ZOOLOGICKÁ ZAHRADA PRAHA 3
V minulém díle jsem putování po pražské zoo zakončil u expozice s nádherným evropským ptákem žluvou hajní (Oriolus oriolus). Od ní v této části stoupáme podél rozlehlých výběhů euroasijských horských kopytníků vzhůru do horní části zoologické zahrady. První ptačí zastávka bude lesní výběh s jeleny, muflony a divokými prasaty. Zde je při troše štěstí možné vidět několik krocanů divokých (Meleagris gallopavo). Sehnat u těchto ptáků divokou linii bohužel není dnes v době hybridizace nic jednoduchého, proto žijí pražští zoologové v podezření, že naši krocani zas až tak úplně divocí vlastně nejsou. Expoziční roli se sice plnit snaží, ale to je asi tak všechno.
Kolem levhartů a tygrů se tak postupně dostaneme až k lineární řadě sovích voliér, kde první z nich obývá pár sovic sněžných (Bubo scandiacus). Sovice sněží je jediným druhem sovy na světě, která má výrazný pohlavní dimorfizmus v barvě opeření (pokud pominu kulíška Sanchezova (Glaucidium sanchezi), jehož pohlavní dimorfizmus v barvě je mnohem slabší – s tím se ale v Praze nesetkáme). Samec má opeření téměř čistě bílé, peří samice je pokryto černým vlnkováním. Sovice je genetickým příbuzným výrů (Buboninae), čímž se liší od své kolegyně sovice krahujové (Surnia ulula), již můžete obdivovat o kus dále (ta zas patří do skupiny kulíšků – Surnini). Další sovou, kterou zde můžete nalézt, je atraktivní puštík brýlatý (Pulsatrix perspicillata), který je snad nejčastěji chovaným tropickým druhem sovy v Evropě. Poněkud mě mrzí, že řád sov má více než 200 druhů a naprostá většina z nich je v zajetí úplně opomíjena (ale takových druhů je mezi živočichy opravdu velmi mnoho). Z dalších druhů puštíků zde potom můžete vidět krásné severské puštíky bradaté (Strix nebulosa) a bělavé (S. uralensis).
Po levé straně začíná kousek dál táhlý výběh, kde spolu v zájemném souladu existuje několik druhů kopytníků a dva ptačí druhy (jedná se snad o nejúspěšnější vícedruhovou expozici v Praze, která se bohužel bude muset kvůli výstavbě nového slonince zrušit…). V létě ve společnosti vodušek, buvolců a přímorožců můžete zahlédnout také rodinku svérázných zoborožců kaferských (Bucorvus leadbeateri). Zoborožci tu mají možnost hřadovat v noci na stromech a v době toku se ozývají typickým pohoukáváním po celé zoo. Od loňského roku do expozice přibyl konečně i dlouho očekávaný samec hadilova písaře (Sagittarius serpentarius), známého zejména pod anglickým názvem Secretary Bird (“pták sekretářka”). Tito dlouhonozí neobvyklí draví ptáci trpí v zajetí obvykle značnou plachostí a déle jim trvá, než si zvyknou. Když se ale zadaptují, jsou krásnou ozdobou afrických expozic.
Malou mezikontinentální zastávkou je před pokračováním po černém kontinentu výběh lam krotkých (Lama glama), který s nimi sdílí pár nandu Darwinových (Pterocnemia pennata). Větší skupinku těchto ptáků můžete vidět třeba v zoo Lešná (již jsem psal v čísle 3) a v současné době je má už i zoo v Jihlavě (v době mé návštěvy v roce 2006 je ještě neměli).
