Chomutov – Na toto velmi zajímavé místo jsem měl možnost vypravit se v květnu 2008 spolu se svým kolegou Michalem Podhrazským a týmem prof. RNDr. Vladimíra Bejčka z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity. Podkrušnohorský zoopark se specializuje zejména na chov palearktických druhů, tj. druhů severní polokoule, takže pro ně bylo možná o to těžší si udělat ve svém okolí kvalitní propagaci. Přece jenom zoologická zahrada bez slona a žirafy je v očích návštěvníka jen dětský koutek. Navzdory tomu patří svojí rozlohou Chomutov k největším zoologickým zahradám v České republice. Velkou část tvoří ale safari, složené převážně z kopytníků.
Vcházíme hlavní bránou do parku. Po chvilkovém vyřizování na pokladně se vydáváme po cestičce k první expozici, kterou je veliká voliéra s osamělým samcem jeřába mandžuského (Grus japonensis). Prostor s ním sdílí ještě holubi hřivnáči (Columba palumbus). Podle posledních informací k nim přibyl ještě bažant stříbrný (Lophura nycthemerea). Jeřáb se zde střídá s jeřáby panenskými (Anthropoides virgo). Kromě těchto druhů jeřábů zoopark ještě chová, ale i rozmnožuje krásné jeřáby daurské (Grus vipio), kteří zažívají v evropských zoologických zahradách svá plodná léta.
Přicházíme k velikému rybníku, na kterém hnízdí polodivoká populace husy velké (Anser anser). Ta je zde zároveň i monitorovaná. Někteří ptáci mají barevné krční límce. Na stromech, ale i v nedalekém prostorném výběhu divokých prasat posedávají ve velkém počtu volavky popelavé (Ardea cinerea), které zde taktéž hnízdí. Na ostrůvku vidím pouze dva pelikány kadeřavé (Pelecanus crispus). Další ptáci jsou někde zalezlí. Zatímco se Michal vydává do chovatelského zázemí vodních ptáků, jdu si rybník prohlédnout ze všech stran. Když vlezu mimo návštěvnickou stezku a jdu asi 50 metrů, k mému překvapení spatřím člověka. Dotyčný po tom, co mě vidí, utíká jako zpráskaný pes. Když se o půl hodiny později ptám kolegyně z ptáčkařského oddělení, koho jsem to tam přistihl, smutně pokývá hlavou, že pytláka. „Máme tady s nimi občas problémy“. Poněkud mě překvapuje, že se sem muž vydal za bílého dne, kdy je park plný lidí. Nemám moc času přemýšlet, poněvadž se otevírají dvířka od budníku a vybíhá na mě banda malých plyšových housat, která jsou evidentně šťastná, že nás vidí. „Já bohužel rozmazlím všechno,“ usmívá se chovatelka, když po nás housata rošťácky pokukují skrze mříže.
Když se otočím za sebe, na malém rybníčku spatřím hnízdní kolonii kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo) a o kus dále štěbetají plameňáci starosvětští (Phoenicopterus roseus), kterým patří vkusný mokřadní rybníček, vsazený do travnatých trsů. V hejnu divokých březňaček (Anas platyrhynchos) jsem zahlédl i pár místních zrzohlávek rudozobých (Netta ruffina). Zoopark se určitě může pochlubit pěknou kolekcí evropských vrubozobých. Ostralek štíhlých (Anas acuta) mají hned několik párů, stejně tak husic liščích (Tadorna tadorna).
Michala zanechávám všanc husí mámě a pomalu obcházím zoopark. Postupně míjím rozlehlé lesnaté expozice kopytníků, až se dostávám k voliérám dravců. Poslední léta zoologické zahrady často chovají i množí atraktivní orly kamčatské (Haliaeetus pelagicus), kteří drží světový primát co do velikosti mezi orly vůbec. V kleci vidím pouze jednoho jediného. Druhý v té době prý ale pouze seděl na hnízdě. Ve vedlejší expozici s ním sousedí jeho „stájový kolega“ orel mořský (H. albicilla). Páru supů bělohlavých (Gyps fulvus) dělá společnost samice motáka pochopa (Circus aeruginosus). Jeden ze supů je zalezlý ve vrchní části voliéry na velikém hnízdě. Přede mnou sedí na zemi za mřížemi káně lesní (Buteo buteo), sklání hlavu a roztahuje křídla. Že bych se jí líbil? Puštíci bradatí (Strix nebulosa) se, jak již tradičně, příliš fotit nechtějí a v momentě, kdy na ně zaměřím objektiv, otáčejí hlavu obráceně. Zato ještě neopeřené mládě puštíka bělavého (Strix uralensis) zapózuje ochotně i s matkou.
