Články autora: Petr Suvorov

                      ZOOLOGICKÁ ZAHRADA DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM                                                                                                                              
   ZOO Dvůr Králové se mi během posledních tří let podařilo navštívit celkem třikrát – v květnu 2007 jsem se tam vypravil na vlastní průzkumnickou exkurzi sám. V říjnu 2008 jsme se rozhodli pro hromadný výlet poté, co sem přesunula své působiště jedna z našich nezapomenutelných kolegyň ze ZOO Praha (takže spíš „srdeční záležitost“). V lednu letošního roku jsem dostal pozvánku na seminář Nové metody v chovu exotických zvířat, o kterých jsem zde na webu psal článek 28. března 2009 (naleznete jej zde).

   Z hlediska druhové diverzity budí Dvůr Králové dojem velmi dobré zakonzervovanosti, zejména u kopytnatých skupin savců. Sbírka ptáků je velmi slušná, bohužel k mé velké nelibosti se ZOO tváří, že v blízké budoucnosti dojde k její redukci.

   Park má tři části – klasickou ZOO, savanovou expozici africké divočiny a safari. V rámci safari moc ptáků neuvidíte – co mi paměť sahá, na některých rybníčcích je možné vidět pelikány bílé (Pelecanus onocrotalus), kadeřavé (Pelecanus crispus) a údajně i husy velké (Anser anser). V rámci rozlehlých antilopích výběhů africké savanové části jsem v centrálním výběhu zahlédl čápa sedlatého (Ephippiorhynchus senegalensis), marabu afrického (Leptoptilos crumeniferus) a husici nilskou (Alopochen aegyptiacus). Savanová část je zakončená velikým rybníkem, propojeným s rozlehlou travnatou plochou. Tuto expozici obývá kromě kopytníků chovné hejno jeřábů královských (Balearica regulorum). V roce 2007 měli celkem 9 ex – nejsem si jist, jestli to dokonce není největší chovná skupina v ČR. Pozornost zasluhují tři druhy pelikánů – již zmíněný pelikán kadeřavý, africký pelikán rudohřbetý (Pelecanus rufescens) a asijský pelikán skvrnozobý (Pelecanus philippensis). Navzdory odlišnému areálu rozšíření jsou všechny tři druhy poměrně podobné, takže je úplně nejlepší si vzít dalekohled a určovat si, který je který. S úspěchem se mi podařilo determinovat všechny dospělé ptáky do druhu, s odrostlými nedovybarvenými jedinci jsem měl ale problém. Návštěvník laik si možná pelikánů skvrnozobých ani nevšimne, což je možná škoda, protože se jedná o druh, který mají v Evropě pouze tři zoologické zahrady (kromě DK je to ještě Berlín a park Lignano Sabbiadoro v Itálii).

Bokem tohoto výběhu leží zarostlá klidná expozice, ve které byl ještě v roce 2007 umístěn pár čápů černých (Ciconia nigra). V jednom výběhu pro kopytníky i na safari jsem viděl i čápa bílého (Ciconia ciconia) a několik volavek popelavých (Ardea cinerea), ale tato zvířata velmi pravděpodobně pocházela z divoce žijících populací z okolí.

   U hotelu Safari v klasické části ZOO se nachází malá voliérka se snovači zahradními (Ploceus cucullatus). Vedle pavilonu opic leží expozice antilop sitatung (Tragelaphus spekeii), kterou obývá další část skupiny jeřábů královských, čápi sedlatí a zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri). Ve vedlejším výběhu jsem našel spolu s kudu (Tragelaphus strepsiceros) a žirafami Rothschildovými (Giraffa camelopardalis rothschildi) pár hadilovů písařů (Sagittarius serpentarius), které ovšem díky jejich přirozené plachosti asi neuvidíte na kratší vzdálenost jak 30 metrů.

   Ve velké voliéře pod budovou ředitelství sdílí hejno plameňáků karibských (Phoenicopterus ruber) a starosvětských (Phoenicopterus roseus) prostor společně s pižmovkami hřebenatými (Sarkidiornis melanotos), nesyty africkými (Mycteria ibis) a třemi druhy husiček rodu Dendrocygna. V roce 2007 jsem zde ještě zastihl perličky chocholaté (Guttera pucherani), které byly posléze přesunuty do průchozí ptačí voliéry u Pavilonu tropických bažin. Naproti této voliéře byla otevřena během roku 2008 průchozí voliéra s pelikány. V době naší loňské návštěvy ji obývali pelikáni rudohřbetí. Průchozí expozice pro pelikány jsou jistě nesmírně atraktivní. V České republice ji jako první zřídili právě ve Dvoře Králové. V zahraničí jsem viděl průchozí výběh s křídlovanými pelikány bílými v ZOO Hannoveru. Osobně si ale myslím, že opatrnosti není nikdy dost, především v případě menších dětí. Pelikán je totiž pták, který občas poněkud se svým zobákem neumí zacházet a vzhledem ke jeho přirozené zvědavosti to může skončit i nějakým škrábancem. Stal jsem se zde dokonce svědkem humorné scény, kdy na předvstupní komoře do voliéry seděl jeden pelikán, který vždy, když chtěl pod ním někdo projít, klapl zobákem dolů a bylo vidět, že ho to očividně baví. Jeden z návštěvníků (podotýkám, dospělý muž okolo čtyřicítky) při představě průchodu pod sedícím ptákem téměř omdlel a utekl z voliéry opačným směrem. Ve mně vzbuzovalo pelikánovo nadšení pouze úsměv nad jeho škodolibostí.

