až 19 km daleko! Když se dostala zas do kondice, jela jsem ji pustit na jeden z rybníků u Bohdanče. Zajela pod vodu a dlouho nebylo nic vidět. Pak se vynořila uprostřed rybníka a já jsem měla velkou radost, že se ji podařilo zachránit.
Váš švagr František vzpomínal, jak se málem utopil v bahně, kam zapadnul. Máte nějakou podobnou příhodu?
Jo, jednou na podzim, když už byla už pořádná zima, jsme šli na bahňáky. Láďa tehdy už nemohl moc chodit, tak mě poslal, abych postavila tyče v bahně. Já jsem měla na sobě kožich. A najednou mi ujela noha, spadla jsem do bahna, ten kožich mě tížil a nemohla jsem se dostat ven. Láďa se ke mně připlazil a tahal mě, taktak jsme vylezli.
Několikrát jste tu zmínila, že váš manžel byl nemocný. Před jedenácti lety zemřel. Říká se, že na tuberkulózu…
Ano říká, ale to není pravda. Manžela celý život léčili na TBC, ale on ji neměl. Já myslím, že měl nějakou mykózu od ptáků. Bohužel ty léky, co mu na to dávali, mu poškodili nervovou soustavu. Proto pak dlouhá léta byl v invalidním důchodu, v posledních letech skoro nemohl chodit a špatně mluvil. Pak dostal zánět cév do nohy a skončilo to amputací. Ale i s jednou nohou ještě celkem normálně žil. Pak mu ale našli karcinom na plicích a na to zemřel. Bylo mu sedmdesát let.
Škoda, že odešel… Ráda vzpomínám, jak jsme u vás doma dělali kroužkovatelské zkoušky. Bylo to celé moc příjemné, žádný stres ze zkoušek… Pamatuji si, že jste kvůli nám dokonce upekla buchtu.
Nojo zkoušky… To nebyla jenom buchta. Taky jsem měli domácí víno a vařila jsem bramboračku… Chtěli jsme, aby se lidi nebáli. Zkoušky u nás dělaly desítky adeptů. Někteří byli dobří, někteří ne… Láďa si jednou nachystal takové podobné fotky (ukazuje na fotgrafii mladé pěnice vlašské). Říkala jsem mu, prosím tě, to jim nemůžeš dávat, kdo by to mohl poznat! Ale to tady tehdy byl ten Václav Koza, a on vám to úplně všechno znal! Ten byl opravdu dobrej. Vás se sestrou si taky pamatuju. Taky jste byly dobré. Znaly jste všechny ty proužky a zářezy na křídlech…, a pak jste nepoznaly živého zvonohlíka! To bylo legrační. (nojo, když ono to bylo v zimě…; kdo by ho čekal? – pozn. Svě)
Tehdy měl málokdo auto, tak k nám lidi jezdili autobusem nebo je někdo vzal… Někdy autobus přijel dřív, než jsme byli domluvení na začátek zkoušek, a to pak třeba čekali. Jednou jsem viděla z okna, jak někdo chodí po cestě sem a tam a pořád kouká do papírů. Od osmi měly být zkoušky, to bylo někdy po sedmé, tak jsem si říkala, že to bude určitě k nám. Tak jsem ho zavolala a říkala jsem – pojďte si sednout do haly, učit se můžete i v teple! A to byl Jiří Zajíc.
Pamatuji se, že jste mívali za domem na zahradě sítě. Ještě je tam máte?
Měli jsme je tam celoročně spoustu let. Ale už je nemám. Už to nejde. Je mi osmdesát dva let! Špatně chodím, nemůžu se natahovat ani ohýbat… Nemohla bych ptáky vyndávat ze sítě. Už několik let nekroužkuju, naposled někdy před sedmi lety. Už ani v prstech nemám potřebnou obratnost. (když sleduji, jak s bravurní profesionalitou bere ptáky do rukou, manipuluje s nimi s dokonalou jistotou, druhy určuje suverénně a bez zaváhání, těžko se tomu věří – pozn. Svě). Vlastně už se ani nedostanu nikam do přírody. Jen když mě někdo doveze. Ale ten Paclík, to je džentlmen. Představte si, že mě jednou naložil do auta a provezl mě po všech těch našich rybnících, kam jsme jezdívali!
Paní Helgo, moc hezky se s vámi povídá. Je to velmi zajímavé, ale musíme skončit. Co byste chtěla říct na závěr?
Prožili jsme hezký život. Jak se říká: Byli jsme mladí a krásní. Teď už jsme jen „A“. Poznali jsme hodně zajímavých lidí, máme hodně zážitků a vzpomínky… to nás drží nad vodou.
Tak ať se nad tou vodou ještě dlouho udržíte! Těším se, že se nejpozději za rok s námi zase podíváte na rybník. A snad se uvidíme v listopadu na schůzi pobočky.
Rozhovor vznikal 29. 6. 2009 v Rohovládově Bělé při návštěvě u Františka Štancla a 15. 7. 2009 při kroužkování v Dolanské zátoce Bohdanečského rybníka, kde s námi paní Helga strávila několik hodin. Ptala se Svě.
Za poskytnutí historických fotografií děkujeme paní Zdeně Chodorové, švagrové Helgy Štanclové.
{mxc}
