Články autora: Jakub Vrána

Výstava

20100221Svitavy – I když si jich mnohdy ani nevšimneme, jsou ptáci důležitou a nedílnou součástí našeho života. Zkusme si jen na chvíli představit třeba park bez zpěvu kosů nebo rybník bez kachen a pak si upřímně odpovězme na otázku: Nebyl by svět bez nich o mnoho chudší? Podobně jako ptáci působí na nás, ale ovlivňujeme i my je. A záleží jen na našem vlastním svědomí a rozumu, jak se k nim budeme chovat. Protože hybnou silou vedoucí k pochopení je poznání, uspořádala ZO ČSOP Rybák Svitavy ve spolupráci s Městským muzeem a galerií ve Svitavách a Východočeskou pobočkou České společnosti ornitologické výstavu „Ptáci našich lesů, vod a strání aneb o ptactvu na Svitavsku“.

Ta byla slavnostně zahájena včera (sobota 20. 2.) s úderem patnácté hodiny. Vedle proslovů (za pobočku mluvil její místopředseda Milan Janoušek) si všichni přítomní užili také živé hudby a občerstvení. Výstava potrvá až do 30. 5. a všichni návštěvníci na ní mohou vidět ptačí exponáty v co nejpřesnějším napodobení přirozených biotopů, jako jsou rybník, řeka, louka, les a lidská obydlí. Ochuzeni nebudou ani o naše zimní hosty a opravdu vzácné a zajímavé ptačí druhy, jimž vévodí orli mořský a křiklavý.

Hlavním cílem výstavy je zvýšení povědomí o ptácích našeho regionu, zájmu o ně a pochopení jejich života a lidské role v něm. Pomoci by k tomu měly i komentované prohlídky pro žáky mateřských a základních škol. Součástí expozice jsou navíc přednášky Mgr. Filipa Jetmara a Mgr. Jiřího Macha o ptácích Svitavska a jejich ochraně. Všichni členové i nečlenové Východočeské pobočky jsou srdečně zváni.

Jakub Vrána 

Poděkování
Rád bych za organizátory vyjádřil dík všem třem sponzorům (Leo Vondra, elektroinstalace a elektromontážní práce, Dr. Edvarda Beneše 10, Svitavy-Předměstí; Luboš Novák, zednictví, Riegrova 12, Svitavy; Milan Vrána, oprava chladících zařízení, Riegrova 15, Svitavy), kteří výstavu finančně podpořili. Dále bych rád poděkoval V. Lemberkovi z Východočeského muzea v Pardubicích, L. Urbánkovi z DDM Litomyšl, J. Zelenému ze Záchranné stanice Zelené Vendolí, J. Richtrovi ze ZŠ Riegrova 4 Svitavy, P. Veselému a J. Pěničkovi za zapůjčení vycpanin. Díky patří také M. Polákovi, Z. Musilovi, P. Suvorovovi, P. Moutelíkovi, L. Novákovi a J. Machovi za poskytnutí fotek, A. Cedzovi za zapůjčení hnízdní podložky pro čápa bílého, K. Vránové za návrh plakátu a pozvánky, M. Janouškovi a S. Vránové za redigování textů, které připravili J. Vrána, J. Mach a M. Janoušek. Velký dík patří rovněž všem těm, kteří se podíleli na instalaci výstavy. Jsou to P. Zobač, D. Šrajbr, M. Šrajbr, M. Cibulková, D. Vránová, L. Vymazal, Y. Vymazalová, L. Vondra a M. Nováková.

20100221b20100221c20100221a


  

 

Co je nového u mlynaříka a dravců

sokol_sthovav_2Každý si už asi všimnul, že žijeme v pro biologii zlomové době. Genetika a fylogeneze se pořádně „rozjely“ a vyvrátily řadu starých dogmat. Mnoho z nás to hodnotí negativně. Čemuž se nejde divit. Je těžké jen tak opustit něco, co celý život považujeme za správné a jasné. Je však nutné si uvědomit, že věda (a ornitologie je věda) musí pořád objevovat nové, posouvat naše znalosti dál a my bychom měli přijmout novinky a nelpět na starém. Tato aktualita pojednává o některých, nedávno objevených, skutečnostech u mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus) a řádu dravci (Falconiformes).