   Do pavilonu Ptačí svět jsem měl tu možnost se podívat již krátce po jeho otevření v devadesátých letech. Tenkrát jsem byl naprosto unešen atmosférou expozic. V první ze dvou hal jsou ve vnitřních voliérách ptáci od návštěvníků odděleni ne mřížemi, ale dlouhými ocelovými vlasci, které při fotografování neruší. Navzdory tomu, že jsou tyto vlasce poměrně blízko u sebe, se již některým chovancům prý podařilo udělat si výlet po návštěvnických prostorách haly tak, jak to bývalo v hale druhé dobrým zvykem. Tam byli ptáci puštěni volně. Při mé návštěvě v roce 2007 mě poněkud zklamal stav zeleně vnitřních prostor pavilonu. Na zhoršení stavu vegetace mají evidentně zásluhu chovanci pavilonu. Ze zkušeností ze ZOO Praha vím, že je občas téměř nereálné dávat živé rostliny do expozice některých druhů živočichů. Týká se to hlavně „zvídavých“ skupin zvířat, jako jsou poloopice, opice, kopytníci, papoušci atp., které jsou schopné prakticky veškerou vegetaci velmi rychle zlikvidovat. Nenapadlo mě ale, že by i relativně drobné ptactvo na tom mohlo mít záslužný podíl. Z druhů jsem zastihl pár pávů konžských (Afropavo congensis), trubače agami (Psophia crepitans) a čejky australské (Vanellus miles). V letošním roce je bohužel tato hala v kompletní přestavbě, protože se ji vedení rozhodlo z části věnovat chovu primátů. Malá expozice na primáty vznikla i v první hale.

   První hala je toho času věnovaná několika expozicím různých světadílů. V největší voliéře afrického kontinentu jsem v roce 2007 viděl ostnáka afrického (Actophilornis africanus). V křoví jsem našel samici čírky modrozobé (Anas versicolor) s houfem kachňat. Těm se kromě matky věnoval osamocený kohout páva konžského, který s nimi údajně chodil i do vody (viz moje reportáž z chovatelského semináře). Na jaře roku 2009 jsem toho samého kohouta viděl v zázemí již bez čírky a v africké voliéře byl umístěn pár pávů z druhé haly. V druhé africké voliéře zůstali doposud kulíci nilští (Pluvianus aegyptius), dále dudek chocholatý (Upupa epops), čejky běločelé (Vanellus armatus) a vousák červenožlutý (Trachyphonus erythrocephalus). V australské voliéře u vchodu jsem v první chvíli musel hledat kryptické lelkouny soví (Podargus strigoides), zato kystráček modrolící (Entomyzon cyanotis) se přehlédnout rozhodně nedal, stejně jako již zmíněné čejky australské. Voliéra naproti této expozici je věnována druhům Jižní a Střední Ameriky, ze které bych jmenoval tukana vrubozobého (Ramphastos vitellinus). O to víc mě překvapila přítomnost vzácné žluvy černošíjné (Oriolus chinensis), chované v Evropě mimo DK pouze v ZOO v Plzni, Walsrode a Budapešti. O zázemních chovech dalších pěvců jsem již psal v recenzi o chovatelském semináři, takže se k nim již vracet nebudu.

   Ptačí svět má i několik venkovních voliér. Ty obývá pár arů hyacintových (Anodorhynchus hyacinthinus), krásný samec zoborožce hnědavého (Buceros hydrocorax), výše zmíněné čejky běločelé a kolpíci afričtí (Platalea alba). V roce 2007 jsem tam ještě zastihl dytíka úhorního (Burhinus oedicnemus), ibise hagedaš (Bostrychia hagedash) a kladivouše takatra (Scopus umbretta). Poslední dva zmíněné druhy jsou v současnosti k vidění v prostupné ptačí voliéře.

   Velká průchozí voliéra blízko návštěvnického vchodu je posledním velkým ptačím komplexem. Na konci loňského roku bylo návštěvníkům zpřístupněno zimoviště, nazvané Pavilon tropických bažin. Je to taková místní oáza klidu, kam nechodí tolik návštěvníků, takže si tam lze na chvíli odpočinout od okolního ruchu. Kromě zmíněných kladivoušů takatra, ibisů hagedaš a perliček chocholatých zde sídlí kolonie kolpíků růžových (Platalea ajaja) a ibisů rudých (Eudocimus ruber). Z dalších brodivých nelze opomenout pár excelentních volavek červených (Ardea purpurea).

   Z vrubozobých ptáků jsem zde zastihl zrzohlávky rudozobé (Netta rufina), hohola severního (Bucephala clangula), čírky modrozobé (Anas versicolor), morčáky chocholaté (Lophodytes cucullatus), poláky kaholky (Aythya marila). Cedulka uvádí ještě poláka proužkovaného (Aythya collaris), ale toho jsem dodnes neměl šanci vidět, což mě vcelku mrzí, protože tento druh zde i úspěšně odchovali. Vždy jsem zde zastihl pouze jednu z páru poštolek pestrých (Falco sparverius). Kolekci brodivých a vrubozobých doplňují ještě bahňáci – několik vodoušů rudonohých (Tringa totanus), čejky australské a chocholaté (Vanellus vanellus). V roce 2007 tu měli ještě poslední pisilu čáponohou (Himantopus himantopus) a tenkozobce opačné (Recurvirostra avosetta), podle letošních zpráv již tyto druhy nechovají.

   Vnitřní prostory Pavilonu tropických bažin pak doplňují především kolekci brodivých o volavky rusovlasé (Bubulcus ibis), volavčíky člunozobé (Cochlearius cochlearius), čápy simbily (Ciconia abdimii) a volavku proměnlivou (Butorides striatus), na kterou jsem bohužel dodnes neměl štěstí.

   Navzdory hlavní orientaci ZOO směrem k savcům zůstává ve Dvoře Králové pořád velmi mnoho zajímavých druhů. Nebylo v mých silách vylíčit všechno, takže pokud budete mít zájem, zanechávám zde linky na jednotlivé exkurze do Dvora. Třeba vás to bude motivovat do té míry, že se tam zajedete sami podívat. Konec konců, pro Východočechy by to měla být zoologická zahrada číslo 1. Příjemnou zábavu!
Petr Suvorov, ZOO Praha

Kompletní fotoreportáž z návštěvy ZOO Dvůr Králové v září 2007 naleznete zde.
Fotoreportáž ze druhé návštěvy Královédvorské ZOO v říjnu 2008 naleznete zde.
Fotoreportáž ze semináře konaného v ZOO Dvůr Králové v březnu 2009 naleznete zde.

