-
Sýc rousný. Foto J. Zajíc.
Vývoj populací usazovaných dutinových dravců a sov
Hluboký propad populačních hustot drobných hlodavců na počátku sezony 2016 včetně úbytku hlavní kořisti (hraboše polního) se v šesté hnízdní sezoně poprvé odrazil ve snížení celkového počtu hnízdících párů v budkách (tab. 5, obr. 8). Do 22 % úbytku se promítlo postavení mimo reprodukci u sýce rousného, který sice svá teritoria v lesním prostředí z velké části obsadil, ale nezahnízdil v nich. Na hraně lesa a v přiléhající otevřené krajině došlo k mírnému navýšení hnízdících párů o 5 % jen díky 2 novým párům poštolky obecné. Zasídlení zdejšího prostoru cílovými druhy zůstává prakticky na stejné úrovni, což lze dokumentovat na mapách vývoje rozložení hnízdící a nehnízdící části populací v jednotlivých letech (viz příloha 2 – 6). Trvale nejvyšší hustota hnízdících párů přetrvává na území původního zavedení hnízdní podpory mezi Vižňovem a Heřmánkovicemi (1,42 páru / km2 v r. 2015 a 1,07 páru / km2 v r. 2016). Průměrná hustota hnízdících párů v průběhu šestileté hnízdní podpory na celém území vystoupila prozatím v maximu r. 2015 na 1,20 páru / km2, v roce 2016 poklesla na 0,94 páru / km2.
Samotný výběr hnízdního teritoria je podpořený hustotami potravní nabídky v prostředí odpovídajícímu druhovým požadavkům, prostupností lesních porostů i nadmořskou výškou a může být v jednotlivých letech rozdílný (obr. 9 a 10). Se zvyšováním početnosti cílových predátorů dochází k přirozenému přibližování loveckých okrsků a přísnějšímu vymezení jejich hranic. Nedochází však ke vzájemnému vytlačování nebo dokonce úplnému ústupu žádného z nich. V letech gradací drobných hlodavců klesá intenzita teritoriálního vymezování a lovecké okrsky se do značné míry prolínají. Dochází tak k vysokému lokálnímu navýšení hustot hnízdících párů a stupňování predačního tlaku. Příkladem je situace z oblasti nad Heřmánkovicemi mezi Jelením vrchem a Dlouhou horou, kde byla v roce 2015 dosažena hustota hnízdících párů budkové populace sýce rousného 1,5 páru / km2, ačkoli se hustota relativně ustálených populací na území ČR bez hnízdní podpory pohybuje kolem 0,10 – 0,46 páru / km2 (Šťastný et al. 2006) a v přirozeném prostředí severských jehličnatých lesů kolem 0,33 páru / km2 (Korpimäki 1986). V roce 2016 na stejném území hustota hnízdících párů sýce poklesla na 0,25 páru / km2, počet obsazených teritorií se však podstatně nezměnil.
Poštolka obecná (Falco tinnunculus), (Po) v roce 2016 trvale navštěvovala 33 z 39 nabídnutých hnízdišť, z toho ve 23 zahnízdila. Mláďata byla vyvedena z 22 budek (úspěšnost hnízděníx 96 %). Opuštění jediné snůšky bylo zapříčiněno zemědělskými pracemi v blízkosti hnízda. Hnízdící páry obsadily výhradně budky na sloupech. Ze 6 stromových hnízdišť nebylo v této sezoně hnízdícími ani nehnízdícími ptáky obsazeno žádné. V průměru bylo odchováno 3,73 mláděte na hnízdo (2×2, 7×3, 8×4, 5×5). Počátek hnízdění byl v průběhu vegetační sezony mezi jednotlivými páry rozložený od konce V. do počátku VII. měsíce. Poslední mláďata ve stáří 20 dní byla v budce zjištěna ještě koncem VIII. měsíce. Poštolky tak reagovaly na rozdílný vývoj populačních hustot hraboše polního v jednotlivých lokalitách.
