Hnízdo kosa černého (Turdus merula)
Jistě každý z nás se stal někdy svědkem dramatického momentu zabití kořisti predátorem. Málokdo se zarazí při pohledu na slunéčko požírající mšici, ale s rostoucí evoluční příbuzností k člověku nepříjemné emoce narůstají. Pohled na zoufalé kosí rodiče snažící se zabránit strace odnést z hnízda malá kosata ponechá chladným již pouze ty nejotrlejší jedince. Síla negativního zážitku je umocněna naším tradičním dělením zvířat na „užitečná“ a „škodlivá“. Kos hezky zpívá a žere slimáky, zatímco straka skřehotá a žere kosy. Obecně se mezi veřejností soudí, že užitečné ptactvo ubývá na úkor krkavcovitých pěvců, lišek, kun a dalších drobných šelem. Tito inteligentní predátoři se velmi rychle naučili využívat bohaté potravní zdroje, které skýtá městské prostředí i moderní zemědělská krajina. Příčinná souvislost jejich vzestupu a úbytku „užitečného“ ptactva se zdá býti nabíledni. Ale vědecké studie nejsou v žádném případě tak jednoznačné.
Předně je nutné zmínit základní pravidla populační ekologie. Počty jedinců v místní populaci přibývají či ubývají v závislosti na rovnováze mezi porodností a úmrtností a míře izolovanosti populace od okolí (vliv imigrace a emigrace). U většiny ptačích druhů je hlavní příčinou úmrtí predace, ale vztah mezi vzrůstem populace některých predátorů a poklesem populace kořisti není tak jednoduchý. Na konci hnízdní sezóny mají populace většiny našich ptačích druhů následkem vyvedení ptáčat dvojnásobné počty oproti stavu na počátku jara. Aby populace zůstala stabilní, může v mezidobí před další reprodukcí zahynout až polovina vyvedených jedinců. Díky zabití jednotlivého ptáka pak může zbýt více potravy a vhodných hnízdišť pro přeživší šťastlivce, kteří se dočkají rozmnožování v lepší kondici a tak mohou kvalitativně nahradit ztráty způsobené predací. Například v jedné oxfordské studii bylo dokázáno, že přítomnost krahujce, který uloví během roku okolo třetiny vyvedených mláďat místních sýkor koňader, neměla na velikost populace kořisti žádný vliv. Po odstranění predátora zahynulo stejné množství mladých sýkor díky nedostatku potravy. Přítomnost krahujce jednoduše vedla pouze ke změně příčiny úmrtí (vyhladovění vs. predace). Tyto pro velikost populace nevýznamné predační ztráty jsou v učebnicích populační ekologie označovány termínem kompenzační mortalita.
Nicméně populace může díky působení predátorů opravdu poklesnout. Děje se tak v případě, kdy je predační tlak na populaci kořisti tak velký, že nemůže být nahrazen lepším přežíváním zbylých jedinců. Tento neblahý vliv predace se nazývá aditivní mortalita.
Poctivé je říci, že většina vědeckých studií bohužel nedokáže zcela spolehlivě zhodnotit, zda je efekt predace na úmrtnost kompenzační, nebo aditivní. Kromě extrémních případů je prakticky nemožné rozhodnout ani při vysoké míře predace, zda jsou predátoři zodpovědní za úbytek své kořisti či nikoli. Téměř všechny naše ptačí druhy dokážou po ztrátě vajec během několika dní zasednout na náhradní snůšku. U drobných pěvců je běžné v případě hnízdního neúspěchu opakování až šesti náhradních snůšek za rok. Ztráta mláďat může představovat větší problém, nicméně i zde je u krátkověkých ptáků pravidlem alespoň jeden náhradní hnízdní pokus. Pro stabilitu populace je mnohem více nebezpečná než hnízdní ztráty smrt pohlavně vyspělých jedinců těsně před počátkem rozmnožování. Obecně jsou k predačnímu tlaku nejvíce odolné krátkověké druhy, které produkují velké množství potomstva a jsou schopny několika náhradních snůšek za rok.
Úroveň predačního tlaku se může měnit i když početnost predátorů zůstává konstantní. Děje se tak hlavně v ochuzeném jednotvárném prostředí, kde ptáci nemají dostatek bezpečných míst k hnízdění. Například skřivani polní jsou často nuceni díky hustotě ozimých obilovin hnízdit poblíž kolejí od traktorů, kde je většina hnízd objevena savčími predátory. Díky ztrátě kvalitního životního prostředí jsou navíc ptáci nuceni sbírat potravu ve více predačně rizikovém prostředí, či se naopak z důvodu strachu před predátorem potravně bohatému prostředí vyhýbají a díky zhoršené tělesné kondici nemusí přežít zimu (tah).