Seznam chovaných druhů ptáků královédvorská ZOO neuvádí, ale můžete se podívat na její oficiální stránky (zde). U jednotlivých pavilónů jsou tam uvedené druhy, chované v těch konkrétních prostorách.

{mxc}

                                                                                                                                                        
   Lešná – Na návštěvu tohoto zooparku jsem se opravdu těšil. O ZOO v Lešné jsem totiž slyšel pouze samé pozitivní reference, navíc při pohledu na jejich druhové seznamy jsem byl naprosto unešen, co všechno chovají. Samotná ZOO se nachází asi 12 km od Zlína v areálu zámeckého parku. Pro dopravu je nejlepší použít automobil, poněvadž jinak z Prahy cestujete s min. jedním přestupem. Celá koncepce ZOO spočívá v rozdělení expozic podle geografických oblastí světa. Pokud si přečtete některé statistiky, zjistíte, že tato zahrada již v současné době patří mezi tři nejlepší ZOO v republice.

   Do Lešné jsme se sice vypravili s kolegy ze ZOO Praha v poněkud nevhodnou dobu začínajícího listopadu, ale i tak jsme viděli víc, než jsem očekával… Nedaleko vstupu se nachází jihoamerická tropická hala s výstižným názvem Yucatan. Jedná se o designově velmi povedenou stavbu s působivým okolím. Uvnitř je několik ohraničených zvířecích expozic včetně akvárií a zasítěné voliéry s kubánskými krokodýly. Zeleni dominuje čeleď banánovníků a různé stromové epifyty. Většina ptáků, stejně tak jako primáti (kosmani a chvostani), je v pavilonu puštěná navolno. Z typicky stromových ptáků zde najdete tukany bělolící (Ramphastos vitellinus), arassari zlatolící (Selenidera culik), pilany černolící (Momotus momota) a údajně i vlhovce žlutohřbeté (Cacicus cela). Kolekci posléze doplňuje jeden ze dvou druhů chovaných ostnáků, ostnák jihoamerický (Jacana jacana) a atraktivní slunatec nádherný (Eurypyga helias).

   Vedle Yucatanu je několik venkovních stylových expozic. S mravenečníky, kapybarami a tapíry jihoamerickými jsme ve výběhu narazili na kohouta krocana divokého (Meleagris gallopavo). Vedle této expozice je voliéra pro dravé čimangy falklandské (Phalcoboenus australis) a v protějším rozlehlém výběhu bylo druhů k vidění hned několik. Dominantou bylo bezesporu mnohočlenné hejno nandu Darwinových (Pterocnemia pennnata), kterým dělalo společnost několik pižmovek velkých (Cairina moschata f. domestica) a pár husic magellanských (Chloephaga picta). Kondory krocanovité (Cathartes aura) jsem ve výběhu neviděl, ač tam mají být. V jedné z postranních voliér jsem objevil hejno ibisů rudých (Eudocimus ruber), ale i vlhovce zeleného (Psarocolius viridis). Kromě nich má mít ZOO také dva druhy vzácnějších ibisů – ibisy šedokřídlé (Theristicus melanopis) a slámokrké (Threskiornis spinicollis), ale ani jeden z uvedených druhů jsme bohužel nenašli.

   Pustili jsme se stezkou dolů z kopce podél výběhů a venkovní expozice kotulů až k prostupné papouščí voliéře. Zde jsme mohli vidět hned několik druhů arů – ararauny (Ara ararauna), vojenské (Ara militaris), zelenokřídlé (Ara chloroptera) a jeden exemplář ary malé (Ara severa). V létě s nimi sdílejí výběh údajně ještě hokové pospolití (Crax alector), ale na ty už byla venku přece jenom trochu zima. Mimochodem, tento druh v současné době chovají pouze čtyři zoologické zahrady v Evropě. Pod voliérou se rozprostírá úžasná amazonská bažina se spletí cestiček močálem. Vodní plochu obývalo hejno labutí černokrkých (Cygnus melanocoryphus), kachniček šedookých (Callonetta leucophrys) a poláků peposaka (Netta peposaca). Ve vysoké trávě si mě zvědavě prohlížela čája chocholatá (Chauna torquata) a ve stínu stromů jsem našel druh, který byl jedním z důvodů, proč jsem sem přijel – pár čápů jihoamerických (Ciconia maguari). Tento pták vypadá téměř jako čáp bílý. Je zároveň údajně jediným čapím druhem, který umí hnízdit na zemi v rákosinách.

   Z Nového světa jsme se pomalu přesunuli na nejmenší kontinent, do Austrálie. Při průchodu kolem velikého rybníka jsem zaznamenal labutě černé (Cygnus atratus) a husice královské (Tadorna radjah). To už jsme ale mířili do prostupného australského výběhu, kde na nás čekalo hejno odrostlých pubertálních kuřátek emu hnědých (Dromaius novaehollandiae), která dělala společnost skupině klokanů. V průzoru mezi větvemi křoví jsem zaregistroval dva veliké šedivé ptáky. Snažil jsem se dostat blíže, ale z návštěvnického prostoru to nešlo. Přiznávám, že být zaměstnancem ZOO v jistých situacích přináší určité výhody. Takže ve snaze vidět ptáky co nejlépe jsem se směle pustil chovatelskou pěšinou, až jsem se dostal aspoň do takové vzdálenosti, abych bezpečně poznal pár jeřábů Antigoniných, zvaných také sárus (Grus antigone), kteří patří k největším jeřábům světa. Zaujala mě cedulka s jejich jménem, umístěná překvapivě v průchozím australském výběhu. Přišlo mi, že vpustit velkého teritoriálního jeřába do průchozí expozice, kudy proudí davy lidí, je poněkud odvážné. Později jsem se dozvěděl, že vzhledem k tomu, že jeřábi nejsou v návštěvníkům přístupné části, ale přesto jsou zdálky vidět, tak po nesčetných dotazech návštěvníků, se rozhodlo o umístění cedulky na nejbližší možné místo. Stejně tak by nepatřil do takové expozice ani mohutný kohout kasuára přilbového (Casuarius casuarius), jehož výběh se nalézal poblíž. V přítmí lesa jsem zahlédl pár husic kuřích (Cereopsis novaehollandiae), ale to už jsme se přes Wallaceovu linii pomalu dostávali do Asie. Ještě než jsme do ní stačili dorazit, odskočil jsem si přes dva kontinenty do Afriky pro jeřáby královské (Balearica regulorum), kteří byli vidět stejně tak jako sárusové z poměrně velké dálky.