Tak nejprve k mlynaříkům. Dlouhá léta jsme byli všichni zvyklí se u nás setkávat s 2 podruhy těchto malých chundelatých ptáčků. S čistě bělohlavým severským ppd. caudatus a středoevropským ppd. europaeus, který má na bílé hlavě černý pruh. Zvláštní ale bylo, že jsme poměrně často mohli vidět také jejich smíšené páry a „hybridní“ mláďata. K úplnosti ještě dodejme, že v západní Evropě žije tmavě zbarvený poddruh irbii a v Turecku ppd. tephronotus. Tedy jako poddruhy žili, poslední studie totiž ukázují, že ve skutečnosti nemáme tu čest s žádnými poddruhy, ale se čtyřmi barevnými variacemi.

Trochu složitější je situace u dravců, kde není systém dosud úplně jasný. Pokud mám správné informace, tak sokoli nejsou blízce příbuzní dravcům a měli by snad mít svůj vlastní řád. Další otázkou u tohoto taxonu je postavení kondorů, kteří jsou často řazeni pro několik společných genetických i morfologických  znaků (př.: dlouhé, úzké a průchodné nozdry) k brodivým.

Tyto případy jsou jen jedny z mnoha změn, jež nyní zažíváme a ještě zažijeme. Těžko říct za jak dlouho se uchytí, ale jednou by určitě měly.  

Jakub Vrána


Poslední šance kolihy tenkozobé?

20091015   Koliha tenkozobá (Numenius tenuirostris) je jedním z nejvzácnějších ptačích druhů Palearktu. Hnízdí ve stepích na dnešní Rusko-Kazašské hranici a k zimovištím v oblasti Středozemního a Rudého moře občas táhne přes střední Evropu –  tedy snad, v současné době už totiž žije zřejmě jen pár kolih tenkozobých, o jejichž způsobu života nevíme prakticky vůbec nic. Nastalou nelichotivou situaci se pokusí změnit právě startující projekt zaměřený na poznání a záchranu tohoto ohroženého bahňáka.

   Rapidní úbytek kolihy tenkozobé probíhal během 20. století ve 3 fázích. K prvnímu výraznému snížení počtu došlo zhruba v letech 1890 – 1915 a jeho příčinou byla poměrně velká migrace Slovanů do Kazachstánu spojená s přetvářením stepí na obilná pole. Rapidní úbytek kolihy tenkozobé probíhal během 20. století ve 3 fázích. K prvnímu výraznému snížení počtu došlo zhruba

v letech 1890 – 1915 a jeho příčinou byla poměrně velká migrace Slovanů do Kazachstánu spojená s přetvářením stepí na obilná pole. Druhá etapa úbytku, zapříčiněná kolektivizací zemědělství začala v roce 1935 a pokračovala až do roku 1957. Poslední fáze potom přišla v letech 1970 – 1980 a na vině bylo zřejmě zničení zbytku stepí. Hlavní příčinou nynější situace je tedy nejspíš ztráta hnízdních biotopů. Svou roli však pravděpodobně sehrál také velký lov na zimovištích.

   Z poslední doby existuje jen pár pozorování (poslední jisté bylo učiněno 15. 4. 2001 v maďarském národním parku Kiskunság), pocházejících buď ze zimoviště nebo z tahových zastávek. Malou naději můžeme vidět ve skutečnosti, že oblast, kde koliha tenkozobá hnízdí, je stále z velké části neprobádaná a ona nám tak zůstává skryta. Právě to je ale i naším největším problémem při pokusech o její záchranu. Jak už jsem napsal, nevíme o ní skoro nic. Neznáme její přesné nároky na hnízdní biotop, preferovanou potravu, ani řadu dalších faktů potřebných k záchraně jakéhokoliv druhu. S pokusem o změnu této nelichotivé skutečnosti přichází skupina britských vědců, kteří rozjíždí již zmíněný záchranný projekt. Jehož součástí je mimo jiné (při pozorování): Zjišťování lovené potravy, přesné stanovení „mikrohabitátů“, ve kterých se zvíře pohybovalo a jeho činnost v nich (teoretické příklady: spí na bahně u rákosin; loví po kolena ve vodě). Velmi důležité samozřejmě bude i případné kroužkování, při němž by měla být chycenému jedinci na hřbet připevněna vysílačka. Součástí projektu je také vytvoření speciálního týmu odborníků, který by měl být v případě každého nálezu neprodleně informován.

