Články autora: Petr Suvorov

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA PRAHA 2/3

V minulém díle jsem si dal měsíční pauzu v teplých krajích, abych se v dnešní části mohl vydat do podhůří. Od africké voliéry se totiž přesuneme podél pavilonu velkých želv a lanovky, kde naproti restauraci Gaston stojí zrekonstruovaný Pavilon vodních ptáků, dnes nazývaný jako Sečuán. Uvnitř bují podhorský asijský deštný les. Toto příjemné místo je ideální navštívit za brzkého rána, kdy není v zoo ještě tolik návštěvníků a ptáci více aktivují. Sečuán je ideálním pavilonem pro birdwatchera, kterého baví ptáky hledat. Druhy umístěné v něm totiž patří k menším a vzhledem k veliké prostoře není občas vůbec snadné je dohledat.

Pokud by se vám podařilo dostat se sem těsně po deváté hodině, můžete pavilon zastihnout ještě v době, kdy není puštěný centrální vodopád. Ten sice po designové stránce pěkně vypadá a do prostory se hodí, v ptačím kontextu je bohužel ale silně obtížnou částí expozice, protože v tak hlučném prostředí není slyšet ani hlásku. Ba co víc, nedokážu si představit, jak silně vyvinuté hlasové svaly musí zdejší obyvatelé mít, když se snaží obhájit svoje teritorium (podotýkám, že ne každý pták vstává ve tři ráno jako naši kosi…). Párkrát se mi podařilo se sem posadit, než kolegové vodopád spustili a ranní ptačí koncert stál opravdu za to. Nemá asi smyslu vyjmenovávat všechny druhy, které Sečuánský pavilon obývají – z pěvců tu najdete namátkou několik druhů timálií, sojkovců, nevšední sýkořici šedohlavou (Paradoxornis gularis – v celé Evropě tohoto ptáka chová pouze Pražská zoo!), hejno brkoslavů severních (Bombycilla garrulus) a pár atraktivních iren tyrkysových (Irena puella). Z nepěvců zde dominují krásné žluny větší (Picus flavinucha), které v Evropě najdete mimo Prahu jen v Plzni a Berlíně (v Praze se dokonce podařilo je rozmnožit jako první na světě!). Na centrálním rybníčku se mezi tucty větví skrývá posmutnělý vdovec potápky malé (Tachybaptus ruficollis), který beznadějně čeká na novou slečnu. V některém z příštích dílů se dočtete, jak jsem jej potkal coby neopeřené kuřátko pod máminou sukní v zoologické zahradě v Drážďanech. V hustém listoví se občas mihne pár satyrů Temminckových (Tragopan temminckii) a těm úplně nejtrpělivějším se podaří zahlédnout drobného perepela černohrdlého (Turnix suscitator; krátkokřídlý pták, menší o něco než náš kos), který se velmi rád ukrývá v pozemním podrostu. To už jsem ale asi vyčerpal celý druhový seznam, takže je na čase vyrazit dál.

Vedle Sečuánského pavilonu se nachází komplex několika velikých rybníků. První obývá hejno již zmíněných pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus), které se zde úspěšně daří množit. Na dalším každoročně hnízdí pár čápů černých (Ciconia nigra), jejichž mláďata jsou posléze nechávána, aby opustila areál zoo a posílila populaci ve volné přírodě. Paradoxně zde zahnízdil pár divokých polákům malých (Aythya nyroca), které v ČR uvidíte jen vzácně (a hnízdit už vůbec ne). Z domácích vrubozobých rybníček obývá pouze pár ostralek štíhlých (Anas acuta) a dvě samice velmi vzácných kachen temných (Anas sparsa), chovaných v Evropě pouze v ČR, Německu a Anglii, kterých si ovšem mezi půltuctem divokých kachen návštěvník málokdy všimne (zvláště když sem expoziční oddělení po několika měsících ještě ještě nedodalo cedulku…). Tento rybníček má propojený prostor s vedlejší mělčí vodní plochou, kde najdete veliké hejno plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus). Ti musí být kvůli velké genetické podobnosti oddělení zejména od plameňáků karibských (Phoenicopterus ruber), se kterými se rádi kříží.

Projdeme-li kolem gueréz až k výběhu afrických mokřin, po pravé straně stojí dvě nenápadné voliéry přírody ČR. Otevřené jsou pouze od jara do podzimu, ale i tak v nich je co k vidění. Dvě přístavkové klece obývají kalousi ušatí (Asio otus) a sovy pálené (Tyto alba), čížkové lesní (Carduelis spinus) a osamělý samec jíkavce severního (Fringilla montifringilla). V prostupných voliérách je možné vidět v letní sezóně až 10 druhů zrnožravých pěvců, hrdličky divoké (Streptopelia turtur) i úžasné holuby doupňáky (Columba oenas).

V areálu dětské zoo pominu několik tuctů rozličné drůbeže, která se zde točí podle potřeby (nemyslím tím samozřejmě na rožni!). Poblíž stojí malá voliéra s několika druhy běžných papoušků, hrdličkami chechtavými (Streptopelia roseogrisea) a bažanty stříbrnými (Lophura nycthemera).

Další zastávkou, kde se dá nalézt několik zástupců ptačí říše, je poněkud netradičně pavilon šelem, kde v expozici Sonorské pouště poletuje pár holoubků vrabčích (Columbina passerina), kteří patří k nejmenším holubům vůbec. V centrálním výběhu velkých leguánů je pak možné vidět atraktivní šafránky velké (Sicalis flaveola) či hýly mexické (Carpodacus mexicanus). Ze šelmince si na chvilku odskočíme pod skalnatou stráň, kde uprostřed výběhů horských kopytníků stojí nevelká voliéra pro orlosupy bradaté (Gypaetus barbatus). Tito atraktivní největší dravci Evropy jsou v Praze chováni mnoho let a jejich potomkové již obohatili divoké populace v rakouských Alpách.

To už je ale naproti vidět expozice tzv. Laguny a Pavilon vodních ptáků. Areál laguny vznikl teprve před několika lety. Přesunula se sem značná kolekce jeřábů, kteří konečně dostali adekvátní expozice, které si zaslouží. Každý z výběhů obývá jeden druh – v prvním najdete krásné jeřáby daurské (Grus vipio), kteří jsou hitem několika posledních let, protože se je v zajetí daří množit. Za dobu mého působení v zoo jsme měli každý rok alespoň jedno kuřátko, úspěšně odchované až do dospělosti. Druhý výběh dostali drobní jeřábi panenští (Anthropoides virgo) z mongolských stepí. Jeřáby mandžuské (Grus japonensis) se v Pražské zoo již několik let nedaří rozmnožit. Stejně tak se odmítá reprodukovat i pár nádherných jeřábů rajských (Anthropoides paradisea). Pod nohami jeřábů se plete celá řada vrubozobých – dva druhy bernešek, dva druhy kachniček, husy malé (Anser erythropus), lžičáci pestří (Anas clypeata) či čírky dvouskvrnné (Anas formosa). Kolekci doplňují svérázné husice stračí (Anseranas semipalmata) a ještě svéráznější husice kuří (Cereopsis novaehollandiae), jejichž agresivita je zde nechvalně proslulá (zejména houserova). S jeřáby rajskými sdílí prostor hejno pelikánů bílých (Pelecanus onocrotalus).

Voliéry protějšího Pavilonu vodních ptáků působily již poněkud zastarale a potřebovaly zrenovovat. Navzdory tomu jako reprodukční stanice fungovaly skvěle. V současné době se na jejich místě staví velké průchozí polydruhové voliéry. Druhy z nich jsou umístěny v návštěvnicky nepřístupném zázemí pavilonu. Lze najít několik odlišných ptačích skupin. Vrubozobé zastupují nepříliš často chované pižmovky bělokřídlé (Asarcornis scutulata), dále ostralky bělolící (Anas bahamensis) a kachničky šedoboké (Callonetta leucophrys). Z brodivých je zde hejno čápů simbilů (Ciconia abdimii), kolpíků růžových (Platalea ajaja), excelentní plžožraví čápi zejozobové afričtí (Anastomus lamelligerus – v Evropě chovaní pouze v pěti zoo), volavčíci člunozobí (Cochlearius cochlearius) a dva druhy ibisů – rudý (Eudocimus ruber) a méně chovaný bílý (E. albus), kterého se bohužel nedaří příliš množit. Zvídavému návštěvníkovi neunikne pár krásných bukáčků malých (Ixobrychus minutus), kterým se po téměř ročním zabydlení podařilo odchovat letos první mládě. Mezi těmi všemi dlouhonohými ptáky se nemůžou ztratit slípky modré (Porphyrio porphyrio). Mezi interaktivní a velmi inteligentní chovance patří i velký zpěvný pták vlhovec chocholatý (Psarocolius decumanus), který může přes mříže zvídavě pozorovat ledňáky modrokřídlé (Dacelo leachii; nezaměňovat s ledňákem obrovským, jedná se o jiný druh!). Kolekci srostloprstých potom doplňuje pár dudků chocholatých (Upupa epops) a hejno mandelíků hajních (Coracias garrulus), kteří se v Praze naštěstí velmi dobře množí. Excelentním ptákem, který završuje celou kolekci této části zoo, je mladý samec žluvy hajní (Oriolus oriolus), o kterém si kolegové tak dlouho v jeho zeleném opeření mysleli, že je to samička, až jim jednoho jara prostě přepeřil do světle žluté, druhý rok se žlutá ještě více zintezivnila a když začal zpívat, tak už o jeho pohlaví nikdo nepochyboval. Praha se tím zařadila mezi jedno z osmi míst, kde můžete v evropských zoo tohoto nepřehlédnutelného plachého a mimořádně krásného zpěvného ptáka vidět zblízka.