   V Asii nás uvítal pár zoborožců guinejských (Aceros plicatus) v malé vnitřní ubikaci. Když jsme procházeli kolem výběhu asijských antilop, na stromech v expozici seděli křídlovaní supi bělohlaví (Gyps fulvus). Vstoupili jsme do průchozí ptačí asijské voliéry. V rybníčku filtrovalo potravu hejno kolpíků bílých (Platalea leucorodia). Všude okolo nás posedávali ibisové hnědí (Plegadis falcinellus) a skalní (Geronticus eremita). Kolega si všiml automatu na krmné granule. Poté, co ptáci zaregistrovali, že do něj hází mince, první skalní ibis se ostentativně postavil pod automat a čekal, co z něj vypadne. Ve chvíli, kdy uviděl v ruce hrstku granulí, začal kolegu provokativně klovat do kalhot tak dlouho, až si k němu sedl a ibis mohl z jeho dlaně vybírat jednu granuli za druhou. To už se ale objevili jeho další kamarádi a najednou okolo nás bylo celé hejno ibisů, kteří žadonili o krmení. Slípku modrou (Porphyrio porphyrio) nabízená pochoutka nezaujala, zato čáp bělokrký (Ciconia episcopus) se tvářil, že o ní silně přemýšlí. To se ale už objevila paní čápová, takže místo vlastního žaludku se šel raději věnovat manželce. Před našima očima začali synchronně tokat, aby nám ukázali, jak moc se mají rádi. Jen neradi jsme opouštěli ptačí voliéru, abychom se vydali po trajektorii směrem k černému kontinentu. Cestou jsme minuli ostrov gibonů, ležící uprostřed rybníku s pelikány bílými (Pelecanus onocrotalus) a husami indickými (Anser indicus) a dva menší výběhy, ve kterých jsem zahlédl osamoceného jeřába daurského (Grus vipio) a mandžuského (Grus japonensis).

   V expozici afrických antilop mě překvapila koexistence velkých mohutných ptáků, jakými byli pštrosi dvouprstí (Struthio camelus), marabuové afričtí (Leptoptilos crumeniferus) a zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri) dohromady se skupinkou subtilních ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus). To už jsem ale v dálce zaslechl řev lvů z nedalekého výběhu s tak dokonalou akustikou, že se zvuk nesl celým údolím. Okolo expozice výrostků afrických slonů jsme se začali šplhat nahoru do kopce směrem k druhé expozici afrických kopytníků. Zde měli kromě žiraf, zeber a dvou nosorožců další pštrosy dvouprsté.

   Pomalu se začínalo stmívat, takže když jsem procházel okolo starých ptačích voliér, banánovce obecné (Musophaga violacea) jsem v hustém podrostu už příliš neviděl, stejně jako vzácné papoušky kapské (Poicephalus robustus fuscicollis). Následovalo několik menších výběhů, ve kterých byl umístěn pár jeřábů panenských (Anthropoides virgo) a osamělý jeřáb bradavičnatý (Bugeranus carunculatus). Podle posledních informací se k tomuto ptákovi konečně podařilo s odstupem sehnat druhého do páru.

   Ani jsem netušil, že u čápů sedlatých (Ephippiorhynchus senegalensis) existuje pohlavní dichromatizmus ve zbarvení duhovky (samec má mít hnědou a samička žlutou). A i když to na tabuli měli pěkně rozkreslené, při nedostatečném osvětlení jsem to u poměrně vzdálených ptáků v expozci už nezkoumal. To už jsme se ale dostali téměř zpátky k budově zámku. Venkovní prostory zámecké restaurace mají stylové podloubí, jehož součástí je i prostorná voliéra pro bažanty zlaté (Chrysolophus pictus). Když jsem vylézal ze zámeckého terária, na odpadkovém koši seděly tři krásné zakrslé barevné slepičky se zadečky směrem dovnitř a lemovaly kovový okraj. Přes veliký výběh tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti) jsem prošel k zámecké ptačí voliéře. To už bylo ale v přítmí lesa takové šero, že jsem tam nic moc neviděl, proto jsem se rozhodl najít ještě poslední ptáky, které jsem chtěl vidět, a sice plameňáky malé (Phoeniconaias minor). Poblíž zámku jsem totiž našel pouze rybníček s plameňáky starosvětskými (Phoenicopterus roseus) a chilskými (Phoenicopterus chilensis), ale poslední druh se mi nějak nedařilo dohledat. Na cestičce podél plameňáčího rybníku jsem ještě chvíli v malých voliérkách laškoval s vlhovci zelenými, ale ani ty, ani plachou krasku zelenou (Cissa chinensis) se mi nepodařilo vyfotit příliš kvalitně, což mě mrzelo, protože tento druh je k vidění pouze v šesti ZOO v Evropě. Nerad jsem to vzdal a pokračoval dál. Po pravé straně se objevil prázdný rybníček bez ptáků a bez cedulky. Pochopil jsem, že jsem na místě. V pološeru jsem zahlédl v dálce skupinku plameňáků malých. Bohužel byli ale zalezlí, takže jsem výběh obcházel ze všech stran, ale na vzdálenost bližší jak 30 metrů se mi nepodařilo k nim dostat. Ale aspoň můžu potvrdit, že je opravdu mají.