   Nejde odhadnout jestli všechny tyto rozvíjející se snahy přinesou nějaký úspěch. Stejně jako nejde odhadnout ani blízká budoucnost kolihy tenkozobé. V obou případech nám zbývá jedno – Snažit se a doufat. 

   Více informací včetně nahrávky hlasu najdete zde.

   Video nahrávku kolihy tenkozobé potom zde (pozor kolihy tenkozobé jsou pouze ti první ptáci, pak následují kolihy malá a velká).

Jakub Vrána

Tradičně netradiční festival

20091006

Svitavsko – Mnozí z nás už asi mají první říjnový víkend neodmyslitelně spojený s ptačím festivalem, který se může střídavě pyšnit přídavky Světový a Evropský. Nejinak tomu bylo i na Svitavsku, kde se již řadu let pravidelně vydáváme na opatovské rybníky Mušlový, Nový a Hvězda (49°50’28.347″N, 16°29’33.051″). Letošní rok však přinesl změnu. Nepodařilo se nám včas nahlásit termín akce na centrále ČSO, a tak to dlouho vypadalo, že se podzimní vycházka pro všechny milovníky přírody na Svitavsku tentokrát vůbec konat nebude. Nakonec jsme ale zmobilizovali všechny své síly a doslova za pět minut dvanáct uspořádali vlastní akci nazvanou „Ptáci v barvách podzimu.“

Krátce před půl desátou se na železniční zastávce Semanín sešlo celkem 36 lidí (většinou se jednalo o děti z MOP Spongilit Choceň), kteří nejprve vyrazili na rybník Mušlový, kde jsme se rozhodli, ukázat dětem barevnými kroužky označené labutě velké (Cygnus olor). Nevím, jestli se někdy metoda odečet za bonbón uplatní mezi dospělými ornitology, ale na děti zabírá perfektně – celá labutí rodinka byla v mžiku odečtena a my se mohli vydat dál na Nový rybník. Zde si nejmenší účastníci zapozorovali stativovým dalekohledem, pojedli vydatnou svačinu a na závěr také vyzkoušeli své znalosti v malé soutěži. Poslední zastávkou naší, díky přítomnosti jedné Slovenky opravdu mezinárodní, výpravy byl rybník Hvězda. Tady nás  „Choceňští“ opustili a spěchali na vlak. Bohužel tak přišli o svého vysněného ledňáčka říčního (Alcedo atthis), který se objevil chvíli po jejich odchodu. Přesto si myslím, že byli spokojeni stejně jako my.

Zbývá jen dodat, že mezi 40 pozorovanými druhy vynikli především orel mořský (Haliaeetus albicilla), bekasina otavní (Gallinago gallinago), chřástal vodní (Rallus aquaticus) a čírka obecná (Anas crecca).

Popravdě nevím, jestli se ještě někdy dočkáme dalšího ročníku této akce, ale myslím, že se za ni, i kdyby se už nikdy neměla opakovat, rozhodně nemusíme stydět.

Poděkování
Za ZO ČSOP Rybák Svitavy děkuji Luboši a Marii Novákovým za koupi a přípravu občerstvení, Lence Svobodové, Kristýně Vránové, Danovi a Martinu Šrajbrovým za pomoc při pořádání soutěže pro dětí.

Jakub Vrána


20091006a20091006b



Jak je to s volavkou červenou na Svitavsku?

