Racek středmořský (Larus michahellis) – běžný druh řeckého pobřeží. Foto: L. Novák
Vzhledem k tomu, že Thassos, přezdívaný pro množství lesů „zelený smaragd Egejskeho moře“, nepatří mezi vyhlášené ornitologické lahůdky, odjížděl jsem na tento skalnatý ostrov raději bez přílišného očekávání. Jak už to však bývá, dopadlo pozorování zde mnohem lépe, než na řadě vyhlášených lokalit. Ale vezměme vše po pořádku.
V přístavu Keramoti , z něhož vyráží lodě na Thassos, jsem měl asi hodinovou přestávku před vyplutím trajektu. Rozhodl jsem se během ní vyrazit na krátkou procházku za město. Na okrajích drobných zátočin a kanálů tu klidně seděli dva mladí kvakoši noční (Nycticorax nycticorax). Slyšet i vidět byli ledňáčci říční a několikrát nad hlavou proletěly volavky popelavé (Ardea cinerea) a stříbřité (Egretta garzetta). Nechyběli přitom ani kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo). Ze samotného trajektu se pak dali pozorovat především rackové středomořští (Larus michahellis) a chechtaví (Chroiocephalus ridibundus). Občas se mezi nimi objevil také jeden racek černohlavý (Larus melanocephalus) a na chvíli proletěl nízko nad hladinou moře i jeden buřňák šedý (Calonectris diomedea).
Volavka stříbřitá (Egretta garzetta). Foto: Jakub Vrána
Na ostrově nás ubytovali ve vesnici Chrysi Ammoudia, odkud jsem nejdřív vyrazil na průzkum nejbližšího okolí. To je naštěstí na Thassosu tvořeno nádhernými horami, jejichž úpatí lemují olivové háje a husté porosty macchií. Právě v nich jsem se nejdřív pokusil pozorovat. Přestože to nebylo nijak jednoduché a většina místních druhů svůj bezpečný úkryt během mé návštěvy neopustilo, nakonec jsem měl štěstí na všudypřítomné budníčky menší (Phylloscopus collybita), sýkory modřinky (Cyanistes caeruleus), sedmihláska šedého (Iduna pallida) a balkánský poddruh pěnice mistrovské, který dnes bývá často považován za samostatný druh nazývaný pěnice dlouhozobá (Sylvia crassirostris). O něco výše v borovicovém lese klidně poletovaly pěnkavy obecné (Fringilla coelebs), sýkory koňadry (Parus major) s uhelníčky (Periparus ater) a lejsci šedí (Muscicapa striata). Na volné obloze létal pár ostřížů lesních (Falco subbuteo) a vlaštovky obecné (Hirundo rustica) se skalními (Cecropis daurica). Na závěr se pak, jako třešnička na dortu, objevila pěnice vousatá (Sylvia cantillans). Noční chlad téhož dne navíc zpříjemnil ponurý hlas sýčka obecného (Athene noctua).
Další den přinesl výlet do hlavního města jménem Limenas. Tu jsem se sice více než opeřenci kochal zašlou krásou antických památek, ale i tady si mne ornitologie našla v podobě hejna rorýsů šedohnědých (Apus pallidus).
Pěnice bělohrdlá (Sylvia melanocephala) je typickým zástupcem středomořských pěvců. Foto: J. Richtr
Dalším zajímavým místem, které bych vřele doporučoval navštívit každému, bylo malebné horské městečko Panagia, po jehož střechách poskakoval skalník modrý (Monticola solitarius) a k hnízdení si ho vybraly jiřičky obecné (Delichon urbica). Výše v piniích nad městem se proháněly nám dobře známé sojky obecné (Garrulus glandarius) a pěnice pokřovní (Sylvia curruca). Ve skalách pak pro Středoevropana exotičtější bělořiti okroví (Oenanthe hispanica).
Kavče žlutozobé (Pyrrhocorax graculus) jde na Thassose pozorovat při vrcholu Ypsaria. Foto: M. Pešata (www.webnature.cz)
Další výpravy do okolí mého „prozatímního sídla“ nově přinesly například pozorování dudků chocholatých (Upupa epops), bramborníčků hnědých (Saxicola ruberta), ťuhýků obecných (Lanius collurio), bělořitů šedých (Oenanthe oenanthe), strnadů lučních (Milaria calandra), pěnic bělohrdlých (Sylvia melanocephala) nebo třeba rorýsů velkých (Apus melba). Z herpetologickeho úhlu pohledu pak nejvíc potěšil gekon (Cyrtodactylus sp.), jenž si mě spletl s lezeckou stěnou a všude pobíhajícií drobná ještěrka hadíočko úhledné (Ophisops elegans). Opravdovým vrcholem se však stala pomyslně i skutečně nejvyšší hora Thassosu – Ypsario. Na ni jsem společně s dalšími odvážlivci začal stoupat ještě před svítáním. První sluneční paprsky potom odhalily vedle úžasné scenérie východu Slunce nad mořem také první vlaštovky – a to doslova. Kolem nás totiž začaly ve vzduchu tančit břehule skalní, také známé jako vlaštovky pohorské (Ptyonoprogne rupestris). V malém lesíku o kousek dál vesele poletovala rodinka lejsků černohlavých (Ficedula semitorquata) a na kamenitých stráních poletovaly jak oba druhy místních bělořitů, tak i rehkové domácí (Phoenicurus ochruros) a zahradní (Phoenicurus phoenicurus). Kolem vrcholu hory se ve vzdušných vírech navíc vznášela kavčata žlutozobá (Pyrrhocorax graculus) a na moment se zjevil i sokol stěhovavý (Falco peregrinus).
Kormorán chocholatý (Phalacrocorax aristotelis). Foto: M. Pešata (www.webnature.cz)
Poslední den jsem se rozhodl strávit na pevnině a podruhé navštívit Keramoti, u něhož kamarádi Milan Janoušek a Filip Jetmar před lety pozorovali čejku trnitou. Prvním zvířecím druhem, který jsem potkal, ale nebyl pták nýbrž plaz – želva žlutohnědá (Testudo graeca). Radost z ní pak v následujících hodinách vířili už i opeřenci. Všechno začala samice žluvy hajní (Oriolus oriolus), která odstartovala skutečný ptačí festival. Celá tato oblast totiž tvoří okraj známého Národního parku „Delta řeky Nestos“ a jedná se o spíše stepní krajinu, lemovanou řadou vodních tůní a kanálů. Na nich se dali pozorovat například vodouši rudonozí (Tringa totanus), kropenatí (Tringa ochropus) a bahenní (Tringa glaerola), pisíci obecní (Actitis hypoleucos), volavky červené (Ardea purpurea) a především trojice mohutných pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus). Již zmíněné stepi nabídly vedle už vzpomínaného dudka také chocholouše obecného (Galerida cristata), desítky špačků obecných (Sturnus vulgaris), dva letící dytíky úhorní (Burhinus oedicnemus) a hlavně, jako opravdu poslední ptáky, také dvojici melancholicky noblesních čejek trnitých (Vanellus spinosus). Poslední cesty trajektem přinesly dále ještě třeba kormorány chocholaté (Phalacrocorax aristotelis) a blíže neurčenou karetu (Caretta sp.).
Domů jsem se vracel opravdu šťastný a spokojený. Výlet, od něhož jsem raději nic nečekal, se stal skvělým po všech stránkách, včetne té ornitologické. A tak by to asi mělo být.
Jakub Vrána