   Za jeden den jsem prošel celkem čtyři kontinenty a viděl nepřeberné množství vzácných druhů, z nichž mnohé jsem měl tu možnost vidět poprvé. Přes mrholivé počasí jsem si výlet do Lešné vcelku užil a mohu tento park doporučit vřele k návštěvě. Pokud byste s návštěvou váhali, můžete se podívat na moji kompletní fotoreportáž, ale taktéž doporučuji si projít výstavní webové stránky zahrady. Příjemnou zábavu!
Petr Suvorov

Kompletní seznam chovaných ptáků naleznete zde.

{mxc}

   Chomutov – Na toto velmi zajímavé místo jsem měl možnost vypravit se v květnu 2008 spolu se svým kolegou Michalem Podhrazským a týmem prof. RNDr. Vladimíra Bejčka z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity. Podkrušnohorský zoopark se specializuje zejména na chov palearktických druhů, tj. druhů severní polokoule, takže pro ně bylo možná o to těžší si udělat ve svém okolí kvalitní propagaci. Přece jenom zoologická zahrada bez slona a žirafy je v očích návštěvníka jen dětský koutek. Navzdory tomu patří svojí rozlohou Chomutov k největším zoologickým zahradám v České republice. Velkou část tvoří ale safari, složené převážně z kopytníků.

   Vcházíme hlavní bránou do parku. Po chvilkovém vyřizování na pokladně se vydáváme po cestičce k první expozici, kterou je veliká voliéra s osamělým samcem jeřába mandžuského (Grus japonensis). Prostor s ním sdílí ještě holubi hřivnáči (Columba palumbus). Podle posledních informací k nim přibyl ještě bažant stříbrný (Lophura nycthemerea). Jeřáb se zde střídá s jeřáby panenskými (Anthropoides virgo). Kromě těchto druhů jeřábů zoopark ještě chová, ale i rozmnožuje krásné jeřáby daurské (Grus vipio), kteří zažívají v evropských zoologických zahradách svá plodná léta.

   Přicházíme k velikému rybníku, na kterém hnízdí polodivoká populace husy velké (Anser anser). Ta je zde zároveň i monitorovaná. Někteří ptáci mají barevné krční límce. Na stromech, ale i v nedalekém prostorném výběhu divokých prasat posedávají ve velkém počtu volavky popelavé (Ardea cinerea), které zde taktéž hnízdí. Na ostrůvku vidím pouze dva pelikány kadeřavé (Pelecanus crispus). Další ptáci jsou někde zalezlí. Zatímco se Michal vydává do chovatelského zázemí vodních ptáků, jdu si rybník prohlédnout ze všech stran. Když vlezu mimo návštěvnickou stezku a jdu asi 50 metrů, k mému překvapení spatřím člověka. Dotyčný po tom, co mě vidí, utíká jako zpráskaný pes. Když se o půl hodiny později ptám kolegyně z ptáčkařského oddělení, koho jsem to tam přistihl, smutně pokývá hlavou, že pytláka. „Máme tady s nimi občas problémy“. Poněkud mě překvapuje, že se sem muž vydal za bílého dne, kdy je park plný lidí. Nemám moc času přemýšlet, poněvadž se otevírají dvířka od budníku a vybíhá na mě banda malých plyšových housat, která jsou evidentně šťastná, že nás vidí. „Já bohužel rozmazlím všechno,“ usmívá se chovatelka, když po nás housata rošťácky pokukují skrze mříže.

   Když se otočím za sebe, na malém rybníčku spatřím hnízdní kolonii kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo) a o kus dále štěbetají plameňáci starosvětští (Phoenicopterus roseus), kterým patří vkusný mokřadní rybníček, vsazený do travnatých trsů. V hejnu divokých březňaček (Anas platyrhynchos) jsem zahlédl i pár místních zrzohlávek rudozobých (Netta ruffina). Zoopark se určitě může pochlubit pěknou kolekcí evropských vrubozobých. Ostralek štíhlých (Anas acuta) mají hned několik párů, stejně tak husic liščích (Tadorna tadorna).

   Michala zanechávám všanc husí mámě a pomalu obcházím zoopark. Postupně míjím rozlehlé lesnaté expozice kopytníků, až se dostávám k voliérám dravců. Poslední léta zoologické zahrady často chovají i množí atraktivní orly kamčatské (Haliaeetus pelagicus), kteří drží světový primát co do velikosti mezi orly vůbec. V kleci vidím pouze jednoho jediného. Druhý v té době prý ale pouze seděl na hnízdě. Ve vedlejší expozici s ním sousedí jeho „stájový kolega“ orel mořský (H. albicilla). Páru supů bělohlavých (Gyps fulvus) dělá společnost samice motáka pochopa (Circus aeruginosus). Jeden ze supů je zalezlý ve vrchní části voliéry na velikém hnízdě. Přede mnou sedí na zemi za mřížemi káně lesní (Buteo buteo), sklání hlavu a roztahuje křídla. Že bych se jí líbil? Puštíci bradatí (Strix nebulosa) se, jak již tradičně, příliš fotit nechtějí a v momentě, kdy na ně zaměřím objektiv, otáčejí hlavu obráceně. Zato ještě neopeřené mládě puštíka bělavého (Strix uralensis) zapózuje ochotně i s matkou.

   U expozice orlosupů bradatých (Gypaetus barbatus) mě poněkud překvapuje jejich sytě oranžová barva hrudníku. Že by šlo o jiný poddruh, než máme v Praze my? Za mými zády se objevuje jejich chovatel, takže neodolávám pokušení oslovit ho. „To není barva peří. Oni si strašně rádi zmažou peří jílem, takže potom vypadají takhle,“ odpovídá příjemný mladík, zatímco přes mříže po něm lišácky pokukují dva mladí vlci (mimochodem, rodilí Pražáci) a reagují na každý jeho pohyb. Člověk se celý život učí, říkám si a vydávám se dál lesoparkem. Ač je tento článek o ptácích, nemůžu si odpustit zmínit dva velmi vzácné kopytníky, kterými se park pyšní. Takina čínského (Budorcas taxicolor bedfordi) chovají na světě jediné dvě ZOO a obě jsou u nás: Chomutov a Liberec. Druhým zvířetem je k mému překvapení velmi kontaktní samec daňka mezopotamského (Dama mesopotamica), který si mě přišel prohlédnout zblízka.

