Mladoboleslavsko – Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jsem na Červenském rybníku u Dolního Bousova (SV Mladoboleslavsko) vyzkoušel při letních a podzimních odchytech bahňáků i chytání čírek. Rybník, který se řadí k největším v regionu (asi 45 ha), byl v tom čase zanášen splachy z polí natolik intenzivně, že v místech zaústění Kdanického potoka poblíž osady Šlejferna vznikala velmi rychle táhlá hlinitopísčitá výspa. A protože široko daleko na okolí jiné takové místo nebylo, stala se tato „kosa“ frekventovaným zastávkovým místem mnoha ptačích druhů, dříve nevídaných.
Jak zazemňování postupovalo, vzdaloval se současně cíp náplavy okraji rybníka. Za mohutnou oponou splachem hnojiv dobře živeného rákosí dostávalo místo ještě další „hvězdičku“ komfortnosti, potřebný klid.
Každoročně, již od začátku letních školních prázdnin se v místě objevovali první bahňáci a některé druhy kachen, především kachna divoká (Anas platyrhynchos). První čírky, a to v naprosté většině čírky obecné (Anas crecca), na rybník přilétaly až po půli srpna, v čase, kdy začínaly hony na kachny.
Čírky jsem chytal do vrše na bahňáky, chřástalích klícek s plůtky a po západu slunce též do pevné sítě, přehrazující zátoku. Okroužkováno jich bylo téměř padesát.
Úděsným zjištěním byl pro mne počet zpětných zahraničních hlášení, velmi brzy vypovídajících o tom, kterak drobná kachnička nemá v středomořských zimovištích a na západním pobřeží Atlantiku pobyt jednoduchý. Pozabíjeno jich bylo průkazně devět z desíti hlášených, jediná byla kontrolována v Brabantsku holandskými ornitology.
Až dojemná byla setkání s dvěma samečky, v čase chycení ještě s částečnou hnědozelenou maskou, kteří měli jemné plovací blány děravé od drobných broků nejspíše italských, anebo francouzských střelců.
Večery na Červenském rybníku, provázené krátkým zafrčením křídel s lehounkým plesknutím dosedajících čírek na hladinu, dokreslené typickým voláním, měly nezapomenutelnou atmosféru. Stejně jako chvíle kroužkování, kdy kroužek musel být tvarem podřízen oválné noze a v spoji řádně porovnán. Poté následovalo přátelské poplácání drobné kachničky po hřbetě, lehké nadhození s přáním potřebného štěstí, čírčin kolmý start a ztrácející se pták v dáli. To bývala setkání!
Později, kdy v místě vrcholil příliv odpadků a stokou přiváděné zkažené vody od Sobotky, začal v zátokách zabíjet botulin. Podle zelených zrcátek v rozkládajících se křídlech jsem bezpečně vyčetl, že ani čírky nezůstaly pohromy ušetřeny.
Namísto odchytů, které pozbyly smysl, jsem začal křičet v místních zpravodajích, rádiích a novinách a věrně komentovat hrůzné divadlo každého sklonku léta. Soumrak kachních životů tehdy docela nepřišel, předběhlo jej setmění režimu, čističky a cesta k lepšímu.
Přestože dnes patří botulismus na Červenském rybníku opravdu minulosti, čírek nepřibylo, je tomu právě naopak. Čí je to vinou? Je to intenzivním pronásledováním člověkem či snad úbytkem hnízdních možností, zapříčiněným třeba předimenzovanou rybí obsádkou? Nebo snad něco úplně jiného? – Ať tak či onak – čírek i „pravých“ divokých kachen na dávném zastávkovém místě v oblasti „Červenské kosy“ značně ubylo.
Pavel Kverek