U expozice orlosupů bradatých (Gypaetus barbatus) mě poněkud překvapuje jejich sytě oranžová barva hrudníku. Že by šlo o jiný poddruh, než máme v Praze my? Za mými zády se objevuje jejich chovatel, takže neodolávám pokušení oslovit ho. „To není barva peří. Oni si strašně rádi zmažou peří jílem, takže potom vypadají takhle,“ odpovídá příjemný mladík, zatímco přes mříže po něm lišácky pokukují dva mladí vlci (mimochodem, rodilí Pražáci) a reagují na každý jeho pohyb. Člověk se celý život učí, říkám si a vydávám se dál lesoparkem. Ač je tento článek o ptácích, nemůžu si odpustit zmínit dva velmi vzácné kopytníky, kterými se park pyšní. Takina čínského (Budorcas taxicolor bedfordi) chovají na světě jediné dvě ZOO a obě jsou u nás: Chomutov a Liberec. Druhým zvířetem je k mému překvapení velmi kontaktní samec daňka mezopotamského (Dama mesopotamica), který si mě přišel prohlédnout zblízka.
U voliéry ibisů skalních (Geronticus eremita) jsem si při pohledu na vypuštěnou nádrž s vodou uvědomil, že se jedná o ptáka, který na rozdíl od svých dalších příbuzných není striktně vázaný na vodu. Procházím okolo voliéry s tokajícími pávy korunkatými (Pavo cristatus) a přicházím k prostupné expozici. Uvnitř si mě svými zpytavými pohledy přeměřují dva dytíci úhorní (Burhinus oedicnemus), kteří se do lesnaté expozice příliš nehodí. Moji pozornost okamžitě upoutávají dvě straky modré (Cyanopica cyana), poletující okolo nevelkého hnízda. Z druhé strany poskakují krasky červenozobé (Urocissa erythrorhyncha), které se mi díky jejich aktivitě nedaří čistě vyfotit. Ve voliéře drobných pěvců podezíravě zkoumám hrdličku před sebou a docházím k přesvědčení, že se nejedná o hrdličku divokou, nýbrž hrdličku kropenatou (Streptopelia chinensis), ač cedulka tu úplně chybí.
V dálce už je vidět druhý veliký rybník, plný husí. Pozdravit mě přichází pár husí indických (syn. tibetských; Anser indicus). Já mířím k voliéře, která je s rybníkem spojená. Zde by se měl totiž ukrývat jeden z největších špeků zooparku. Po vstupu dovnitř přede mnou prchají vyplašené čírky obecné (Anas crecca), zatímco slípky modré (Porphyrio porphyrio) se líně povalují v trávě. Společnost jim dělá čáp bílý (Ciconia ciconia). Já ale pořád ještě nenašel toho, pro koho jsem si do Chomutova vlastně přijel. Hledám a nenacházím. Konečně uprostřed rákosí rozpoznávám hnědou siluetu s dlouhým zobákem. Opravdu je to ona, samice bukače velkého (Botaurus stellaris). V Evropě bukače chovají pouze čtyři zoologické zahrady, což je vzhledem k nesmírné zajímavosti této kryptické ohrožené volavky vcelku škoda. Hrajeme si spolu na to, že já ptáka nevidím. V momentě, kdy na něj upřu oči, zaujme ochranný postoj se vztyčeným zobákem k nebi. Fotím jednu fotku za druhou, přičemž mi trapně docházejí baterky ve foťáku. To už mi ale na záda dýchají pomalu mí kolegové se slovy, že je čas pomalu opouštět park. Exkurze do Chomutova tedy splnila mé očekávání. Viděl jsem, co jsem chtěl, takže se už můžu vrátit s klidem do Prahy a poreferovat o všem kolegům.
Petr Suvorov, ZOO Praha
Kompletní fotoreportáž z návštěvy zooparku naleznete zde.
Kompletní sezbam chovaných ptáků naleznete zde.
{mxc}