   U voliéry ibisů skalních (Geronticus eremita) jsem si při pohledu na vypuštěnou nádrž s vodou uvědomil, že se jedná o ptáka, který na rozdíl od svých dalších příbuzných není striktně vázaný na vodu. Procházím okolo voliéry s tokajícími pávy korunkatými (Pavo cristatus) a přicházím k prostupné expozici. Uvnitř si mě svými zpytavými pohledy přeměřují dva dytíci úhorní (Burhinus oedicnemus), kteří se do lesnaté expozice příliš nehodí. Moji pozornost okamžitě upoutávají dvě straky modré (Cyanopica cyana), poletující okolo nevelkého hnízda. Z druhé strany poskakují krasky červenozobé (Urocissa erythrorhyncha), které se mi díky jejich aktivitě nedaří čistě vyfotit. Ve voliéře drobných pěvců podezíravě zkoumám hrdličku před sebou a docházím k přesvědčení, že se nejedná o hrdličku divokou, nýbrž hrdličku kropenatou (Streptopelia chinensis), ač cedulka tu úplně chybí.

   V dálce už je vidět druhý veliký rybník, plný husí. Pozdravit mě přichází pár husí indických (syn. tibetských; Anser indicus). Já mířím k voliéře, která je s rybníkem spojená. Zde by se měl totiž ukrývat jeden z největších špeků zooparku. Po vstupu dovnitř přede mnou prchají vyplašené čírky obecné (Anas crecca), zatímco slípky modré (Porphyrio porphyrio) se líně povalují v trávě. Společnost jim dělá čáp bílý (Ciconia ciconia). Já ale pořád ještě nenašel toho, pro koho jsem si do Chomutova vlastně přijel. Hledám a nenacházím. Konečně uprostřed rákosí rozpoznávám hnědou siluetu s dlouhým zobákem. Opravdu je to ona, samice bukače velkého (Botaurus stellaris). V Evropě bukače chovají pouze čtyři zoologické zahrady, což je vzhledem k nesmírné zajímavosti této kryptické ohrožené volavky vcelku škoda. Hrajeme si spolu na to, že já ptáka nevidím. V momentě, kdy na něj upřu oči, zaujme ochranný postoj se vztyčeným zobákem k nebi. Fotím jednu fotku za druhou, přičemž mi trapně docházejí baterky ve foťáku. To už mi ale na záda dýchají pomalu mí kolegové se slovy, že je čas pomalu opouštět park. Exkurze do Chomutova tedy splnila mé očekávání. Viděl jsem, co jsem chtěl, takže se už můžu vrátit s klidem do Prahy a poreferovat o všem kolegům.
Petr Suvorov, ZOO Praha

Kompletní fotoreportáž z návštěvy zooparku naleznete zde.

Kompletní sezbam chovaných ptáků naleznete zde.

{mxc}

   ÚVODNÍK – Před nedávnou dobou vznikl nápad, že se na webu Východočeské pobočky ČSO pokusím sestavit jakýsi seriál, ve kterém bych se chtěl věnovat diverzitě ptáků chovaných v zoologických zahradách. Dřevní ornitologové a birdwatcheři si určitě budou zakrývat oči a ťukat si na čelo, že si ornitolog vůbec může dovolit chodit do ZOO. Nicméně já tvrdím, že pravý ornitolog musí znát všechno, nebo minimálně alespoň se snažit o vše v oboru zajímat. Nebudu popírat, že mě částečně ovlivnilo mé působení v ZOO Praha. Můj zájem o okolní zoologické zahrady mě přivedl k myšlence sepsat sérii kratších reportáží o tom, s jakými skvosty se vlastně v chovu v zajetí lze dnes setkat. Předem čtenáře upozorňuji, že faktografická stránka některých reportáží může klesat v rozsahu, jak je to dlouho, co jsem v té které ZOO byl a jaké zprávy se mi podařilo dát dohromady. Pokud byste mě chtěli upozornit na jakékoliv nedostatky, neváhejte mi napsat na suvorov@fzp.czu.cz. Jako první jsem si poněkud netradičně vybral zoologickou zahradu v Jihlavě.

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA V JIHLAVĚ

   Do Jihlavy jsem se poprvé podíval počátkem 90. let minulého století jako ještě školou povinné dítě. Tato ZOO byla tehdy považována za velmi moderní, protože se hrdě hlásila ke svým bezmřížovým expozicím. Moc už si toho z ní z tehdejší doby nepamatuji. V hlavě mi utkvěla jediná vzpomínka: když jsme procházeli parkem, bylo ještě po ránu a v údolí se držela ranní mlha. Uprostřed ZOO je veliký prostorný jihoamerický výběh, který (ještě dnes) obývají tapíři jihoameričtí (Tapirus terrestris). Uprostřed něj je dřevěný altán. Když jsem přišel k výběhu, oba dva tapíři seděli pod altánem. Vedle něj seděl kohout bílého páva a měl dlouhou a bohatou vlečku roztaženou do mléčného mlžného oparu. Pták vypadal jako nevěsta v závoji a na mě jako na kluka to tehdy udělalo dost silný dojem.