Po dřevěném mostě se vydáváme směrem k africkému panoramatu žiraf. Žirafí expozice je nejrozlehlejším výběhem v celé zoo a sahá až k areálu tzv. Katovny, odkud je výhled na celé údolí Vltavy. S africkými kopytníky je zde pravidelně možné vidět několik polokrotkých bažantů obecných (Phasianus colchicus), kteří si na přítomnost člověka vcelku zvykli. Jediným úmyslně chovaným ptákem Africké savany je pštros dvouprstý (Struthio camelus). Jejich chov v této expozici byl dlouhou dobu velmi diskutován, protože si kolegové často stěžovali na vysokou agresivitu pštrosích kohoutů. Ještě dnes si pamatuji, jak mi kolega vyprávěl, že pštrosí kohout se volal domů tak, že se člověk postavil mezi dveře, zamával rukama do dáli výběhu, pštros ho zmerčil, otočil se a utíkal ho pořádně nakopat do zadku. A ono takové pštrosí kopnutí není nic příjemného… Z tohoto důvodu se preferuje spíše chov krotkých pštrosích slepic.
Ve vnitřním prostoru pavilonu žiraf je ve společné expozici se štětkouny africkým (Potamochoerus, porcus) a hrabáči kapskými (Orycteropus afer) umístěno osm druhů zrnožravých pěvců. Nedalekou zázemní karanténu obývá již čtyři roky čtveřice velmi vzácných člunozobců velkých (Balaeniceps rex), kteří patří k jedněm z největších “špeků” pražské zoo. Člunozobci jsou v Evropě mimo Prahu chováni pouze ve třech zoo v Německu, v jedné belgické a v Zürichu. Navzdory tomu, o jak velikou raritu se jedná, tráví již třetí rok ptáci v areálu karantény mimo návštěvnické prostory. Důvod, proč tomu tak je, byl rozdíl v názoru zoologického oddělení a managementu, jak má vypadat nejvhodnější expozice pro člunozobce. Nová expozice pro ně by měla po tříletém plánování konečně vyrůst v areálu Pavilonu vodních ptáků v dolní části zoo, takže se jich přecejen možná dočkají i návštěvníci zoo.
Cestou zpět z Afriky musíme překonat velikou vzdálenost, abychom se podél několika jihoamerických expozic a výběhů afrických kopytníků dostali na další ptačí stanoviště. Jediné zpestření nám cestou udělá druhý pár zoborožců kaferských, umístěný ve výběhu antilop sitatung (Tragelaphus spekeii), naproti občerstvení U Medvídků. To už se ale pomalu dostáváme k Pavilonu Indonéské džungle. Ptáci v něm nejsou umístěni v žádné konkrétní expozici, ale několik druhů můžete nalézt ve vnitřní hale pavilonu puštěných navolno. Nejčastěji je zde vidět krásný špaček majna Rothschildova (Leucopsar rothschildi), který se v Praze dobře množí. V současné době máme 13 jedinců (tolik jich prý bylo na Bali při posledním sčítání v roce 1999). Zatím se u nás celkem vylíhlo 170 mláďat! Občas se na vysokých pojících příčkách kopule mihne některý z holubů dvoubarvých (Ducula bicolor). V návštěvnicky nepřístupné části pavilonu pak má své odstavné klece hejno špačků pagodových (Temenuchus pagodarum) a rudookých (Aplonis panaynensis). Druhý zmíněný druh v Evropě pravděpodobně chová pouze Praha. Stejně tak vzácným je poslední chovanec, papoušek krátkoocasý (Psittinus cyanurus), chovaný kromě Prahy pouze v Loro Parque na Kanárských ostrovech. To už jsem ale asi vyčerpal všechny druhy, které se zde chovají a jinde po zoo je nenaleznete.
Levou stranou podél expozice ledních medvědů se vydáváme po úbočí kopce směrem vzhůru, kde za poslední dva roky vyrostla zbrusu nová řada voliér pro australské papoušky. Je možné jich zde vidět celkem pět druhů – lori čárkované (Eos reticulata), červenolící syn. černohlavý (Lorius domicella), olivové (Chalcopsitta duivenbodei), loríčky červenohlavé (Psittaculirostris desmarestii) a rudobradé (P. edwardsi) a papoušíky modrobradé (Loriculus vernalis). V České republice má Praha v současné době takovou kolekci loriů jako jediná. Poslední dva zmíněné druhy jsou chovány po Evropě pouze na pár místech (Loro Parque, Papegaaienpark Veldhoven, Walsrode…). Kousek nad australskou lineárkou je možné vstoupit do průchozí ptačí australské expozice. Zde můžete nalézt posledního z bohaté kolekce loriů, často chovaného lori mnohobarvého (Trichoglossus haematodus). Hejno těchto papoušků zde dělá společnost páru lenivých holubů bronzovokřídlých (Phaps chalcoptera) a velmi inteligentním kystráčkům modrolícím (Entomyzon cyanotis).