A protože stoupání vzhůru okolo výběhů horských kopytníků je dlouhé a strmé a čtenář je jistě velmi unaven při představě, že bychom stoupali ještě několik odstavců, bude lepší zde pro dnešek skončit a měsíční pauzu využít k nabrání nových sil. Příště se dozvíte, proč je nejdražší pták Pražské zoo ukryt pozornosti návštěvníků, jak se nechat efektivně zmrzačit od pštrosa dvouprstého, kdo je nebezpečnější než hladový tygr Asík a proč jsou sekretářky téměř hysterické, když vidí pořádného chlapa.

Takže za měsíc nashledanou!

Petr Suvorov

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA PRAHA
Nový rok jsem se odhodlal začít skrze asi nejodvážnější pisatelský počin, a sice napsání recenze na procházku po Zoo Praha. Psát tuto recenzi je pro mě poměrně složité, protože jsem v Zoo Praha strávil pracovně čtyři roky, a tudíž ji znám nejen z toho návštěvnického úhlu pohledu, ale i jako zaměstnanec. Pokusím se tedy vložit do svého putování po pražské zoo střípek historie za dobu, kterou jsem v ní strávil. Tento text je aktuální k červnu 2009, kdy jsem smlouvu se Zoo Praha pozastavil kvůli své několikaměsíční zahraniční stáži. Pokusil jsem se jej alespoň částečně aktualizovat, tak doufám, že mi něco neuniklo.

Chodil jsem sem už jako malý kluk, takže mám k tomuto místu vcelku srdeční vztah. Vždycky jsem se nejvíc těšil na ptačí expozice a nějaký slon a žirafa se mohli snažit, jak chtěli, ale “barevná slepička na dvorku” je zmákla levou zadní. Dodnes si ještě pamatuju, když jsem asi ve třetí třídě na základní škole přelezl jedné zimy plot ve výběhu u plameňáků, abych ukořistil krásné červené pero, které mi posléze stejně sežrali moli. Ještě teď se při té vzpomínce trošku červenám. Možná i z toho důvodu mě posléze velmi rozzlobilo, když se při povodních v roce 2002 zdůrazňovalo, že zde uhynul slon, hrošice a gorilí samec a na těch dalších 100 ptačích hrobečků si všemocní novináři z předních českých periodik ani jejich čtenáři ani nevzpomněli.

Pražská zoo byla na svém ornitologickém vrcholu za vedení prof. RNDr. Zdeňka Veselovského, který se jako přední český zoolog zasadil o zdůraznění zoologických hodnot parku. Vystřídalo se v ní spousta velmi vzácných ptačích druhů – namátkou např. plameňáci Jamesovi (Phoenicoparrus jamesi) či harpyje pralesní (Harpia harpyja).

Procházku po zoo bych započal u expozice tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti) v dolní části zoo, se kterými sdílejí prostorný bazén také kachny vlasaté (Lophonetta specularioides). Občas se nejen ve výběhu tučňáků objeví slípky zelenonohé (Gallinula chloropus), které zde mají velmi silnou divokou hnízdní populaci. Na slípkách je možné zde napozorovat fantastickou spoustu životních projevů, protože si na přítomnost člověka zvykly a jsou zde téměř stejně běžné jako holubi věžáci. Jejich denzita je až překvapující, avšak žádnopádně nemohou konkurovat masové rostoucí populaci kachen divokých (Anas platyrhynchos). Ta je patrná zejména v zimním období na rybnících zvaných “Laguna” – kolegové jich údajně napočítali jednu zimu asi 800 exemplářů! Vedle expozic tučňáků se nachází řada dravčích voliér. První obývají supi hnědí (Aegypius monachus) a mrchožraví (Neophron percnopterus), kteří se zde úspěšně množí. V další voliéře svoje několikáté potomstvo úspěšně odchovává pár orlů bělohlavých (Haliaeetus leucocephalus) a v další zbytek supů hnědých a mrchožravých. Za nimi následuje malá voliéra krkavců velkých (Corvus corax), jejichž odchov se také realizoval v Praze více než jednou. Puštíci bradatí (Strix nebulosa) mají ve slepé uličce v přistíněné voliéře s hustým porostem vcelku klid od návštěvníků, protože si jejich expozice málokdo všimne. To obě dvě voliéry s orly kamčatskými (Haliaeetus pelagicus) jsou dost k nepřehlédnutí – zvláště když si chtějí provětrat hlasivky a pořádně si “zazpívají”. Uklízení expozice seriem rudozobých (Cariama cristata) může občas připomínat i akční film, protože seriemy nejsou příliš snášenlivé. Navíc jejich “pěvecké” schopnosti také poněkud rvou ušní bubínky. V poslední z voliér se střídají v letním období orlíci kejklíři (Terathopius ecaudatus) s mrazuodolnými krkavci bělokrkými (Corvus albicollis). Na protější straně této cesty, lemované voliérami, se nachází prostorný výběh afrických vodušek abok (Kobus megaceros), který v létě doplňují čápi marabu (Leptoptilos crumeniferus). Nad výběhem tapírů jihoamerických (Tapirus terrestris) hnízdí v korunách stromů divocí kvakoši noční (Nycticorax nycticorax), stejně jako na mnohých jiných stromech v dolní části zoo. Jedná se o populaci uměle vysazenou ještě za éry socializmu, která se později sama obohatila o novou krev z volné přírody. Prostorný výběh s rozsáhlou vodní lagunou obývají plameňáci karibští (Phoenicopterus ruber) a chilští (P. chilensis). Druhý zmíněný druh se v Praze velmi dobře rozmnožuje. Výběh s nimi sdílí skupina kachen bronzovokřídlých (Speculanas specularis) a skupinka husiček stromových (Dendrocygna arborea).

S výběhem plameňáků sousedí prostory rozsáhlé bažantnice. Dolní voliéry přilehlé k výběhu plameňáků jsou veliké a prostorné. Obývají je pár vzácných rybožravých sov ketup malajských (Ketupa ketupu), které chová jen šest zoologických zahrad v Evropě (a množí je pouze Praha a Walsrode!), pár majestátních dvojzoborožců indických (Buceros bicornis; jeden z páru je, tuším, toho času deponován u soukromého chovatele), pár dvojzoborožců velkých syn. nosorohých (Buceros rhinoceros), pár excelentních argusů okatých (Argusianus argus), sojkovec černohrdlý (Garrulax chinensis) a několik druhů holubů. Při výčtu holubího a sojkovčího bohatství se musím držet silně na uzdě, protože v tom je pražská zoo asi jednou z nejbohatších. Ze zástupců čeledi Timaliidae (sojkovci a timálie) celkově najdete v Praze 20 druhů a holubů o dva druhy více!. Ironické poznámky některých kolegů z jiných oddělení už překřtily sektor bažantnice na “holubník”. Nutno dodat, že v mnoha případech se jedná o hůře chovatelné plodožravé holubí druhy. Ve vnitřním prostoru bažantnice je odstavný výběh, do kterého je vidět zvenčí. Dlouhou dobu jej obýval samec jeřába popelavého Honzík (Grus grus), který byl posléze odvezen do Itálie. Horní lineárku voliér tvoří vesměs menší prastaré hustě zarostlé klece, ve kterých sice návštěvník nevidí téměř nic, ale z chovatelského hlediska se v nich ptákům velmi dobře daří. Kolegové zde mají zejména zpěvné ptáky a (opět) holuby. Ze zdejších chovanců za zmínku určitě stojí kavčata červenozobá (Pyrrhocorax pyrrhocorax) a pilan černolící (Momotus momota) z řádu srostlorpstých. Prostor se zpěvnými ptáky sdílí bažanti tibetští (Crossoptilon crossoptilon) a pár stárnoucích tetřevů hlušců (Tetrao urogallus). V separované kleci smutní po uhynulém tetřívkovi obecném (Lyrurus tetrix) pár kulíšků nejmenších (Glaucidium passerinum).

Naproti pavilonu slonů je další řada voliér, tentokráte poněkud prosvětlenějších. Obývá ji několik druhů zpěvných ptáků, včetně svérázného lemčíka plavého (Chlamydera cerviniventris), (do třetice) další druhy holubů, osamělý vdovec lelkouna sovího (Podargus strigoides), myšáci hnědokřídlí (Colius striatus), vousáci senegalští (Lybius dubius), zoborožci žlutozobí (Tockus flavirostris), sparáky bělobřiché (Corythaixoides leucogaster), pár vzácných bažantů ohnivých (Lophura ignita) a osamělý kohout bažanta červenolícího (Lophura eryhtrophthalma), kterého má Praha opět jako jedna z pouze sedmi evropských zoo. Pomalou procházkou se dá projít až k velké voliéře dravců, kterou obývají již zmínění supi hnědí a mrchožraví a osamělý luňák červený (Milvus milvus; kolegové mají v plánu ptáka v blízké budoucnosti dopárovat opačným pohlavím). Voliéra bývá při krmení dravců plná strak obecných (Pica pica), které zde parazitují na potravě, kterou sem chovatelé supům donesou.