Volavka červená (Aredea purpurea) je vzácnou relikvií našeho jak východočeského tak republikového ptačího světa. Až neuvěřitelně dnes znějí zprávy z poloviny století, kdy Walter Černý pozoroval desítky těchto dlouhokrkých krasavic na rybnících jižních Čech. V současnosti se v naší zemi můžeme setkat s 1-3 hnízdními páry (ŠŤASTNÝ et al. 2006). V celé Evropě se její populace potom pohybuje mezi 270 000 a 750 000 páry (HAGEMEIJER et al. 1997). Poblíž nás se větší hnízdní populace vyskytuje na Nezidérského jezera, ležícím na Maďarsko-Rakouském pomezí. Většina z nás se ale mohla s tímto klenotem z řádu brodivý setkat jenom vzácně při jejím tahu přes naše území. Ani na něm však nepatří volavka červená mezi nejběžnější druhy a na většině lokalit bývá pozorována nepravidelně a vzácně. Podobná situace panuje také na Svitavsku, o kterém bude, vzhledem k nedávnému pozorování, řeč.

První známe záznamy pocházejí z roku 1963. Kdy bylo na svitavském Dolním rybníku zastřeleno 10.8. a 18.8. po 1 ex. (SAJDL in lit.). Sám Sajdl pak ještě 21.8. téhož roku pozoroval 1 ex. na sousedním Horním rybníce (VRÁNA 2008). Je tedy možné, že se zde tehdy skupina volavek zdržela několik dní. Potom však nastala téměř 40 let dlouhá pauza (pravda, z velké části způsobená ornitologickým nezájmem o tuto oblast), po kterou odtud volavku červenou nikdo neudává. Další pozorování tak spadá až na úplný konec minulého století, kdy na opatovském Novém rybníce pozorovali pánové Beran, Janoušek, Jetmar a Polák    1-2 ex. od 21. do 23.5.1999. Sám Jetmar pak odtud hlásí 1 juv. také z 7.8.2000 (JETMAR 2000).

Dne 15.5.2001 se v. červená sice bez famfár, ale přesto tak nějak slavnostně vrátila na Dolní rybník. Mach tehdy pozoroval 2 ex (VRÁNA 2008). Další zdejší pozorování pochází z 30.5.2008, kdy se s 1 ex. setkal Pěnička. Poměrně rozsáhlé rákosiny tohoto rybníka si k načerpání nových sil před pokračováním v tahu vybral v stejném roce rovněž 1 juv., který se tu pohyboval od 17. do 30.8. (Mach, Novák, Pěnička a Zobač).

Mezitím, 22.5.2004, se s 1 ex. setkal Janoušek také na Lánském rybníce, odkud pochází i zatím poslední pozorování 1 ex., které dne 26.7.2009 učinil Vrána.

Celkově tedy víme o 10 pozorování volavky červené na Svitavsku. Nikdy nebyli zjištěni více jak 2 ex. a všechna pozorování byla učiněna buďto při jarním nebo podzimním tahu, během něhož jsme pozorovali většinou mladé ptáky, kteří se nejspíš po opuštění hnízda potulovali ještě před odletem na zimoviště po střední Evropě.

Poděkování
Velmi děkuji panu Jiřímu Machovi za poskytnutí archivních materiálů.

Literatura
HAGEMEIJER E. J. M. & BLAIR M. J. (eds) 1997: The EBCC Atlas of European Breeding Birds: Their Distribution and Abundance. T & AD Poyser, London.
JETMAR F. 2000: Výskyt a změny početnosti ptáků na soustavě rybníků u Opatova. Sylvia 36/2: 127-153. ŠŤASTNÝ K., BEJČEK V., HUDEC K. 2006: Atas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Aventinum, Praha. VRÁNA J. 2008: Avifauna svitavského Dolního a Horního rybníka v letech 2004-2007. Práce SOČ (nepub.), Svitavy.