Výstavba silně frekventované cukrárny s dětským hřištěm vedle výběhu teritoriálních a agresivních kasuárů přilbových (Casuarius casuarius) mi nepřišla jako úplně nejlepší tah, ještě když si představím, že slepice Kačenka patří k jedněm z nejagresivnějších zvířat, které v pražské zoo najdete. Samotní chovatelé se Kačenky bojí a do expozice nevstupují. Nyní zmizel Kačence půlmetrový travnatý pás, který ji dělil od návštěvníků, a byl nahrazen velikou prosklennou tabulí, kde se na ni mohou malé děti zblízka dívat. Navzdory tomu se loni po několika letech konečně zadařilo a z kasuářího páření vzešlo 
malé prouhaté kuřátko, které bylo po určité době spojeno s tátou, který se o něj pečlivě stará (u kasuárů je vzhledem k obrácenému pohlavnímu dimorfizmu prohozená partnerská role, takže kohoutovi je přisouzena výchova dětí a slepice je ten “veliký zlý dinosaurus, který útočí na vše živé”). Sousední výběh patří páru emu hnědých (Dromaius novaehollandiae), kteří jsou o poznání přátelštější. Ve větvích nad jejich domečkem je jedno ze dvou velkých nocovišť pávů korunkatých (Pavo cristatus). Jinak pávy můžete vídat hlavně v trojúhelníku mezi těmito australskými expozicemi, areálem ledních medvědů (Ursus maritimus) a pavilonem Afrika zblízka.
Po shlédnutí emu se musíme kousek vrátit k horní stanici lanovky, odkud nás čekají poslední ptačí zastávky. Už mnoho let sdílí prostor se stádem amerických bizonů (Bison bison) hejno bernešek velkých (Branta canadensis), které se s nimi velmi dobře sžilo. S trochou nadsázky tento výběh nazývám “kravičky a husičky na pastvě”. V prostoru vedle bizoního výběhu vzniklo několik voliér pro hendikepované dravé ptáky. Jejich osazení se mění podle potřeby, v současné době zde lze vidět káně lesní (Buteo buteo), poštolky obecné (Falco tinnunculus) a havrany polní (Corvus frugilegus). To už je ale opravdu poslední ptačí zastávka v pražské zoo. Je na čase se pomalu ubrat domů, takže pokud budete mít chuť, od dubna do října je v provozu lanovka. Já osobně s ní jezdím strašně rád.
V dubnu nashledanou.
Petr Suvorov
V mé fotogalerii Ptáci Zoo Praha 2004 – 2009 naleznete:
BĚŽCI – STRUTHIONIFORMES, HRABAVÍ – GALLIFORMES, VRUBOZOBÍ – ANSERIFORMES zde:
Páření kasuárů přilbových zde:
VESLONOZÍ – PELECANIFORMES, BRODIVÍ – CICONIIFORMES, KRÁTKOKŘÍDLÍ – GRUIFORMES, BAHŇÁCI – CHARADRIIFORMES, PLAMEŇÁCI – PHOENICOPTERIFORMES, POTÁPKY – PODICIPEDIFORMES, TUČŇÁCI – SPHENISCIFORMES – zde
DRAVCI – FALCONIFORMES, SOVY – STRIGIFORMES, LELKOVÉ – CAPRIMULGIFORMES, MĚKKOZOBÍ – COLUMBIFORMES, STEPOKUŘI – PTEROCLIFORMES, MYŠÁCI – COLIIFORMES, PAPOUŠCI – PSITTACIFORMES, SROSTLOPRSTÍ – CORACIIFORMES, ŠPLHAVCI – PICIFORMES, PĚVCI– PASSERIFORMES – zde