Od voliéry pak vychází stezka malých klecí, ve kterých bývala až do nedávna umístěna většina pražských papoušků. Dnes je tu kromě několika málo druhů amazoňanů, papoušků mniších (Myiopsitta monachus), zbytkové sbírky arů (ty tam jsou ty časy, kdy i Praha měla krásné ary hyacintové!) a kakadu bílých (Cacatua alba) možné vidět severské drozdy tmavé (Zoothera sibirica) a černoprsé (Turdus dissimilis), výrečky malé (Otus scops) a bělolící (Ptilopsis leucotis) a sýce rousné (Aegolius funereus). Sýčka obecného (Athene noctua), umístěného vedle klecové voliéry velkých papoušků, jsem tam za čtyři roky v houští břečťanu neviděl ani jednou, ač tam údajně opravdu žije. Expozice pro ary je zde poněkud nešťastně řešená, protože ptáci jsou v teplých dnech umísťováni na otevřené prostranství se zastřiženými křídly. Takovouto expozici mají například ve Dvoře Králové. Její základní neřestí je, že papoušek není pták uzpůsobený k chůzi, nýbrž ke šplhání, tudíž ptáci trpí častými otlačeninami nohou. Chovatelé na tento faktor již několikrát bezúspěšně upozorňovali.

Když se vydáme od velké voliéry dravců na úplně opačnou stranu, po levé straně se objeví veliký rybník, který obývá hejno pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus). Za tímto výběhem následuje prostorná voliéra vodních ptáků, zvaná Dunajská delta. Zde lze najít hlavně evropské druhy vodních ptáků. Voliéru obývá veliké chovné hejno kolpíků bílých (Platalea leucorodia) a ibisů hnědých (Plegadis falcinellus), které rok od roku roste geometrickou řadou. Společnost jim dělá pár čejek chocholatých (Vanellus vanellus), ústřičníci velcí (Haematopus ostralegus), čírky obecné (Anas crecca), morčáci bílí (Mergus albellus) a prostřední (M. serrator; mimo Německo je tento druh v Evropě chován pouze ve čtyřech zoo).

Africká ptačí voliéra pod lanovkou s postupem času pěkně zarostla a už to není jen holá step, nýbrž krásný travnatý palouček. Zde je k vidění veliké chovné hejno ibisů skalních, tzv. waldrappů (Geronticus eremita), kteří se sice v zoologických zahradách velmi dobře množí a jejich počet v zajetí roste geometrickou řadou, ale ve volné přírodě dnes už najdete pouze žalostné trosky. V průběhu teplého léta je zde doplňuje pár ibisů hagedaš (Bostrychia hagedash) a nesytové afričtí (Mycteria ibis). Z dalšího osazenstva je zde možné vidět chovné hejno pravých nehybridizovaných holubů skalních (Columba livia), pár frankolínů žlutohrdlých (Francolinus leucoscepus) a perliček supích (Acryllium vulturinum), které bývají slyšet po celé zoo. Svoje území vytrvale hájí čejky senegalské (Vanellus senegallus), které velmi agresivně vyhánějí kohokoliv, kdo se jim nelíbí (tato čejka je opět v Evropě chována málo – má ji jen Praha, Plzeň, jeden park v Portugalsku a jedna německá zoo). Nevelký rybníček obývají tři ohrožené druhy vrubozobých ptáků, které můžeme vidět při troše štěstí i na evropském kontinentu – čírky modré (Anas querquedula), čírky úzkozobé (Marmaronetta angustirostris) a kachnice bělohlavé (Oxyura leucocephala).

A protože nás na další zastávku čeká cesta přes celý Starý svět, tak se teď měsíc zdržíme v Africe, pořádně si ji prohlédneme a za měsíc vyrazíme o kus dál. Myslím si, že putovat v lednu po teplých krajích vůbec není od věci. V příští části se dozvíte, jak vypouští pražská zoo čápy černé, jak je v Praze úspěšný chov největších dravců Evropy, který druh jeřábů se dobře rozmnožuje v zajetí a jak nás pan Žluva vyvedl z rovnováhy. Nashledanou v únoru.

Petr Suvorov

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA OHRADA – HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

V posledních čtyřech letech jsem byl v jedné z našich nejmenších ZOO celkem třikrát – na jaře roku 2006 jsem se sem vydal s kamarádem, o rok později jsem rychle prolétl ZOO, když jsem jel zpracovávat terénní data na Šumavu. V únoru letošního roku jsem se zúčastnil konference Jihočeské university v Českých Budějovicích, která měla pokračování právě zde.

Když jsem se zde byl podívat jako malý kluk, většina zvířecího osazenstva ZOO byla tvořena evropskou faunou. Je to z toho důvodu, že toto místo bylo založeno již na konci 30. let 20. století s účelem dotvořit kolekci muzea sousedního Loveckého zámku živými zvířaty z naší přírody. Do ZOO se zároveň dostávají i hendikepovaná zvířata, což sbírku rozšiřuje. Dodnes si pamatuji, že tu vždycky mívali obrovské huňaté hnědé medvědy (Ursus arctos). Za posledních několik let je silně vidět, jak šla úroveň ZOO nahoru. Vyrostla zde australská expozice, nový krásný bazén pro vydry říční (Lutra lutra) a posledním hitem je nádherné restaurační zařízení s přepychovým designem interiéru (a že na design mám trošku nos nahoru!), který je doplněn o vkusné mořské akvárium. Velmi se mi také líbilo jejich osvětářské centrum. Je vidět, že ZOO má do budoucna velké plány. Ale pěkně po pořádku…

První, co při cestě v areálu potkáte, je australská expozice. Bokem u Munického rybníka je stylové malé občerstvení, v jehož prostorách jsem objevil malou voliérku s divokou formou papoušků vlnkovaných (Melopsittacus undulatus). Naproti výběhu klokanů rudokrkých (Macropus rufogriseus) je malá noční expozice a voliéry s australskou avifaunou. V ní mě kromě několika druhů běžných druhů papoušků zaujal šedobílý holub, který se vyhříval ve slunečních paprscích. Tehdy jsem k němu nenašel u expozice žádnou cedulku a až s dlouhým odstupem doby jsem se dozvěděl, že se jedná o velmi vzácného holuba wonga (Leucosarcia melanoleuca), který byl do České republiky dovezen až v roce 1998. ZOO Ohrada jej dovezla až o čtyři roky později a s ročním odstupem se jim podařilo ptáky odchovat.

Za australskou částí následují expozice věnované Jižní Americe. Prostornou klec za malou kolonií psounů prériových obývá hejno papoušků patagonských (Cyanoliseus patagonus), pod nimi jsem z dálky zahlédl křepela virginského (Colinus virginianus). V malé boční voliérce jsem našel velikého kohouta hoka žlutozobého (Crax fasciolata), který se vzhledem ke své zimomřivosti musí na zimu dávat do tepla, takže v zimních měsících ho venku neuvidíte.

Z exotického Nového světa se vchází do prostorného patia s původními klecovými expozicemi staré podoby ZOO. Ač budí tyto klece spíše prehistorický dojem, nebudou zde stát zjevně dlouho, protože vedení ZOO chce tuto část přebudovat. Po levé straně by měl vyrůst malý pavilon rozšiřující kolekci americké fauny a na straně pravé menší africká expozice. Přesto by možná stálo za to některé z klecí zakonzervovat čistě z výchovných důvodů, aby budoucí generace věděly, jak to dříve vypadalo v zoologických zahradách. V současné době jsou v levé lineárce umístěny zbytky malých evropských šelem, napravo bylo možno vidět běžné krkavcovité ptáky a sovy – straku obecnou (Pica pica), sojku obecnou (Garrulus glandarius), krkavce velkého (Corvus corax), sovici sněžnou (Bubo scandiacus) a sýčka obecného (Athene noctua). V poslední kleci seděl výstavní kohout bažanta obecného (Phasianus colchicus) se samičkou a nad ním ve smrkových větvičkách cupoval mrtvou myš ťuhýk šedý (Lanius excubitor). Podle posledního aktualizovaného seznamu některé tyto druhy již ZOO nemá. Z druhé strany patia je prostorná voliéra, obývaná motáky pochopy (Circus aeruginosus) a supy mrchožravými (Neophron percnopterus). Celou pravou polovinu patia vyplňuje rybníček, kde skupině želv nádherných (Trachemys scripta)  dělají společnost husy císařské (Chen canagicus). Prošel jsem okolo expozice s rysy ostrovidy (Lynx lynx), abych se octl u další lineárky voliér, tentokráte už větších. V nich jsem našel několik druhů hrabavých – pár tetřevů hlušců (Tetrao urogallus), kohouta satyra Temminckova (Tragopan temminckii) a pár bažantů královských (Syrmaticus reevesii). Ten asi úplně nejvzácnější z hrabavých, krásný kohout velekura himalájského (Tetraogallus himalayensis) mě čekal až v úplně poslední kleci. Chov lesních severských hrabavých je v podmínkách zoologických zahrad dost náročný. Mnoho z nich velmi špatně snáší podmínky chovu ex situ (tj. mimo jejich přirozená stanoviště) a podléhá různým chorobám, nejčastěji útokům ze strany parazitů. Není tedy asi příliš překvapivé, že velekur je v Evropě chován pouze v šesti zoologických zařízeních. Když jsem viděl kohouta letos na jaře, měl sice přerostlý zobák, ale vypadal spokojeně. Každý z hrabavých ptáků měl za společníky různé druhy sojkovců, svérázných a nesnášenlivých zpěvných ptáků. Od konce loňského roku přijala ZOO od kolegů z Chlebů dva odchované jeřáby panenské (Anthropoides virgo), kteří jsou zde take umístěni.