   Co do recentní sbírky ptáků nepatří Jihlava k těm úplným špičkám, ale to proto, že ptáci nejsou to, na co se zahrada specializuje. Naposledy jsem zde byl s kamarádem Michalem a jeho rodinou na jaře roku 2007. Krátce po vchodu do ZOO nás překvapilo veliké hejno pávů korunkatých (Pavo muticus), z nichž několik samců bylo zjevně hermafroditních. U hrabavých ptáků dochází občas u starých samic k tomu, že jim s postupujícím věkem přestávají fungovat pohlavní orgány a v těle stoupá hladina samčích hormonů. Nejsem živočišný fyziolog, takže vám neřeknu, jak přesně to funguje, ale v praxi pak taková slepice „kohoutovatí“ tak dlouho, až ji od skutečného samce nerozpoznáte. U pávů se tedy staré slepici jednoduše nejdříve přebarví krk z hnědozelené do modra a postupně jí naroste dlouhá vlečka. Zajímavá pak byla situace, kdy jsem přistihl pravého pavího kohouta, tokajícího na tohoto hermafrodita.

   V malém výběhu hrošíka liberijského (Hexaprotodon liberiensis) jsme zastihli kromě zbylé části paví skupinky osamělou husici egyptskou (Alopochen aegyptiacus). Uprostřed ZOO jsou jakési lemuří ostrovy, na kterých bydlí například lemurové vari (Varecia variegata) či lemurové rudočelí (Eulemur fulvus rufus). V době svého vybudování se jednalo o jednu z nejmodernějších expozic v republice a její stylovost zůstává patrná i při dnešní tvrdé konkurenci s ostatními parky. Ostrovy jsou lemované poměrně rozsáhlou vodní plochou, kde žije několik druhů vrubozobých. V pozadí jsme zahlédli zrzohlávky rudozobé (Netta rufina) a husice liščí (Tadorna tadorna), přede mnou se nedala přehlédnout zajímavá scénka. Houser husice magellánské (Chloephaga picta) chtěl dokázat své družce, jak je zdatný bojovník, takže si cvičně zkusil prohnat husu běločelou (Anser albifrons). Posléze se vrátil ke své samici, aby dáma upustila na zem hedvábný kapesníček a on se mohl kasat, jaký je frajer. Přítomnost husy běločelé mne zahřála na duši už z toho důvodu, že se jedná o evropský druh.  To už naši pozornost ale upoutal houser labutě černé (Cygnus atratus), který vyháněl všechny ostatní ptáky. „Ta labuť je dobře na facku,“ suše zkonstatoval Michal. Labutí samec měl křídla načepýřená, co to šlo, a krk hluboko zabořený do zad, když postupně útočil na okolní husy a kachny. Vím, že jsou labutě teritoriální v době rozmnožování, ale že si teritorium obhajují až do takové míry, mne samotného poněkud překvapilo. Vedle lemuřích ostrovů jsme v proslaveném tapířím výběhu místo tapírů, uklizených uvnitř v ubikaci, zastihli dva zvědavé nandu pampové (Rhea americana).

   Nemalou chloubou ZOO je nedávno vystavěná stylová Africká vesnice, komplex několika malých domečků, simulujících domorodé chatrče afrických domorodců. U ní je veliké jezírko s několikačlenným hejnem plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus). Nedlouho po naší návštěvě jsem se díval na zprávy a dozvěděl jsem se, že kolegům do expozice s ptáky vnikl psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) a po střetu s predátorem došlo k usmrcení několika plameňáků. Drobné šelmy jsou pro chovatele dost velký problém, protože jsou schopné se dostat opravdu všude.

   V jedné z afrických chatrčí jsme našli miniaturní noční pavilon, ve kterém chovají kaloně (tuším zlaté – Pteropus rodricensis), ježka ušatého (Hemiechinus auritus aegyptiacus) a s nimi sdílí expozici i výreček malý (Otus scops). V přítmí chatrče má tichý interiér, nasvětlený do červena, velice zvláštní, až magickou atmosféru. Vedle je malý dětský areál, v jehož rámci je výběh pro drůbež, kde můžete vidět různé chovatelské formy slepic a bílou chovatelskou formou perličky kropenaté (Numida meleagris f.domestica).

   Když jsme se dostatečně nabažili všemi chovanci, neodpu stil jsem si zkusit na vlastní kůži specialitu ZOO, jeden z nejvyšších tubovitých tobogánů u nás. Na závěr prohlídky jsem si tak připomněl dobu, kdy jsem se sem podíval jako kluk. Jen toho bílého páva jsem už nedohledal…
Petr Suvorov, ZOO Praha

Kompletní seznam ptačích druhů, chovaných v ZOO Jihlava naleznete zde.

Kompletní fotoreportáž z mé cesty do Jihlavy je k dispozici v albu na mých webovkách zde .

{mxc} 

  
   Dvůr Králové n. L. – V prosinci 2008 mi přišla pozvánka na chovatelský seminář ze ZOO Dvůr Králové a protože tvrdím, že správný ornitolog má umět opravdu všechno, rozhodl jsem se si trošku rozšířit obzory a poodhalit roušku jiné tváři ptáčkařského umění. Seminář probíhal od pátku 16. 1. do soboty 17. 1. 2009 v prostorách Safari Hotelu Královédvorské zoo. Sjeli se sem amatérští I profesionální chovatelé z celé republiky, prakticky ze všech zoologických zahrad. Cílem semináře bylo nejen účastníky seznámit s novými chovatelskými metodami, ale především navázat nové kontakty a skrze společné setkání připravit klima pro možné budoucí spolupráce.

   
Oficiálního zahájení semináře se ujala ředitelka zoo RNDr. Dana Holečková a hlavní organizátoři semináře, zoolog RNDr. Martin Smrček a kurátor ptáků v zoo Ing. Kamil Čihák. Páteční dopoledne bylo věnováno především různým aspektům chovu papoušků, ve kterých sám RNDr. Smrček figuroval se svým rozsáhlým chovem papoušíčků rodu Forpus. Mimo klasické chovatelské přednášky zazněla i zajímavá reference vrchního zoologa Zoo Lešná Ing. Romana Horského o chovu vzácných papoušků šedohlavých západních (syn. kapských; Poicephalus robustus fuscicollis) a Ing. Kamil Čihák pověděl své zkušenosti s chovem největšího ze všech druhů chovaných arů, ary hyacintového (Anodorhynchus hyacinthinus). Odpolední blok byl věnován zejména problematice krmných směsí, kterou nám osvěžil Ladislav Žoha ze Zoo Praha.

