Články autora: Pavel Kverek

Kněžmost – Každý rok je to stejné. Naše zahrada je pravidelným zastávkovým místem lesních sýkor uhelníčků (Parus ater). Je pravda, že se s nimi občas „svezou“ i parukářky (Parus cristatus) a králíčci (Regulus sp.), ale uhelníčci převládají, jsou k nepřehlédnutí i nepřeslechnutí.

Zahrada s několika vzrostlými jehličnany je pro táhnoucí lesní pěvce prvním odpočinkovým místem na postupu Polabím.

Kněžmost je od severu k východu obepnut lesy Českého ráje, které se sbíhají do jakéhosi skalního ostrohu nad Žantovem, východně naší zahrady. A právě sem velká většina postupujících skupinek sýkor dorazí. Jakmile zjistí, že les už nikam dál nevede, vyletují z kněžmostského Hrádku přes Kněžmostku do volné krajiny. A jakoby si na cestu nevěřili (letí ji poprvé), nadšeně vítají v kněžmostských zahradách každý modřín, každou borovici. Tam na sebe za neustálého svolávání počkají, je-li příhodné počasí, prošmejdí jehličí a po chvilce první ze skupiny se chopí kompasu a zavelí k odletu. Cestovní mapa je krajinou vede k jihozápadu, za obcí se lze o tom docela snadno přesvědčit. Na horizontu směřují do míst, kde se Chloumecký hřbet sklání k Mladé Boleslavi a podél Jizery pokračují dál. Ti, kteří se nestihli z lesa nad Kněžmostem odpoutat, pokračují s největší pravděpodobností okrajem Žehrovských lesů a vyletují až údolím Klenice k Domousnické bráně (dávná cesta řeky Jizery), která je propustí do pravého Polabí.

Odchyty na naší zahradě potvrdily, že ve všech případech se jedná o mladé (tohoroční) ptáky, tedy jedince, kteří (podobně jako u řady jiných sýkor) první zimu tráví v mírnějších podmínkách, zejména v Středomoří. Další roky života již zřejmě přezimují coby staří uhelníčci poblíž hnízdišť, podobně jako parukářky.

O příslušnosti protahujících skupin sýkorek jehličnatých lesů Kněžmostskem nepodalo kroužkování v zahradě zatím žádné informace, lze však obecně soudit, že k ptákům z okolních lesů se přidávají i hejnka, pocházející z Pobaltí a snad i Skandinávie. U mých výsledků od sýkor koňader (Parus major) a modřinek (P. caeruleus), v českém pojetí pak dokonce i u mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus), bylo toto kroužkováním již potvrzeno.

Je potěšující v čase kněžmostského podzimu vyhlížet tyto čiperné a společenské ptačí cestovatele, kterak si užívají svůj první a současně také poslední výlet k moři.

V jejich společnosti byli odchyceni v zahradě spolu krom králíčků obecných (Regulus regulus) i jejich ohniví (R. ignicapillus) příbuzní, velmi rádi se také k tomuto „vlaku“ jedoucímu podzimním krajem přidávají opozdilí budníčci menší (Phylloscopus collybita). Odchyty na hřebenech hor, u rybníku Žabakor či u Prahy v tzv. „králíkárně“ (místo intenzivního odchytu táhnoucích králíčků) ukázaly, že v této společnosti drobných pěvců se může „vézt“ i opravdová vzácnost, jako je třeba budníček pruhohlavý (Phylloscopus inornatus).  
Pavel Kverek

    Mladoboleslavsko – Snad každý ornitolog má „svoji“ oblast. Dobře ji zná a čtyři měsíce v roce poctivě sleduje. Někdo operuje přímo za humny, jiný dojíždí desítky kilometrů, sotva by se však našel takový, kdo by svůj kout neměl rád a nenacházel v něm uspokojení …

   Mým studijním prostorem, prezentovaným pod pracovním názvem „Od Humprechtu k Jizeře“, je severovýchodní část Mladoboleslavska. Ohraničit lze tuto polabskou výspu na jihu hřbetem Chlumu, hranicí Českého ráje na severu, Jičínskou pahorkatinou na východě a nivou řeky Jizery na západě.

   Krom možnosti hnízdění a přezimování se relativně plochá krajina hodí také k oběma tahům – svižnému a přímočarému jarnímu a loudavému a klikatému podzimnímu.

   Zastavme se v čase chladnoucího léta u Chlumínu na Kněžmostsku, při pradávné tahové cestě bramborníčků a bělořitů. Samozřejmě, že tudy v obou směrech proletí také početná hejna hřivnáčů, čejek, budníčků, skřivanů i rákosníků, nás ale bude zajímat „provoz“ nyní, v konci léta. A protože mám v místě i krátkodobou pracovní příležitost, přibalil jsem nedávno do brašny osm sklopek, foťák a futrál s kleštěmi.

   Čas po půli září už není optimální k sledování intenzity migrace, většina tažných ptáků dávno proletěla. Přesto drátěný plot svažující se k vodoteči hostí ještě několik bramborníčků hnědých, nejméně jednoho černohlavého a tři obecné ťuhýky. Všichni jmenovaní z plotu v slunečném odpoledni vyletují za hmyzem a vrací se buď na stejné místo, nebo do bylin v louce. Ťuhýky je ale obtížné chytat do sklopek s moučným červem v čase, kdy loví hmyz ve vzduchu. U bramborníčků je vše daleko jednodušší, poctivě k nástraze dosedají a sklopky je mohou překlopit.

   Během dvou dnů se tak chytil mladý bramborníček hnědý v prostém šatě i starý bramborníček černohlavý a jeden tohoroční ťuhýk obecný. Snad nejzajímavější je sledování ťuhýků. Nikam zjevně nepospíchají a přestože přes den na plotě chybí, ráno a večer je možné je zde zastihnout. I dnes (22.9.) se v místě vyskytli. Jak dlouho vydrží, záleží zřejmě na počasí, které je zatím příhodné.

   Koridor, směřující od východu k západu, je ptáky využíván krom podzimu také na jaře. V prvních květnových dnech je možno v místě pozorovat početné skupiny obou příbuzných bramborníčků, bělořity a lindušky luční. Samotný úvod patří polním skřivanům, černohlavým bramborníčkům, strnadům rákosním i linduškám lučním. Až po nich se v nivě potoka i přilehlých polích objeví hnědí bramborníčci a bělořiti šedí. Celé divadlo pozdě na jaře ukončí poměrně vzácní konipasi luční a ťuhýci obecní. Koridor byl zmiňován již v zápiscích předního českého ornitologa, pobývajícího značnou část života v nedalekém Mnichově Hradišti, doktora Alfréda Hořice.

   Je potěšitelné, že ptáci i dnes této cesty při postupu Mladoboleslavskem využívají. V severovýchodní části regionu jde o jeden z mála zachovaných biokoridorů.

Pavel Kverek