Podél kočkodaní expozice jsme vylezli směrem k Munickému rybníku, do jehož prostor zasahují expozice vodních ptáků. Ty jsou opravdu velmi bohaté. V komplexu několika rybníčků jsem měl možnost pozorovat oba dva druhy našich čápů (Ciconia ciconia a C. nigra), volavky popelavé (Ardea cinerea), kormorány velké (Phalacrocorax carbo) a četné zástupce evropských druhů kachen, husic i husí. Z těch neevropských jsem objevil pouze labutě černé (Cygnus atratus), morčáky chocholaté (Lophodytes cucullatus), čírky dvouskvrnné (Anas formosa) a žlutozobé syn. kropenaté (Anas flavirostris). Podle aktuálního seznamu by měla být tato kolekce obohacena o dva velmi svérázné druhy, husici stračí (Anseranas semipalmata) a pižmovku ostruhatou (Plectropterus gambensis). ZOO Praha sem trvale deponovala samce volavky bílé (Egretta alba), ke kterému přibyla samička. Ač ve volné přírodě je to druh velmi často viditelný, evropské ZOO ho příliš nechovají. Na druhé straně v prostorném výběhu, zarostlém hustou trávou, jsem si již v roce 2006 všiml agresivního samce jeřába popelavého (Grus grus), který pečlivě hlídal svoji družku sedící na vejcích (přiložit objektiv blíže k mříži výběhu se rovnalo vzhledem k délce zobáku a velikosti ok mříží téměř jisté ztrátě skla okuláru). O rok později jsem mohl obdivovat výsledek jejich snažení – dvě odrostlá kuřata. Jedno z nich bylo pak nějakou dobu možné vidět v ZOO v Praze.

Za soustavou rybníčků jsme vešli do síťové voliéry, která zasahuje svojí plochou do rybníka. Tato expoziční část je věnovaná chovnému hejnu plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus) a jestli mi paměť dobře sahá, tak jsem zde zahlédl letos v lednu cedulku na onu pižmovku ostruhatou (dá se předpokládat, že za tuhých zim bude tento pták umístěn do teplého zázemí). Voliérou se prochází do expozice mořského pobřeží. Zde jsou umístěni ibisové hnědí (Plegadis falcinellus), volavky rusovlasé (Bubulcus ibis), tenkozobci opační (Recurvirostra avosetta), dytíci úhorní (Burhinus oedicnemus) a ústřičníci velcí (Haematopus ostralegus). Podle webových stránek chová ZOO i pelikány bílé (Pelecanus onocrotalus), ale při žádné z mých dosavadních návštěv jsem je nikde neviděl.

Kousek od východu z pobřežní voliéry je tzv. „Soví les“. Snad v žádné ZOO jsem neviděl takhle přepychovou sbírku evropských sov pohromadě, obsahující všechny druhy u nás žijících sov. Za pozornost určitě stojí tři hendikepovaní kalousi pustovky (Asio flammeus). V roce 2006 zde měli umístěné krahujce obecné (Accipiter nisus) a v lednu letošního roku jsem v jedné voliérce objevil pár koroptví polních (Perdix perdix), které byly přesunuty ze starého patia.

V roce 2007 ZOO otevřela novou velikou expozici, výstižně nazvanou „Český les“. Lze zde zahlédnout mnoho druhů evropských ptáků – hrdličky divoké (Streptopelia turtur), dlasky tlustozobé (Coccothraustes coccothraustes), stehlíky obecné (Carduelis carduelis), drozdy kvíčaly (Turdus pilaris), hýly obecné (Pyrrhula pyrrhula) či špačky obecné (Sturnus vulgaris). Speciálně vidět poslední druh sedící ve sněhu ve mně vyvolalo úsměv. Uprostřed tohoto osazenstva působil až nepřirozeně exotický sojkovec kropenatý (Garrulax ocellatus), jehož přítomnost mě vzhledem k raubířské povaze sojkovců poněkud vyvedla z míry. Podle slov Romana Kössla, zástupce ředitele ZOO, se ale sojkovec chová k ostatním druhům velmi mírně a ve voliéře při jeho přítomnosti loni někteří chovanci bez problem vyhnízdili.

V bočních přilehlých voliérkách jsem nalezl hejno dlasků a další zajímavé druhy. V první zvědavě poskakovala čečetka zimní (Carduelis flammea). V druhé dělalo veverce obecné (Sciurus vulgaris) společnost několik šplhavců. Tato skupina je taktéž na chov v zajetí poměrně dost nevděčná (jakožto většina hmyzožravých druhů ptáků), takže přítomnost jejích zástupců v zoologických zahradách sleduji vždy s určitou satisfakcí. Hendikepovaní strakapoudi velcí (Dendrocopos major) mě sice potěšili, ale s těmi  zajímavějšími chovanci jsem se musel trošku nahánět, protože se jim příliš nechtělo z teplého zázemí. Konečně jsme přesvědčili velikého samce datla černého (Dryocopus martius), aby vyletěl. Za ním ostýchavě vykoukla z prostor vnitřní ubikace samička žluny šedé (Picus canus). Vidět strakapoudy s datlem a žlunou pohromadě v jedné voliéře mě aspoň přimělo k velikostnímu srovnání těchto druhů. Z datla jsem měl obrovskou radost. Po hodinách honění se po lese za datlím pískáním, kdy odměnou mi byl stín, který se míhal v korunách stromů, jsem ho konečně mohl vidět v celé jeho kráse. Žlunu šedou jsem taktéž viděl poprvé. Ji i čečetku zimní měla v té době ZOO jako jediná v Evropě, datla černého jako jedna ze čtyř. Nejsem si jist, že je mají dodnes. V zázemí mi potom kolega ukázal ještě dudky chocholaté (Upupa epops).

Vedle budovy osvěty jsem zaregistroval ještě jednu prostornou voliéru, která nebyla přístupná z návštěvnického prostoru, ale od osvětářského centra k ní vedla cestička. A protože jsem od přírody zvědavý a vlezu všude, neodolal jsem ani v tomto případě. Hejno zrzohlávek rudozobých (Netta rufina) spolu s poláky peposaka (Netta peposaca) bylo sice pěkné, ale oba dva druhy již důvěrně znám. Stejně tak mě neuhranula ani chovná skupina kolpíků bílých (Platalea leucorodia) a kvakošů nočních (Nycticorax nycticorax). Nohy se mi podlomily až v momentě, kdy jsem na hladině rybníčku zahlédl asi jako menší husu velkého šedivého ptáka. Poznal jsem ho okamžitě, ale to už jsem s třesoucí se rukou sahal po fotoaparátu, zaostřoval a sekal jednu fotografii za druhou. Konečně jsem si mohl vychutnat příslušníka ptačího řádu, na který se ve volné přírodě chystám již několik let, potáplici malou (Gavia stellata). Jednalo se prý o ptáka, kterému se podařilo před Vánoci loňského roku přistát namísto vodní hladiny na asfaltové silnici. K těmto poněkud nevšedním nehodám dochází z toho důvodu, kdy asfalt odrazí polarizované světlo, takže se leskne stejně jako vodní hladina a některé druhy živočichů na něm pak přistanou (či v případě hmyzu dokonce kladou vejce!). Potáplice bohužel patří k těm druhům, kteří narozdíl od velkých vrubozobých nedokáží v naprosté většině případů odstartovat z pevného podkladu, takže v případě přistání mimo vodní hladinu je prakticky bezmocná. Ivan Kubát sepsal o chování potáplice krátký článek do výroční zprávy zoo, jehož výtažek uvádím: “Poté, co k nám byla 20. 12. 2008 donesena, jsme ji umístili v boxu 1 x 3 m s bazénkem. Byla vyčerpaná, vyhublá a vzhledem ke způsobu a místu přistání i silně odřená, s poraněnýma nohama a křídly. V tomto malém, uzavřeném prostoru byla silně stresovaná, a tak jsme ji po základním nezbytném ošetření vypustili do nově vybudované voliéry s rybníčkem o ploše 200 m2. Nové umístění se jí viditelně zamlouvalo víc, zvláště když jsme tam ještě vypustili i několik metrických centů naší drobné bílé ryby, kterou začala hned lovit.” Pták se v expozici adaptoval a vypadal, že bude prosperovat. Jak jsem se ale posléze dozvěděl, na jaře došlo k jeho úhynu. Konzultoval jsem celou záležitost s Romanem Kösslem, který tvrdí, že potáplice jsou citlivé zejména na čistotu vody. V zimních měsících se jí proto dařilo, ale na jaře voda v nádrži postupně zezelenala (nezabralo prý ani silné provzdušňování) a pták uhynul. Výsledky pitvy bohužel nejsou známé, takže se mi je nepodařilo zjistit. Po dotazu, jaký efektivní management chovu by se tedy pro potáplice měl zvolit, mi Roman Kössl nastínil, že by stálo za to zkusit chov ve filtrovaném, chlazeném bazénu (něco na způsob expozic pro tučňáky). Určitě by stálo za to se nad chovem potáplic zamyslet, protože je to další ze zástupců celého řádu, byť pouze malého, který se v zoologických zahradách nechová.