Průměrná hustota hnízdících párů v budkách se u tohoto dravce na přilehlých loukách a pastvinách zvýšila z výchozích 0,25 páru/km2 (v r. 2011) na 2,09 páru/km2 (v r. 2016). Nejvyšší koncentrace hnízdících párů s hustotou 2,25 páru/km2 se prozatím trvale nachází v oblasti mezi Vižňovem a Ruprechticemi (viz příloha 5 a 6). Pro volnou krajinu je uváděna běžná hustota hnízdících párů mezi 0,05 – 0,35 páru/km2 (ŠŤASTNÝ et al. 2006).
Nehnízdící část zdejší populace poštolek (obr. 11) byla v uplynulé sezoně tvořena ze 30 % lichými samci i celými nehnízdícími páry, které se zdržovaly v blízkosti budek přes celé letní období. Narůstající podíl této části populace (obr. 11) ukazuje na intenzivnější vnitrodruhovou konkurenci. S příchodem zimních dnů se ptáci začali spolu s vyvedenými mláďaty i částí rodičovských párů z krajiny vytrácet a přesouvat do jižněji položených lokalit. Zdejší budkovou populaci poštolky obecné dosud v této oblasti nelze považovat za nasycenou.
- x) úspěšnost hnízdění = podíl snůšek s úspěšným vyvedením nejméně 1 mláděte
mladí puštíci. Foto J. Zajíc
Puštík obecný (Strix aluco), (Pu) obsadil nové teritorium a tedy celkem 9 velkých budek pro sovy, ve kterých podobně jako v minulém roce úspěšně vyhnízdilo 6 párů. V průměru bylo vyváděno 2,33 mláděte na hnízdo (1×1, 2×2 a 3×3) při 100 % úspěšnosti hnízdění. K udržení stabilního počtu hnízdících puštíků v jinak troficky chudé sezoně došlo díky včasnému toku a brzy započatým snůškám ještě před zhroucením přežívajícího společenstva drobných hlodavců na hraně lesa. Rozložení hnízdících párů i obsazených teritorií nehnízdícími jedinci v posledních dvou sezonách pokrývá již celé zájmové území. Po počáteční absenci v letech 2011 a 2012 hustota hnízdících párů budkové populace na celkové ploše geografického celku dosahuje 0,17 páru/km2 (v lesním prostředí 0,25 páru/km2).
Odhad početnosti nehnízdící části populace na základě identifikace podle pobytových stop v budkách může být u puštíka obecného značně zkreslený. V letech s nedostatkem kořisti v zimním a předjarním období nedochází u všech dospělých jedinců k návštěvám hnízdišť a proto nejsou často vůbec podchyceni, ačkoli svá teritoria neopouštějí. Pobytové stopy v budkách zpravidla zanechávají pouze intenzivněji tokající páry (obr. 12). Obsazování dalších domovských okrsků lze očekávat při okrajích souvislých lesních porostů v biotopově odpovídajících listnatých enklávách. V dalších letech lze očekávat mírný nárůst obsazovaných okrsků za střídavého zapojování hnízdících a nehnízdících párů.
Mladí sýci rousní. Foto F. Hruška
Sýc rousný (Aegolius funereus), (Sr) výrazně snížil počet hnízdících párů z původních 15 v r. 2015 na 4 v tomto roce, která byla ve 100 % neúspěšná. Ztráty byly vesměs způsobeny kritickým nedostatkem kořisti v lesním prostředí, kdy samice ve 3 případech opustily započatou nebo krátce inkubovanou snůšku a na 1 hnízdě došlo pravděpodobně ke kanibalismu líhnoucích se mláďat. V dalších 21 budkách byly nalezeny pobytové stopy, takže počet prokazatelně obsazených teritorií poklesl jen mírně – o 22 % (z 32 v předchozím roce na 25 v sezoně 2016).