Fragmentace krajiny vede navíc k takzvanému okrajovému efektu, při němž vzrůstá podíl okrajů prostředí na úkor vnitřku. Bylo prokázáno, že ptačí hnízda, která se nacházejí blíže okraje lesa (louky, pole) jsou častěji kořistí predátorů než ta uvnitř celistvého neporušeného prostředí. Děje se tak, protože okraje slouží pro predátory jako migrační koridor i celkově preferované místo pro sběr potravy.
Straka obecná (Pica pica)
Největší hrozbu pro ptačí populace představují predátoři generalisté (všežravé druhy, které konzumují rozsáhlou škálu potravy podle její momentální dostupnosti). Velikost jejich populace není jednoduše limitována jedním konkrétním druhem kořisti. Svou aktuální kořist si nemusejí vybírat pouze podle její početnosti, ale třeba jen podle snadnosti jejího ulovení.
V České republice patří mezi generalisty především drobné šelmy (lišky, kuny, kočky domácí či norci američtí), prasata, krkavcovití pěvci a některé druhy dravců (motáci). Všechny tyto druhy v posledních desetiletích v Evropě zvětšují svou početnost.
Nicméně studie napříč Evropou naznačují, že jediné skupiny ptáků opravdu vážně ohrožené predačním tlakem jsou bahňáci, kurové a vrubozobí ptáci. Je to dáno jejich poměrně velkou jednorázovou investicí do potomstva a malou ochotou hnízdit opakovaně po ztrátě vylíhlých mláďat. Naopak se zdá, že predátoři nemají na svědomí výrazný úbytek žádného druhu pěvce. Vymizení některých zpěvných ptáků je patrně způsobeno hlavně změnou hospodaření v krajině (ztráta vhodného hnízdního prostředí a potravy), predace může u nich hrát roli až pomyslného posledního hřebíčku do rakve u živořících zbytkových populací stejně odsouzených dříve či později k zániku.
Řešení
Praktická ochrana před predátory by měla spočívat na prvním místě v aktivní tvorbě heterogenního prostředí s dostatkem „bezpečných“ úkrytů pro hnízdění, které nejsou tak jednoduše nalezitelné. Stejně tak je užitečné myslet i na potravní zdroje; hladová mláďata na hnízdech hlasitěji žebrají a mohou na sebe snadněji upoutat pozornost, podvyživení dospělí ptáci věnují méně času hlídání svého okolí.
Přímá likvidace predátorů (odlov) se většinou míjí účinkem. Vymizením predátorů se sice pravidelně zvýší počet vyvedených mláďat z hnízd, ale na stavech ptáků jdoucích do reprodukce následující rok se předchozí hnízdní úspěch již nijak neprojevuje. To je patrně způsobeno současným stavem životního prostředí, které zkrátka neuživí více jedinců ubývajících ptačích druhů. Mnohem efektivnější než plýtvat finance a energii na odstřel „škodné“ je věnovat svou práci snaze o celkové ozdravění naší krajiny. Příkladem může být tvorba citlivě projektovaných biocenter, využívání agroenvironmentálních dotačních programů (především biopásy), či šetrné hospodaření v lesích.
Závěrem je nutno upozornit, že situace našich ptáků není nijak beznadějná. Počet vymizelých a nově se usídlivších ptačích druhů v České republice za poslední století je zhruba v rovnováze. Dramatická situace nastala pouze u ptáků polní krajiny, zde je ale za úbytek jednoznačně odpovědná intenzifikace zemědělství a nikoli lišky, nebo prasata. Ani straka zmíněná v úvodu nemůže populaci kosů v lidských sídlech nijak významně ohrozit.
text a foto Libor Praus
Literatura:
Gibbons, D.W., Amar, A., Anderson, G.Q.A., Bolton, M., Bradbury, R.B., Eaton, M.A.,
Evans, A.D., Grant, M.C., Gregory, R.D., Hilton, G.M., Hirons, G.M.J., Hughes, J.,
Johnstone, I., Newbery, P., Peach, W.J., Ratcliffe, N., Smith, K.W., Summers, R.W., Walton, P. & Wilson, J.D. 2007. The predation of wild birds in the UK: a review of its conservation impact and management. RSPB Research Report no. 23., RSPB, Sandy, UK.