Ač mě to velmi mrzí, zůstali mi skryti dva atraktivní příslušníci evropské avifauny – dřemlík tundrový (Falco columbarius) a chřástal vodní (Rallus aquaticus – ne že by mě spojení se slovem “skrytý” u tohoto druhu příliš překvapovalo). Nicméně i tak jsem zde za poslední tři návštěvy viděl maximum. Kdybych měl charakterizovat celkový pocit ze ZOO, je velmi pozitivní a hřeje mě, že ZOO prochází svojí růstovou epochou. Na druhou stranu mě také ale trochu mrzí, že rozšiřuje kolekci o exotické druhy a nedrží se původní politiky evropské fauny. Ať tak či tak, na svých pár čtverečních metrech ve mně toto místo vzbudilo silný ornitocentrický zájem a vřele doporučuji všem fandům do ptáků, aby sem alespoň jednou zavítali.

Petr Suvorov

Fotoalbum z jarních návštěv ZOO v letech 2006 + 2007 naleznete zde.

A zde jsou fotografie ze zimní návštěvy v roce 2009.

Seznam všech chovaných druhů ptáků naleznete na oficiálních stránkách ZOO Ohrada zde.

______________________________

Milí čtenáři, kteří jste zatím trpělivě došli až k sedmému dílu o mých putováních po zoologických zahradách, přeji Vám krásné Svátky vánoční, plné pohody a klidu a v novém roce co nejvíce ptáčkařských úspěchů. Loňská krásná bílá zima byla pro mě tady v Praze na pražském zimovišti ptáků jako malé safari, tak si říkám, že asi napíšu Ježíškovi o pořádný pytel sněhu 🙂

V příštím roce se budu těšit nashledanou!
Petr Suvorov

______________________________________________________

Plzeň – V minulém díle o plzeňské ZOO jsme doputovali až do Afriky, kde jsem se rozhodl naši cestu přerušit, aby trpělivost laskavého čtenáře s délkou mého putování nedoputovala také k vrcholu. V tomto díle jsme se přesunuli přes Atlantský oceán do Nového světa a naše cesta po ptácích opět pokračuje.

Cestou do Jižní Ameriky jsem minul další miniskleníček, kde se na sluníčku vypékal párek křepelů kalifornských (Callipepla californica). Přijde mi, že zvířecí osazení jihoamerických expozic mají všude stejné, takže mě ničím již nemůže překvapit a mění se pouze jejich design. Z ptáků se do těchto expozic dávají oba dva druhy nandu, maximálně husice magellánské (Chloephaga picta). Plzeňská ZOO vlastní hejno nandu pampových (Rhea americana), které důvěrně znám, takže mě spíš mile překvapilo, jak obrovský výběh byl jim a jejich společníkům poskytnut.

Podél něj nám začalo neúprosné stoupání do kopce do horní části ZOO, kde jsme se geograficky posunuli kousek na sever, do Střední Ameriky. Cestou jsme potkali několik pečlivých zahradníků, jejichž práce se opravdu velmi odráží v celém areálu ZOO – nutno podotknout, že jejich botanická kolekce je opravdu nadstandardní a vůbec nemám tušení, jak se dá takovéto množství rostlinných expozic udržovat v tak dobrém stavu, když to není hlavní náplní ZOO. U vchodu do středoamerické expozice se bokem nacházel pavilon, u něhož byla přístavba – voliéra pro kondory krocanovité (Cathartes aura) a havranovité (Coragyps atratus), kterým dělal společnost pár kání rudochvostých (Buteo jamaicensis). Při pohledu na interiér středoamerického pavilonu jsem si vzpomněl, jak se mi jako klukovi líbily vláčky a vždycky jsem obdivoval, s jakou precizností byli někteří lidé schopni vykouzlit miniaturní krajinu, která odpovídala té skutečné. Tak asi tak bych popsal mé dojmy ze středoamerických expozic. Z ptáků jsem tu objevil spící křepely šupinkaté (Callipepla squamata) a samečka poštolky pestré (Falco sparverius). V rohu jedné z expozic se zavrtěla sova králičí (Athene cunicularia) a když vstala, v prohlubni pod ní leželo jedno kulaté vajíčko. Největší dojem ale na mě udělala kukačka kohoutí (Geococcyx californianus), která o nás projevila čilý zájem a snažila se s námi komunikovat přes sklo. Jen neradi jsme opouštěli tuto expozici, ale trošku nás tlačil čas.

Po delší cestě kolem kopytnatých výběhů jsme došli až ke statku s domácím zvířectvem, kde mě čekala veškerá možná drůbež – holubi, husy, kachny a jiné. Od něj jsme se přesunuli do nižších poloh, kde se před námi otevřela úchvatná nová expozice, příhodně nazvaná Česká řeka. Ptáka sice zde nenajdete ani jediného, ale i tak při své návštěvě tuto část určitě nevynechejte. Krom obligátních kaprů, štik, sumců, línů a jiných běžně chovatelných ryb mírného pásu jsem zde objevil i tak neobvyklé druhy, jako je vranka. V jedné nádrži jsem se pokoušel marně dohledat mihuli, která byla zjevně asi někde zalezlá. Vzhledem k tomu, že je tato expozice nová, jsem velmi zvědavý, jak bude fungovat v dlouhodobém časovém měřítku a jestli jim ryby budou prosperovat. Ze vzdělávacího hlediska je toto místo naprosto bezchybné.

Opsali jsme velký kruh a pomalu jsme opět scházeli do dolní části ZOO. Prošli jsme okolo expozice pižmoňů, když mě Eva upozornila na nenápadný dřevěný domeček. Vešli jsme do něj a otevřel se nám další ráj, tentokráte už ptačí. V malém dřevěném srubu bylo totiž patium, simulující severský les. Poletovala tu řada zpěvných ptáků. Z těch našich jsem tu objevil stehlíky obecné (Carduelis carduelis), křivky obecné (Loxia curvirostra) a brkoslavy severní (Bombycilla garrulus). Z těch cizokrajných pak mě z větví pozoroval zvonek čínský (Carduelis sinica), hýl sibiřský (Uragus sibiricus) a v podrostu se pohyboval drozd černoprsý (Turdus dissimilis), který se sem jako více teplomilný druh příliš nehodil (asi ho tu někdo „omylem zapomněl“), ale netvářil se, že by mu to příliš vadilo. Celou dobu jsem se rozhlížel po expozici a podle pravidla „pod svícnem největší tma“ jsem si až na poslední chvíli všiml, že nehybný pařez přede mnou se přece jenom pohnul. Chvíli jsem na něj překvapeně civěl a pak mi došlo, že se dívám na další druh, kvůli kterému jsem do ZOO do Plzně přijel. Byla to moje vysněná slepička jeřábka lesního (Tetrastes bonasia). Okamžitě jsem na ni zaútočil hledáčkem objektivu a během pár minut nacvakal snad tunu fotografií.

Když jsme vylezli ze srubu, objevil se před námi opět tiskový mluvčí ZOO Martin Vobruba. Rychle jsem na něj vysypal seznam dotazů, kde najít zbývající druhy a on mi stejnou měrou oplatil seznamem informací, kam mám jít. Naše další cesta mířila k obrovské voliéře vodních ptáků, kterou jsme kousek od vchodu jaksi minuli. V této expozici je možné vidět mnoho druhů koexistujících pohromadě. Na první pohled není k přehlédnutí hejno kolpíků afrických (Platalea alba) a ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus). Těm se pod nohami motalo několik racků šedohlavých (Chroicocephalus cirrocephalus) a jeden racek chechtavý (Larus ridibundus). Okolo malého rybníčku jsem zaznamenal opět několik druhů vrubozobých (zdejší kolekce je opravdu víc jak gigantická). Zde jsem zastihl kachničku karolínskou (Aix sponsa), čírku černoskvrnnou (Anas bernieri), pižmovku hřebenatou (Sarkidiornis melanotos) a tři druhy husiček – stromovou (Dendrocygna arborea), dvoubarvou (D. bicolor) a vdovku (D. vidua). Byl jsem mile překvapen kachnou tmavou (Anas sparsa) a madagaskarskou (A. melleri). Mezi stromy se mihnul osamělý holub skvrnitý (Columba guinea). Další velkou skupinou voliéry byli brodiví. V korunách stromů jsem zahlédl několik kladivoušů takatra (Scopus umbretta), ibisů hnědých (Plegadis falcinellus), nesyta afrického (Mycteria ibis) a několik druhů volavek – popelavou (Ardea cinerea), rusovlasou (Bubulcus ibis), stříbřitou (Egretta garzetta) a především mořskou (E. gularis), kterou jsem do té doby také ještě neviděl. Pak se větve stromů malinko prohnuly a asi tak ve výšce deseti metrů jsem zahlédl velkého těžkého ptáka. Byl to jeden z několika pelikánů rudohřbetých (Pelecanus rufescens). ZOO Plzeň byla v chovu létajících pelikánů průkopníkem v České republice – jako první totiž poskytla pelikánům takovou expozici, kde mohli uplatnit své letecké schopnosti. O prostupných expozicích s létajícími pelikány jsem se již zmiňoval v článku o ZOO Dvůr Králové.