Hnízdící páry se usazovaly, podobně jako v minulé sezoně, v nadmořských výškách 520 – 700 m (průměr 630 m n.m.v.) v prostředí smrkových porostů s množstvím mýtin a jen ojediněle v porostech smíšených.
Nápadně silný přírůstek zdejší subpopulace sýce rousného v předchozích letech byl umožněn vysokou hustotou budek v prostoru Javořích hor, která usnadňuje vyhledávání náhradního hnízdiště v případě zvyšování konkurenčního nebo predačního tlaku. Průměrná hustota obsazených teritorií se od počátku hnízdní podpory v roce 2011 zvýšila z 1,00 na 1,42 ter. / km2 v roce 2015. Nejvyšší hustota 1,79 ter. / km2 byla v r. 2015 dosažena ve výseku krajiny na horském hřebenu mezi Vižňovem a Heřmánkovicemi na ploše cca 14 km2. V oblasti nad Heřmánkovicemi mezi Jelením vrchem a Dlouhou horou na ploše 4 km2 dosahovala hustota hnízdících párů sýce rousného v roce 2015 1,5 páru / km2, ačkoli se hustota relativně ustálených populací na území ČR bez hnízdní podpory pohybuje kolem 0,10 – 0,46 páru / km2 (Šťastný et al. 2006) a v přirozeném prostředí severských jehličnatých lesů kolem 0,33 páru / km2 (Korpimäki 1986). Na stejném území meziročně poklesla hustota hnízdících párů této sovičky na 0,25 páru / km2, ale počet obsazených teritorií se podstatně nezměnil. Dosahované ukazatele populačních hustot patří v dané oblasti u tohoto druhu k nejvyšším v ČR. Zvyšující se podíl nehnízdící části populace (obr. 13), resp. lichých samců vyhledávajících dutiny a hájících teritoria je bez ohledu na propad v poslední sezoně dokladem stability druhu v zájmové oblasti.
Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), (Ku) byl v uplynulých letech zaznamenán již na 5 lokalitách a evidentně není v Javořích horách vzácnou sovičkou. Pobytové stopy (peří, kořist, vývržky) byly v průběhu posledních dvou let nalezeny v budce pro sýce rousného a v budce pro kulíšky ve dvou sousedících smrkových enklávách nad Vižňovem (600 a 630 m n.m.v). Jako druh vyhledávající ke hnízdění stromové dutiny byl experimentálně podporován speciálními hnízdními budkami již od počátku této sezony.
Mladí kalousi ušatí. Foto J. Zajíc
Kalous ušatý (Asio otus), (Ka) nebyl v posledních letech do instalovaných budek ve zdejším regionu usazen. Jako druh s oblibou osídluje otevřenou zemědělskou krajinu, kde doplňuje loveckou aktivitu poštolky obecné. Do vyšších poloh zalétá především v období podzimních potulek. Ve sledované oblasti je tato sova vázána více na přirozená hnízda po strakách, a proto v budkách zahnízdí pouze výjimečně. Jeho kořist je ve tvořena zejména hrabošem polním nebo myšicemi žijícími v agrocenóze.
Káně lesní (Buteo buteo) patří k významným predátorům drobných hlodavců v lesním prostředí i na otevřených prostranstvích zemědělsky využívané krajiny. Hustoty aktuálně hnízdících párů, které jsou závislé na početnosti drobných hlodavců, zejména hraboše polního, se tu pohybují kolem 0,30 – 0,80 hn. páru / km2. V letech pesima drobných savců značná část populace nezahnízdí. Hnízdo staví samostatně, takže jeho početnost hnízdní podporou nelze zvyšovat. Pro usnadnění lovu je vhodné na zemědělských plochách nebo lesních mýtinách s nadprůměrným výskytem drobných hlodavců umístit posedy ve tvaru T, takzvané „berličky“.