Potáplice na Svitavsku

    SvitavskoPotáplice (Gaviaformes) jsou velmi zajímavou skupinou ptáků. V Evropě jsou všechny čtyři druhy rozšířeny hlavně v arktické a boreální oblasti. U potáplice severní (Gavia arctica) bylo zaznamenáno i hnízdění v Polsku, Německu a z posledních let pochází také údaj o jednom možném hnízdění v České republice (ŠŤASTNÝ et al. 2006). Přesto se s ní a dalšími 3 druhy můžeme u nás stále setkat hlavně na jarním a podzimním tahu, potažmo v zimních měsících. Tento článek shrnuje všechny údaje o výskytu potáplic na Svitavsku.

 

Potáplice lední (Gavia immer)

Z prosince 1903 je znám zástřel jednoho kusu (SAJDL in lit.). Přesné datum, ani místo zástřelu však není známé. Do Opatova (kv. 6165;koordináty: 49°50’49.937"N, 16°30’6.266"E) je udáván i další zástřel z prosince 1910 (JETMAR 2000).

Potáplice malá (Gavia stellata)

Od V. Sajdla pochází jeden preparát z 12.11.1959 uložený dnes ve sbírkách MOSu v Přerově. Jako lokalita jsou u něj ale udávány jen Svitavy (kv. 6264; koordináty: 49°46’18.212"N, 16°27’6.868"E). Na přelomu 60. a 70. let bývala p. malá pozorována na svitavských rybnících pravidelně(STACKE in litt.). Z poslední doby je ale znám pouze jeden záznam: Ve dnech 7.-10.12.2000 pozorovali 1 juv. M. Janoušek a J. Mach.

V Opatově byla potáplice malá zaznamenávána nepravidelně po celá 90. léta minulého století. Přičemž jeden pták v prostém šatě se na rybníce Hvězda zdržel v roce 1994 celých 19 dní – od 11.5. do 29.5. (M. Janoušek, F. Jetmar, M. Polák). V 21. století zde byl tento druh pozorován zatím jen: 7.-8.3.2007, kdy se opět na Hvězdě objevil 1 ex. (P. Moutelík, L. Novák), 13.5.2008 (1 ex. – Nový rybník – L. Novák) a 10.-11.11.2008 – tehdy byl 1 juv. pozorován L. Novákem a J. Vránou pro změnu na rybníku Vidlák.

Potáplice severní (Gavia artica)

V samotných Svitavách je udávána Stackem (70.léta) jako pravidelný zimní host. Ze současnosti jsou ovšem známy pouze 2 pozorování: 17.10.2004 objevil 1 juv. na Horním rybníce J. Mach a 27.5.2006 pozorovali 1 dospělce ve svatebním šatě tamtéž M. Janoušek, A. Kašpar, J. Mach, L. Novák a J. Vrána.

Z prostředí Opatovských rybníků existuje historický záznam o zástřelu 1 ex. provedeném na Hvězdě dne 31.5.1958 (JANOUŠEK 1997). Pozorována tu byla i v roce 1982. V případě 90. let 20. století pro ní platí to samé, co pro potáplici malou. Přičemž nejdéle ji tu M. Janoušek, F.Jetmar a M. Polák pozorovali 16 dní (18.5.-2.6.1996). Poměrně pravidelně se s ní můžeme setkat v posledních letech. Za zmínku určitě stojí pozorování 6 ex. na Hvězdě z 3.-5.3.2007 (M. Janoušek, P. Moutelík, L. Novák, J. Vrána), 21 ex. opět na Hvězdě z 19.4.2008 a dokonce 23 ex. pozorovaných o den později (obojí M. Beran, M. Vavřík). Na rozdíl od potáplice malé byla p. severní několikrát pozorována i ve svatebním šatě.

Závěrem lze říct, že jak potáplice malá, tak severní se na Svitavsku vyskytují nepravidelně na obou tazích. Přičemž v posledních letech jasně převládá p. severní. Tento fakt přesně odpovídá situaci v celé České republice (ŠŤASTNÝ et al. 2006).

Poděkování

   Rád bych poděkoval Jiřímu Machovi za poskytnutí archivních materiálů.