Když viděl Martin Vobruba mé ptáčkařské nadšení, špitl mi do ucha, že v horní části ZOO je připravená k otevření zbrusu nová japonská zahrada. Oficiální otevření prý ještě neproběhlo, ale můžu se tam jít podívat už teď. Mé tři společnice se začínaly už ošívat, že jejich čas se chýlí ke konci, ale moje vášeň pro objevování pořád narůstala geometrickou řadou společně se zvědavostí, takže jsem se do japonské zahrady vydal nakonec sám. A nelitoval jsem toho. Japonská zahrada byla skutečně malým ornitologickým rájem. U jejího vstupu se rozprostíral vzdušný, prostorný výběh s komplexní sbírkou evropských vrubozobých. Na rybníčku a v jeho okolí jsem postupně napočítal 2 druhy hus, 4 druhy plovavých kachen, 4 druhy potápivých kachen a kachničku mandarinskou (Aix galericulata). Celé expozici vévodil pár jeřábů panenských (Anthropoides paradisea) a daurských (Grus vipio). Vedle výběhu se nacházela nevelká klec s hustým podrostem, do které byl poněkud nešťastně vsazen pár kurzoriálních čejek chocholatých (Vanellus vanellus), které zde neměly příliš prostoru na létání. Těm dělali společnost rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) a sýkora azurová (Parus cyanus).

Zbytek japonské zahrady tvoří několik domečků s menšími voliérkami, ve kterých jsem našel opravdu nepřeberné množství druhů, z nichž u některých jsem jen kroutil hlavou, že něco tak náročného se dá chovat v zajetí. Vzhledem k tomu, že se expozice teprve otevírala, tak zde chyběly cedulky. Bylo tedy na mně, abych si všechny druhy určil sám. A nebýt několika dobrých duší, které mi s tím zpětně pomohly, řádně bych se zapotil. Z hrabavých jsem zde viděl křepelku čínskou (Coturnix chinensis) a 7 druhů bažantů, včetně slepice arguse okatého (Argusianus argus). Z jednoho domečku na mě plaše pokukoval dytík úhorní (Burhinus oedicnemus), coby jediný reprezentant bahňáků. Srostloprsté zastupoval dudek chocholatý (Upupa epops) a měkkozobé holub papouščí (Treron vernans), zelenokřídlý (Phalcophaps indica) a hrdlička divoká (Streptopelia turtur). Pěvců jsem zde napočítal celkově 12 druhů. Zmíním pouze žluvu černošíjnou (Oriolus chinensis), kterou chová Plzeň spolu s Dvorem Králové jako jedno z asi tří míst v celé Evropě. Velkým překvapením pro mě byla linduška rudokrká (Anthus cervinus), ale pokud vezmu v potaz způsob obživy a náročnost chovu v zajetí, tak i několik vlaštovek obecných (Hirundo rustica). Pozornému čtenáři může být už teď zjevně jasné, že se japonské zahradě dá vytknout jediné – obrovský počet druhů, které normální smrtelník jen těžko pojme všechny. Ale toto místo je úžasné nejen pro ornitologa, nýbrž i pro obyčejného návštěvníka. Magická atmosféra listnatého lesa, doplněného velmi vkusným a citlivým designem vyvolává v člověku pocit oázy ptačího klidu uprostřed jinak rušné ZOO. Na druhou stranu, nutno zkonstatovat, že mi přijde, že počet druhů umístěných do expozic mi přijde poměrně vysoký na ne tak veliký prostor (někde i pět). Velmi by mne zajímalo, jak takový ekosystém bude do budoucna fungovat…

Součástí plzeňské ZOO je i dinopark, který by mě zas až tolik nezajímal, kdyby se právě v jeho areálu nenacházela moje už opravdu poslední cílová stanice, a sice excelentní sbírka všech možných poddruhů bažanta obecného (Phasianus colchicus). V tomto areálu se mi podařilo napočítat jich celkem šest. Zbývající dva poddruhy můžete naleznout u starého pavilonu vedle restaurace. Když jsem docvaknul poslední fotku posledního bažanta, spustila se silná průtrž mračen. To už mi ale vůbec nevadilo, protože jsem odsud odcházel se spokojeným pocitem, že mi zase opět Matka Příroda popřála celý den krásného počasí a promočené tričko, které za chvíli uschne, přece není tak strašná věc.

Kdyby byla ZOO Plzeň filmem, který jsem právě shlédnul, můj verdikt by zněl následovně: Divák je okamžitě vtažen do děje, který je velmi poutavý a má rychlý spád. Kvalitní kulisy i vynikající práce scénáristů, střihačů, kameramanů a v neposlední řadě režiséra, se odráží všude, avšak v určitých pasážích má člověk pocit, že je děj až zbytečně přehuštěn, i když tomu není třeba. Možná pokud režisér trochu ubere na plynu, divák si z filmu bude moct alespoň zapamatovat i konkrétní detaily a nejen atmosféru daného díla. Z tohoto důvodu nemůžu na stupnici dát vyšší kvalitu jak 80%. Nenechte si ujít tuto nevšední zoologickou zahradu, která se dostala do trojice nejlepších ZOO v České republice. Pokud vás zajímají zbylé druhy ptáků, které jsem pro obrovskou druhovou objemnost ZOO do článku již uvádět nechtěl, navštivte moje fotogalerie (zde první a zde druhou).
Petr Suvorov

Seznam ptačích druhů, chovaných v ZOO Plzeň, naleznete na stránkách ZOO zde.

Plzeň – Motivaci podívat se do plzeňské zoologické zahrady jsem měl už dlouho, protože jsem o ní slyšel pouze samé chvály. A tak jsem se jednoho dne do Plzně vypravil za společnosti členky rady Středoevropské asociace přátel zoo (CEAF) Bc. Evy Krásové a našich dvou společných kamarádek. Za pochodu jsme stačili navštívit teraristickou pobočku ZOO v centru města a pak jsme zamířili již do samotné ZOO.

Cestou okolo plotu ZOO můžete vidět již do některých expozic. První, čeho jsem si všiml, byl výběh vodních ptáků, a v něm mohutný houser husice kuří (Cereopsis novaehollandiae). Na bočním dvorku odpočívala husa labutí (Anser cygnoides) a nepříliš často chovaná husice vlnkovaná (Stictonetta naevosa). Před samotným vstupem do ZOO nás ještě pozdravilo odrostlé mládě pelikána bílého (Pelecanus onocrotalus), které posedávalo ve společnosti několika labutí zpěvných (Cygnus cygnus). Ale to už jsme byli téměř u brány. U vchodu nás přivítal Mgr. Martin Vobruba, tiskový mluvčí zoologické zahrady, který do nás asi tak v pěti minutách stačil nasypat telefonní seznam novinek, který nebyla moje mozková centrála schopna pojmout ani z pětiny. I mě poněkud vyvedl z míry jeho obrovský přehled o dění v českých zoologických zahradách. Když jsme se s ním rozloučili, museli jsme se rozhodnout, odkud začít.

Jako první jsme prošli okolo rybníku s vodním ptactvem, který jsme viděli skrz mříže. Zahlédl jsem několik dalších, běžně chovaných druhů vrubozobých – bernešky velké (Branta canadensis), husy indické (Anser indicus), husici egyptskou (Alopochen aegyptiacus), labutě černé (Cygnus atratus), ale taktéž velmi nevšední kachnu skvrnozobou (Anas poecilorhyncha). Bokem jsem si všiml malého domečku, ve kterém jsem našel expozici připravenou pro několik drobných druhů zpěvných ptáků, ale ještě neosazenou. V druhé vitríně seděl majestátní pár lelkounů sovích (Podargus strigoides). Tímto strategickým krokem jsme se geograficky dostali do Austrálie. O kus dále na nás v malé voliérce nevrle pohlíželi ledňáci obrovští (Dacelo novaeguinae) a v malých skleníčcích okolo jsem našel holuby bronzovokřídlé (Phaps chalcoptera) a čejky australské (Vanellus miles). Oba dva tyto druhy byly vsazeny více méně do botanických miniskleníčků, kterých je po zahradě na tucty. Bohužel některé jsou poměrně exponované sluníčku, tak si moc nedokážu představit, jak to funguje, když je venku pořádné vedro.

V kombinovaném starobylém zvířecím pavilonu, kde je možné najít opravdu zástupce všech základních živočišných skupin, jsem objevil ararauny (Ara ararauna). Společnost aguti černohřbetým (Dasyprocta prymnlolopha) měli dělat guani modrohrdlí (Pipile cumanensis), které jsem v jejich ubikaci ovšem nenašel. Venku jsem v přístavkových voliérkách zahlédl pár bažantů kalij (Lophura leucomelanos) a bažanta vietnamského (L. hatinhensis) a pak jsme zamířili k restauraci, protože děvčata měla poněkud hlad. Posadili jsme se k velké prosklené africké expozici želv ostruhatých (Geochelone sulcata), v jejíž stromových větvích v horní části se to jen hemžilo drobným zpěvným ptactvem. Objevil jsem zde 4 druhy snovačů, dále ještě vidu límcovou (Euplectes ardens), vrabce hnědohřbetého (Passer luteus) a určitě tam byly i další druhy. Opodál restaurace se nachází veliký centrální rybník s vodním ptactvem, kterému zjevně dominuje skupinka plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus) a chilských (P. chilensis). Opět zde následoval ubíjející telefonní seznam vrubozobých. Zastihl jsem zde celkem 7 druhů plovavých kachen, 4 druhy potápivých kachen, 2 druhy kachniček, 7 druhů husic a husy Rossovy (Chen rossi). Všem jim vévodily svérázné obrovské pižmovky ostruhaté (Plectropterus gambensis) a husice stračí (Anseranas semipalmata).