Krajina Javořích hor. Foto Jan Ježek
- Ostatní živočichové obsazující budky pro dutinové dravce a sovy
Velké hnízdní budky vedle cílových druhů obsazují také menšími dutinové druhy ptáků, které nenalézají v podmínkách hospodářských lesů dostatek jiných příležitostí ke hnízdění. Podobně jako u výše popisovaných dutinových dravců a sov, jsou počty hnízdících párů a úspěšnost jejich reprodukce podmiňovány dostatkem kořisti v domovském okrsku. Obsazují pak prázdné budky v lokalitách s dostatkem potravy. Počáteční nárůst hnízdících párů dutinových pěvců v budkách pro sovy je dán jednoznačně nedostatkem přirozených dutin v troficky příznivém prostředí. Proměnlivá nabídka potravy i další okolnosti (např. konkurence silnějších druhů) v dalších letech ovlivňuje konečný počet hnízdících párů (tab. 6). Do poklesu početnosti hnízdících párů dutinových pěvců v budkách pro sovy v letech 2015 a 2016 se promítly dlouhodobé podprůměrné teploty v obou jarních obdobích a v posledním roce také instalace 200 nových budek pro dutinové pěvce, do kterých některé páry přesídlily.
Kromě dutinového ptactva jsou budky pro poštolky a sovy využívány také některými stromovými druhy savců včetně šelem (tab. 7), případně blanokřídlým hmyzem (tab. 8).
Závěr:
Panorama Javořích hor. Foto Jan Ježek
Obnova populací tří cílových druhů dutinových dravců a sov na území Javořích hor po 6 letech hnízdní podpory je velmi úspěšná. Šestinásobné zvýšení hustoty hnízdících párů s předpokladem dalšího růstu v ustálené struktuře společenstva je hlavním předpokladem účinného predačního tlaku na drobné zemní hlodavce v lesním prostředí i na přilehlých loukách a pastvinách. Z výsledků obsazení budek v r. 2016 je patrné, že se hustota populací sýce rousného, puštíka obecného a poštolky obecné přibližuje nosné kapacitě prostředí. Tento stav byl pravděpodobně již dosažen v uzavřeném lesním prostředí, kde došlo po předešlém pětiletém růstu ke hlubokému propadu hnízdících párů sýce rousného v reakci na zhroucení populací drobných hlodavců. Trvale, ale jen nepatrně narůstající početnost u puštíka obecného a poštolky obecné na hraně lesa a v navazující zemědělské krajině naznačuje, že k naplnění nosné kapacity dojde v krátké době. Další zvyšování početnosti bude již probíhat jen pozvolna, případně se zcela zastaví. Bude však častěji docházet ke změnám v rozložení párů, které zahnízdí pouze v teritoriích dostatečnou hustotou kořisti. V příštích letech lze také očekávat zvýšení fluktuace počtu hnízdících párů, která bude odrazem aktuální potravní nabídky. Umělá hnízdiště budou nadále doplňována nebo přemísťována podle změn v prostředí tak, aby byly využity všechny vhodné hnízdní lokality.
Grafická příloha ZDE
Miroslav Dusík
Literatura :
- Cislerová E. a kol., 1997: Možnosti omezení výskytu škod na lesních kulturách působených myšovitými. Zpráva VÚLHM: 28 str.
- Dungel J., Gaisler J., 2002: Atlas savců České a Solvenské republiky. Academia, Praha: 54-82
- Dusík M., Plesník J., 2010: Zvyšování početnosti, výběr prostředí a potravní ekologie dutinových ptačích predátorů v horských oblastech severních a východních Čech. Ochrana přírody, Praha: 22-26
- Korpimäki E., 1986: Gradients in population fluctuations of Tangmalmś Owl Aegolius funereus in Europe. Oecologia 69: 195-201
- Šťastný a kol., 2010: Využití predátorů v biologickém boji s drobnými hlodavci ve vyhlášených ptačích oblastech na Krušných horách. Projekty grantové služby LČR – Závěrečná zpráva: 74 str.
V příspěvku byly využity fotografie Jana Ježka