Literatura

ŠŤASTNÝ K.,BEJČEK V., HUDEC K. 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Aventinum, Praha.
JETMAR F. 2000: Výskyt a změny početnosti ptáků na soustavě rybníků u Opatova. Sylvie 36/2:127-153.
JANOUŠEK M. 1997: Jarní průtah potáplice severní (Gavia arctica) a potáplice malé (Gavia stellata) na Opatovsku. Panurus 8: 43-44.
VRÁNA J. 2008: Avifauna svitavského Dolního a Horního rybníka v letech 2004-2007. Práce SOČ (nepub.), Svitavy.

Tváře výboru: Milan Janoušek

mj    Milan Janoušek se narodil v roce 1968 ve Svitavách, kde také prožil většinu svého života. Po absolvování místního gymnázia a střední ekonomické školy v Pardubicích získal práci na ekonomickém úseku sociální péče ve Svitavách, přičemž Svitavy během času vyměnil za místo v Moravské Třebové ve stejném oboru (1992). V tomto období začal rovněž studium na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové. Po dokončení studií pracuje ve funkci zástupce ředitele v domově pro seniory v Moravské Třebové doposud. Jeho ornitologické začátky spadají na přelom 80. a 90. let minulého století. V současnosti působí Milan jako ornitolog zejména v oblasti Svitavska a rád vyráží nejen za ptáky i do jiných krajů.

 Jak ses k ornitologii vlastně dostal?

Za to nejspíš vděčím svým rodičům, s nimiž jsem od dětství chodíval na vycházky do lesů poblíž našeho bydliště, při jedné z vycházek jsem byl poučen o volavce, jindy o čejce (to ještě hnízdili na místech, kde je dnes člověk ani neuvidí), nahlédl jsem doma do malého kapesního atlasu a zájem byl na světě.

Začínal jsi na Svitavsku jako jeden z prvních. Jaké to tehdy na začátku bylo? A co se od té doby všechno změnilo?

Ono to „tehdy“ se vztahuje tak k rokům 1982-1984. Pro mne to není tak dávno, ale ty jsi tehdy, tuším, ještě nebyl na světě, viď ? Ve Svitavách jsem dokonce možná začínal jako první a co se změnilo ? Mnoho věcí, dnes je ornitologie nebo pozorování ptáků určitě rozšířenější, existuje lepší vybavenost pro práci v terénu, lepší atlasy, přesto ta doba byla v lecčems hezčí, snad romantičtější ……

Potkal jsi za tu dobu celou řadu lidí. Ovlivnil tě nějak někdo z nich?

To určitě. Nevím, jestli je všechny vyjmenovávat, ale společné chvíle u rybníků prožité kupříkladu s Filipem Jetmarem, Jirkou Machem nebo Mariánem Polákem jsou určitě nezapomenutelné. A kdo mě hodně ovlivnil ? Řekl bych, že podobně jako další kolegy guru ornitologů Svitavska Lubor Urbánek, dnes s odstupem času hlavně svým realistickým pohledem na přírodu kolem nás.

Někdy mi přijde, že postupem času se u některých lidí ornitologie stává víc zvykem a řekněme, způsobem života, než koníčkem. Jak se na to, ze svého úhlu pohledu, díváš ty?

Myslím, že způsob života zaměřený pouze na ornitologii nebo pozorování ptáků není právě nejšťastnější, je to trochu filozofická otázka, ale dle mého je třeba se na svět okolo nás dívat v širších souvislostech, vždyť nakonec i ornitologie je pouze jedním z biologických odvětví. Myslím, že jsi to u mne poznal, kupříkladu při svých cestách se zajímám i o kulturu nebo historii. Kdysi mi někdo řekl, že je dobré být alespoň v jednom odvětví odborník, ale mít znalosti i z jiných oborů, zkrátka takový ten obecný přehled. Ale to jsem trochu odbočil, k tvé otázce: určitě je dobře, že někteří lidé objevili ornitologii a pozorování ptáků a pokud ho využijí hlavně k ochraně přírody nebo alespoň uvědomování si jejích hodnot, pak to není marné.