Protože se trochu znám s kolegy z chovatelského oddělení, poprosil jsem je, jestli bychom mohli navštívit jejich zázemní chovy. A právě u expozic vrubozobých se nás ujala kolegyňka Mirka Palacká a odvedla nás do krytého zázemí. Toto místo je takovým malým hangárem s nepřeberným množstvím klecí, ve kterých všude něco pípá a píská. Mají tu tolik druhů, že u některých z nich jsem se nechytal ani do čeledi, o druhu již ani nemluvě. Vypsat je sem všechny by asi nebyl problém, ale vznikl by zjevně další dlouhatánský telefonní seznam. Výjimečně vás tedy na své webové stránky odkážu v textu přímo – můžete se podívat sem.

Z celého zázemního chovu jsem si kromě výše zmíněného nedozírného druhového bohatství odnesl dva nejsilnější dojmy. Tím prvním bylo nedůvěřivé mládě dytíka skvrnitého (Burhinus capensis), které mi Mirka ukazovala s velkou pýchou. „Tohle je můj skutečný mazlík. Vždycky se na mě přijde podívat, když mu nesu něco dobrého,“ dodávala, když otevřela ptáčeti dvířka, aby mohl dojít až na práh. Poté na mě lišácky mrkla a povídá: „Chceš vidět stepokuřátko?“ Ani jsem jí nemusel odpovídat, zjevně stačil výraz mé tváře. V malé plastové bedýnce pípalo několik bažantích kuřátek a poskakovalo na dlouhých nohách a mezi nimi se jako malý plyšový medvídek kutálel malý stepokur hnědobřichý (Pterocles exustusa). Byl jsem z něj doslova na větvi, protože mládě stepokura jsem do té doby nikdy neměl možnost vidět a zde jsem měl možnost jej dokonce srovnat s mláďaty hrabavých ptáků. Strávili jsme v chovatelském zázemí dobrou hodinu, když děvčata začala významně pokukovat po hodinkách. Neodešel jsem ale odtamtud, dokud jsem s Mirkou neprošel 99,999% klecí a u každé se na něco nezeptal. Asi jsem v tomhle poměrně dost neudolatelný ornitoturista, ale nějak jsem si v té chvíli nemohl pomoct. Rozloučil jsem se s Mirkou, poděkoval jsem jí za její ochotu a ubrali jsme se dále. Venku jsme okouknuli nám dobře známé tučňáky Humboldtovy (Spheniscus humboldti) a zamířili směrem k malému stinnému lesíku na dravé ptáky. Cestou jsme potkali malý skleníček, ve kterém poskakoval jakýsi kardinál, ale vzhledem k absenci cedulky i mé nedostatečné fotografické rychlosti jsem se rozhodl jej zanechat v anonymitě v jeho křoví.

Dravé ptáky mají zde umístěné po sokolonicku pod širým nebem a ne ve voliérách, jak jsme na to běžně zvyklí, z čehož usuzuji, že se s nimi zřejmě více pracuje a že jsou zvyklí na kontakt s člověkem. Jejich sbírka je relativně veliká. Z orlů zde mají orla skalního (Aquila chrysaetos) a kamčatského (Haliaeetus pelagicus). Jeden z několika orlů mořských (H. albicilla) byl neuvěřitelně interaktivní a živě se o nás zajímal. Přiblížit jsem se k němu ale vzhledem k velikosti jeho zobáku netroufnul. Opodál jsem zahlédl raroha velkého (Falco cherrug) a káně lesní (Buteo buteo). Zbytek kolekce tvořily sovy – výr velký (Bubo bubo) a sova pálená (Tyto alba). Mě ale naprosto vyvedl z rovnováhy puštík bělavý (Strix uralensis), který k mému velkému překvapení v teplém letním počasí před mýma očima hupsnul bujaře do lavoru s vodou a začal se v něm koupat jako kachnička, dokud nebyl úplně celý mokrý a neměl urousaný i závoj okolo očí. A potom že sovy nemají rády vodu!

Při cestě byl madagaskarský pavilon, složený z noční a denní expozice. V noční ptáci nebyli. V denní jsem zastihl agapornise šedohlavé (Agapornis cana) a vazy velké (Coracopsis vasa), z nichž jeden měl hlavu úplně vyholenou na kůži. V expozici u vchodu se vystavoval jak na módní přehlídce kohoutek křepelky madagaskarské (Margaroperdix madagascarensis). Za ním se v houští mihnul černý stín. Chvíli jsem musel čekat a trošku hledat, než jsem zahlédl aspoň kousíček z malého chřástala žlutozobého (Amaurornis flavirostra). Celá čeleď chřástalovitých je bohužel z expozičního hlediska velmi nevděčnou skupinou ptáků, protože většina z nich se vzhledem k jejich kryptickému způsobu života příliš ráda před návštěvníky neukazuje. Proto je také v zoologických zahradách často nevidíte.

Když jsme vylezli ven, nebe vypadalo, jako by z něj měly „trakaře padat“ a já jsem jen čekal, kdy se spustí déšť. Obešli jsme pavilon a objevili jsme dvě hustě zarostlé voliéry. V jedné z nich se cosi hýbalo. Když jsem se sklonil, objevil jsem jeden z druhů, kvůli kterému jsem sem jel – jednoho ze dvou samců ibise madagaskarského (Lophotibis cristata), které dostala ZOO od ptačího parku ve Walsrode. Tento vzácný ibis se v zoologických zahradách v Německu již několikrát rozmnožil, ale v České republice je Plzeň zatím jediným místem, kde jej můžete vidět. Trošku mě zaráží, že jsem ho našel ve velmi nenápadné expozici, kde ho návštěvníci velmi snadno mohou přehlédnout. Okolo pavilonu gueréz a rozestavěného afrického panoramatu jsme se začali šplhat do kopce. Bokem jsem zahlédl ve skupině antilop slepici pštrosa dvouprstého (Struthio camelus). Před námi vyrostla veliká voliéra, jako stvořená pro dravé ptáky. Již z dálky nás pozoroval marabu africký (Leptoptilos crumeniferus), který dělal společnost několika supům bělohlavým (Gyps fulvus) a kapucínům (Necrosyrtes monachus). Kolekci voliéry dost nezvykle doplňovalo hejno jeřábů královských (Balearica regulorum).

Když jsme došli až k africkým stájím, čekala nás tam atrapa obrovského pštrosího vejce. Nechal jsem se zlákat, jaké to asi je být kuřetem, které se právě líhne. No a když jsem si ve skořápce dostatečně dlouho poseděl, vypravil jsem se ke dvěma bočním voliérovým výběhům, přistavěným k samotným stájím. V jedné se právě krmili zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri). V druhé jsem objevil pouze suchý kmen a nic kolem. Ohnul jsem se a uvnitř kmenu seděl výr africký (Bubo africanus), který se moc se sluníčkem nekamarádil. A se  mnou ostatně taky ne, takže jsem pokračoval v naší pouti.

A vzhledem k tomu, že byla před námi ještě velmi dlouhá cesta, rozhodl jsem se pro tentokráte, že článek o plzeňské ZOO rozdělím na dva díly. Takže jestli se chcete dozvědět, co zajímavého jsem viděl ve Střední Americe, jaké tajemství skrýval severský dřevěný srub u pižmoňů, jaká je historie chovu nekřídlovaných pelikánů v České republice a proč jsem musel určovat všechny druhy ptáků, umístěné v japonské zahradě, počkejte si na další pokračování, které si budete moci přečíst za měsíc.

Petr Suvorov

                  
   Brno – Cestu do zoologické zahrady v Brně jsem původně vůbec neplánoval. Došlo k ní vlastně náhodou, když mi vyhořela exkurze na dropy do sousedního Rakouska, protože na mě nevyzbylo místo v autě. Nakonec jsem jako substitutivní plán za účelem relaxovat po přednáškovém turné na Zoologických dnech 2009 zvolil exkurzi do brněnské ZOO, kam jsem se vypravil s kolegyní, zoogenetičkou Ing. Hankou Zemanovou a s kamarádkou Janou. Celý park je poněkud stranou hlavního městského ruchu, umístěn na zalesněném kopečku nad řekou Svratkou nedaleko městské části příznačně nazvané Komín.

   Hned při přecházení Svratky jsem si mimo několika hybridních kachen všiml i dospělé samice pižmovky velké (Cairina moschata f. domestica), která seděla na břehu a čistila si peří. Zjevně se jednalo o něčího uprchlíka (v posledních letech víc než běžná praxe…).   

   Brněnská ZOO je relativně veliká a projít ji vám přece jenom zabere nějaký čas. Hned nedaleko vstupu vyrostl luxusní pavilon pro asijské kočkovité šelmy, spojený se stylovou restaurací, jejíž vyhlídka je směrována přímo do tygřího výběhu. Přišlo mi až humorné, že zatímco návštěvníci u stolečku si dávají něco dobrého a šťavnatého k obědu, tygr je celou dobu pozoruje spoza skla a nevrle čeká na oběd vlastní. Nevím, co by ho vice vyburcovalo k jídlu – jestli pohled na plné talíře návštěvníků či pohled na návštěvníky samotné. Při vstupu do restaurace jsou dvě malé upravené voliérky. V jedné z nich jsem zastihl pár obřích veverek ratuf cejlonských (Ratufa macroura), v druhé asijské špačky majny Rothschildovy (Leucopsar rothschildi), kteří jsou ve volné přírodě na pokraji vyhynutí (v roce 2002 měla celá populace pouhých 8 jedinců). Introdukce ptáků do přírody je sice možná, ale neúčinná, protože je domorodci velmi rádi zpětně loví a využívají vzhledem k jejich inteligenci a učenlivosti jako klecové mazlíčky. Společnost majnám zde dělají hrdličky jihoasijské (Streptopelia tranquebarica) a běžně chované křepelky korunkaté (Rollulus roulroul).