   
Po obědové pauze následovala exkurze do ptačího zázemí ZOO za asistence K. Čiháka a jeho kolegů. Jedinou odbočkou ze světa ptáků byla návštěva pavilonu afrických pralesních žiraf okapi (Okapia johnstoni), kde se před nedávnem narodilo historicky první mládě v českých zoologických zahradách. Okapi jsou ve volné přírodě samotářští tvorové, takže matka s mládětem nesdílejí expozici s otcem. Kupodivu je ale toto zvíře vůči lidem poměrně kontaktní, což jsem si ověřil již při své návštěvě parku v říjnu minulého roku.

   
Další cesta nás zavedla do pavilonu Ptačí svět, který je v rekonstrukci. K mému velkému zklamání se vedení zoo rozhodlo část pavilonu věnovat na chov primátů, takže jedna z hal je v současné době nepřístupná a probíhají zde kompletní přestavby. V menší hale jsme mohli obdivovat pár pávů konžských (Afropavo congensis) nebo tropickou žluvu černošíjnou (Oriolus chinensis). Z prostor vnitřní ubikace zázemí Ptačího světa si nás zvědavě prohlížel pár arů hyacintových a majestátní zoborožec hnědavý (Buceros hydrocorax). Měli jsme možnost si zblízka prohlédnout ještě neopeřená mláďata pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus) a rudohřbetých (P. rufescens). Kromě nich chová zoo ještě pelikány bílé (P. onocrotalus) a velmi vzácné východoasijské pelikány skvrnozobé (P. philippensis), které bychom objevili pouze v pěti evropských zoologických zahradách. Všechny uvedené druhy rovněž i rozmnožuje. Pelikánům rudohřbetým nechala zoo vystavět velmi pěknou voliéru, ve které mohou volně létat. Z vlastní zkušenosti musím dodat, že tito ptáci jsou pěkná zlobidla, což se projevuje na jejich občas přehnané kontaktnosti vůči návštěvníkům. Moje rada zní – dávejte si pozor na křehké předměty, jako jsou některé fotoaparáty, protože pelikáni je rádi zkoumají zobákem, který je na konci opatřený ostrým hrotem.

   
V zázemí pavilonu tropických bažin jsme viděli zástupce nejpočetnější pěvčí čeledi, novosvětských tyranů (Tyrannidae). Tyran benteví (Pitangus sulphuratus) sdílel klec společně s turaky a “zásobním” kohoutem páva konžského. Na tohoto pavího samce mám nostalgické vzpomínky z mé jarní návštěvy parku v roce 2007, kdy byl pták umístěn v expozici pavilonu Ptačí svět. V klecové voliéře doslova adoptoval mláďata čírky hottentotské (Anas punctata) i s jejich matkou a velmi bedlivě je střežil. Tenkrát mi kolegyně z chovatelského oddělení špitla do ucha, že páv za kachňaty chodil prý až do vody. Péče kohoutů tohoto hrabavého kura o mladé mne nepřekvapuje, protože už jednou jsem byl v zoologické zahradě svědkem situace, kdy bylo paví kuřátko zalezlé v tátově peří a spokojeně v něm odpočívalo (u většiny hrabavých ptáků myšlenka téměř ireálná!).

   
V návštěvníkům přístupné expozici mne překvapili dva čápi simbilové (Ciconia abdimii), kteří ve skupině ostatních ptáků seděli na stromě na té nejnižší větvi a černé peří měli značně zašpiněné bílými výkaly, padajícími na ně seshora. Podle literatury není takováto hierarchie mezi ptáky nic neobvyklého. Nadchnul mě pár volavek červených (Ardea purpurea). Možnost vidět tohoto u nás vzácného ptáka před sebou v plné kráse jsem si nenechal ujít, ač jen v prostorách člověkem vytvořených.

   
Večer se ZOO oděla do povánoční atmosféry a všechny stromy se rozzářily množstvím vánočních světlušek. Romantickou noční procházku jsem si zpestřil pozorováním hry čtyř koťat servalů stepních (Leptailurus serval) s velikým plyšovým tygrem v prosklené ubikaci.

   
Druhý den semináře odstartoval ráno přednáškou na téma “Chov ptáků ve společných expozicích v Zoo Dvůr Králové” Kamil Čihák. Chovatel Václav Štraub ze Zoo v Lešné potom zdůraznil několik obecných zásad při umělém chovu zoborožců. Ing. Tomáš Peš, zoologický kurátor Zoo Plzeň, a RNDr. Karel Pithart, kurátor ptáků v Zoo Praha nás do podrobna seznámili s chovem a s diverzitou ptačích čeledí bulbulovitých (Pycnonotidae) a timáliovitých (Timaliidae).

   Velmi mne zaujal referát Martina Smrčka o agresivitě kakaduů, který popisoval, k jakým konfliktům může dojít v nedostatečně velkých klecích, kde mohou být tito ptáci chováni v párech. Jeho reference o tom, jak hrubě se dokáže samec chovat při námluvách k samici, mě poněkud vyvedly z omylu stoprocentní partnerské harmonie u papoušků, jak jsem byl zvyklý ji číst v literatuře. Na přednášku Kamila Čiháka o putování černých čápů jsem bohužel už čekat nemohl, protože jsem musel na autobus.

   
Během dvou dní se mi podařilo obnovit některé kontakty a navázat jiné, z čehož mám vždycky velmi pozitivní pocit, takže se dá říct, že jsem se domů vrátil velmi spokojený. Ještě jednou díky organizátorům za jejich iniciativu a těším se na další setkání.
Petr Suvorov

Autor pracuje na částečný úvazek v pražské ZOO.

Více fotografií ze zimní zoo najdete na adrese http://txecoloco.rajce.idnes.cz/Seminar_Zoo_Dvur_Kralove_leden_2009_Colloquium_Zoo_Dvur_Kralove/

{mxc}