Kromě ornitologie máš ještě celou řadu dalších zájmů, viď?

Je jich hodně. Kromě cestování a geografie bych připomněl třebas mykologii.

Na milovníka přírody máš poměrně netypické povolání. Jak jsi se k němu dostal?

Asi jako většina lidí ke svému povolání, náhodou.

Vím, že většinu času děláš úředničinu, ale přesto se zeptám: Zažil jsi v domově pro seniory něco, co tě opravdu takříkajíc chytlo za srdce?

Chytlo za srdce – to se nedá říct. Snad si častěji člověk uvědomí, že mladí nejsme napořád.

Tak mě napadá, čím jsi vlastně chtěl být jako malý?

Cestovatelem, později rentiérem (to mi ostatně zůstalo dodneška).

Myslím, že můžeme prozradit, že čekáš potomka. Jak chceš skloubit ornitologii a své další zájmy se starostí o něj?

Mám tolerantní a milou ženu, leccos pochopí (doufám).

Jednou jsi mi říkal, že sis kdysi přál vidět ptačí druhy z celého světa. Pak jsi ustoupil na to, mít je alespoň všechny v knížkách. Co by sis ornitologicky přál dnes?

Víš, že dnes už žádné soukromé ornitologické přání nemám ? Vlastně ano, velmi mi vadí celosvětový úbytek biodiverzity, což se týká i ptáků, těch asi nejvíc, protože jsou v přírodě velmi nápadní, ztrátu některých druhů hmyzu běžní lidé nepostřehnou, ale až nebudou skřivani, konipasi ani ledňáčci……. Takže mým přáním je heslo organizace Birdlife International „společně pro ptáky a lidi“.
Ptal se Jakub Vrána.

j

dabce

Ornitologie z okna bytu, aneb krásy městské avifauny

ku   Pardubice – O tom, že i město nám se svými parky a zahradami nabízí pohled na celou řadu zajímavých ptačích druhů, už dnes asi nikdo nepochybuje. Někdy se ale můžeme vedle tradičních druhů, jako jsou pěnkavy, kosi či kavky setkat i s ptáky pro naše města ne zcela typickými.

   Své o tom mohou vyprávět například i obyvatelé činžovního domu v ulici Nová v pardubických Polabinách. Ti letos měli příležitost z oken svých bytů pozorovat celý průběh hnízdění …

Celý článek →

Tunisko: Ptačí ráj i prokletí

Tunisko: Ptačí ráj i prokletí
aneb cestopis o jedné ornitologicko-etnografické výpravě
Jakub VRÁNA

a

Pěnice bělohrdlá, Tunisko. Foto – Jan Richtr

Dne 8. února 2008 krátce před pátou hodinou ráno vyráží ze Svitav rychlík směrem na Prahu a v něm sedí naše tříčlenná výprava. Naším cílem je prohlédnout si jak zajímavá místa Tuniska, tak i místní avifaunu a přírodu jako takovou vůbec. Cestou do Prahy většinou všichni ještě pospáváme a smskami se loučíme s našimi blízkými. V této činnosti vesměs pokračujeme až do chvíle, kdy letadlo tuniských aerolinií vzlétá z Ruzyně a míří do Tuniska. Mělo by přistát na malém letišti v Monastiru. „Mělo by“ je správný výraz, protože asi po 2 hodinách letu přistáváme na Djerbě. Nám třem to ani moc nevadí, konec konců v Tunisku už jsme. A tak, zatím co se ostatní nervují, my přímo v letištní hale pozorujeme první vrabce pokřovní (Passer hispaniolensis) – ptáky, se kterými se budeme v Tunisku setkávat opravdu na každém kroku. Asi po hodině jsme letištní službou nacpáni do menšího letadla, které nás za pár minut dopraví do kýženého Monastiru. Odtud rychle odjíždíme autobusem do města Souss, ze kterého budeme vyrážet na naše cesty.

Celý článek →