   Ve spodní části ZOO jsem nedaleko asijského pavilonu šelem narazil na malý výběh s několika pubertálními výrostky emu hnědých (Dromaius novaehollandiae), kteří měli na nohách legrační dlouhé nohavičky, které u dospělých ptáků nejsou tolik vidět. Ve vedlejší lineárce voliér na mě nevraživě hleděl kalous ušatý (Asio otus). Naproti lachtaní expozici jsem objevil popínavými liánami zarostlou postarší voliéru a v ní několik ostralek štíhlých (Anas acuta) a kachniček mandarinských (Aix galericulata). Z dále uvedených ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus) jsem neměl štěstí ani na jednoho. Co se týče vrubozobých, je mezi českými zoologickými zahradami Brno naprostým unikátem – nechová totiž (na běžné poměry zoologických zahrad) téměř žádné. Poněkud mě to překvapuje, ale vzhledem ke spektru chovanců v zoologických zahradách to není zas až tak úplně na škodu. V celé ZOO jsem je viděl mimo tuto voliéru pouze ještě v jihoamerické expozici (2 druhy) a v dětské ZOO (1 druh; uvedu později).

   Naprosto mě nadchla nová expozice jeřábů mandžuských (Grus japonica). Měl jsem zde premiérovou možnost vidět ptáky pořádně na sněhu a jejich krásné čistě bílé peří, dokrášlované černou barvou krku a červenou lysinkou na hlavě ve mně na sněhové pokrývce budilo dojem uměleckých japonských obrázků. Podél nové, pěkné expozice bobrů kanadských (Castor canadensis)  jsme pokračovali v prohlídce až k souvislému pásu několika větších voliérek dravých ptáků. Z budky na mě koukal zvědavě raroh velký (Falco cherrug), kterého jsem měl konečně po dlouhé době možnost si v klidu vyfotit. To samec sovice sněžné (Bubo scandiacus) byl na soví zvyk obracet před fotoaparátem hlavu na opačnou stranu výjimečně naladěn a nechal se zvěčnit. Avšak u expozice motáků pochopů (Circus aeruginosus), na které jsem se velmi těšil, jsem si musel chvíli počkat, protože ptáci nezbedně poskakovali a poletovali po celé kleci a odmítali setrvat delší chvíli na jednom místě. Moták pochop je v současné době jediným více chovaným druhem motáka v celé Evropě. Celkově mi přijde, že je tato skupina dravců silně opomíjena, což je vzhledem k jejich zajímavosti poněkud škoda.

   Ve strmém kopci nad skalnatým výběhem ledních medvědů (Ursus maritumus) jsme narazili na voliéru orlů kamčatských (Haliaeetus pelagicus) a ač tento druh z Prahy důvěrně znám, rád zjišťuji, že se chov největších orlů světa po Evropě velmi rychle rozšířil. Ač je vidět, že voliéra v brněnské ZOO již pamatuje mnoho let, je vcelku prostorná.

   Postupně jsme začali šplhat do kopcovité horní části zoologické zahrady kolem kopytnatých expozic, ve kterých bylo již poněkud zima na atraktivní paviány dželady hnědé (Theropithecus gelada gelada), minuli jsme obrovský výběh kanadských vlků (Canis lupus occidentalis) a okolo kulanů (Equus hemionus kulan) jsme se vyšplhali až do moderního objektu dětské zoo. Zde jsem na dvorku potkal pořádně vykrmené husy labutí (Anser cygonides f. domestica). Nedaleko dětského areálu jsem marně v prázdném výběhu hledal kasuára přilbového (Casuarius casuarius), který byl zjevně někde v teple. Africké panorama pod sněhem vypadalo bez zvířat poněkud opuštěně. Brněnská ZOO zde trpí dost velkým nedostatkem, protože pavilon žiraf není přístupnou částí parku, takže v průběhu tužších zim nemají návštěvníci šanci chovance africké savany vidět. Je to vcelku škoda, protože zde chovají žirafy síťované (Giraffa camelopardalis) a ne nejběžněji chované žirafy Rothschildovy (Giraffa camelopardalis rothschildi). Savanu s nimi mimo jiných kopytníků sdílejí i pštrosi dvouprstí (Struthio camelus).

   Podél bizonů amerických (Bison bison) jsme se postupně dostali směrem k teráriu, před kterým se nalézá australský výběh. Cedulka nás upozornila, že kvůli nízkým teplotám byly labutě koskoroby (Coscoroba coscoroba) a husice magellanské (Chloephaga picta) uklizené v teplém zázemí. Místo nich jsem si musel vystačit s párem tapírů jihoamerických (Tapirus terrestris), kterým nejen že zima očividně nevadila, ba naopak, chladné počasí v nich probudilo překvapivě milostné choutky, takže jsme byli svědky vzájemného tapířího rozehřívání. Před odchodem se ze zadní části výběhu vynořil jeden nandu pampový (Rhea americana), takže jsme zas tak úplně na ocet v Jižní Americe nezůstali.

   Pavilon ptáků, který leží poblíž jihoamerické expozice, je stavba, která je svým designem již poněkud zastaralá, přesto mi venkovní voliéry připadaly relativně veliké, aby se v nich chovanci mohli alespoň trochu proletět. Avšak na sněhové pokrývce by se asi teplomilným papouškům nelíbilo, takže jsme se na ně šli podívat dovnitř. Osazenstvo pavilonu trošku svým spektrem pokulhává, najdete zde většinou běžně chované druhy ptáků – ary ararauny (Ara ararauna), zelenokřídlé (Ara chloroptera), andulky vlnkované (Melopsittacus undulatus), amazoňany modročelé (Amazona aestiva), kakadu bílé (Cacatua alba), Goffinovy (Cacatua goffini) a v zázemní kleci jsem zahlédl jednoho růžového (Eolophus roseicapillus). Dále pak ledňáky obrovské (Dacelo novaeguinae), zebřičky pestré (Taeniopygia guttata) a výše zmíněné křepelky korunkaté.

   V jedné vitríně sdíleli s araraunou expozici australští klokánci králíkovití (Bettongia penicillata), kteří se k ní sice geograficky příliš nehodili, ale vzhledem k relativně jasnému rozdělení ekologického prostoru expozice (denní papoušek ve větvích, noční klokánci na zemi) si vzájemně nevadili. Tak či tak jsem spojení vačnatců s papoušky viděl takto dohromady poprvé a vcelku by mě zajímalo, jak se tak odlišná zvířata v jednom prostoru snáší. Z méně chovaných arů je zde k vidění marakána (Primolius maracana). Příjemným zpestřením jsou dvě expozice žaků, ve kterých kromě žaka konžského (Psittacus e. erithacus) lze vidět i vzácnějšího žaka libérijského (Psittacus e. timneh). Ptákem číslo jedna v tomto pavilonu pro mě zůstal pracovitý papoušek kea (Nestor notabilis), který si mě zvědavě prohlédl a upaloval se přede mnou schovat do zázemí.

   To už jse ale ptačí pavilon opouštěli a putovali dál. Přes téměř historický pavilon opic, ve kterém jsem objevil pár mandrilů ryholících (Mandrillus sphinx) a k mému překvapení i osamělý deponát binturonga (Arctictis binturong), který tuším pochází z Ostravy, jsme se pomalu obraceli k východu ZOO. Cestou jsme minuli klec s osamělým sokolem stěhovavým (Falco peregrinus) a opuštěnou venkovní expozici zazimovaných hoků proměnlivých (Crax rubra). Začínal jsem na sobě cítit únavu, ale v parku už asi nebyl kout, který bychom neviděli, takže jsme se se ZOO Brno mohli rozloučit.

   Celkový dojem, který ve mně ZOO vzbudila, byl velmi neutrální. Je zde mnoho expozic, které jsou nové a pěkné, na druhou stranu podíl těch starých, které potřebují zrenovovat, je přece jenom ještě dost vysoký. Otázkou je, jestli by jejich ponechání nebylo vhodné například z didaktického hlediska. V takovém případě bych asi do nich volil nenáročné běžné druhy (což mi přišlo, že bylo ve většině případů splněno). Dalším faktem je, že jít do ZOO uprostřed zimní sezóny není příliš dobrý nápad. Jak jsem mnohde podotkl, spousta zajímavých zimomřivých chovanců bývá umístěna v teplém zázemí, takže možnost je vidět zde bohužel není. Přesto jsem na ZOO v Brně shledal mnoho pozitiv a budu jim držet palce, abych byl, až se sem za dalších deset let podívám, velmi příjemně překvapen. Moji zimní fotoreportáž z brněnské zoo si můžete prohlédnout zde.
Petr Suvorov, ZOO Praha

Post Scriptum: Od provozního zoologa ZOO Jiřího Vítka jsem se zpětně ještě dozvěděl, že samice binturonga byla v době, kdy jsem byl v ZOO, vedle na karanténě. Co se týče hoků, kohouta mají teprve první rok, takže o kuřatech zatím nemůže být ani řeč.

Seznam ptáků. chovaných v ZOO Brno naleznete zde.

{mxc}