V případě regionální organizace, jejímž základním existenčním cílem je výzkum, je vydávání odborného periodika svým způsobem nutností. Odborné časopisy představují základní platformu pro prezentování aktuálních poznatků oboru, a proto bývají zásadním zdrojem informací o současném stavu dané vědecké disciplíny. Časopisy jsou také bezprostředním zrcadlem povahy a úrovně bádání na regionální úrovni. Jak se tedy zrcadlí stav východočeské ornitologie prostřednictvím „svého“odborného časopisu?
Časopis Panurus navázal na předchozí Sborník VČPČSO, který vycházel v letech 1980 – 1988 (blíže ZDE) a za 25 let své existence prošel dlouhou vývojovou cestou. Na úvodní straně prvního čísla můžeme číst redakční notu: „ Cílem nového sborníku je především plynulé sledování ornitofauny východních Čech. Neméně důležitým úkolem sborníku je výchova mladé generace k cílevědomé odborné práci a snaha povýšit zájem našich členů o ptactvo na kvalitativně vyšší odbornou úroveň.“ Tento příspěvek si neklade za cíl zachytit historické souvislosti časopisu, spíše by rád přiměl čtenáře (a zejména potenciální autory článků v dalších číslech) k zamyšlení, zdali a jaký má smysl podpořit regionální časopis svými publikovanými výsledky.
V Panuru se mj. můžete dozvědět o záletech raritních druhů do regionu – jako v případě jespáka plavého (J. Vaněk, Panurus 23/2014). Foto J. Vaněk
Při sledování poslední více než desetileté dráhy časopisu mi přichází na mysl paradox: zvýšení atraktivnosti časopisu jak po obsahové, tak po grafické stránce, na straně druhé klesající zájem čtenářů o něj. První číslo Panuru vyšlo v roce 1989 a mělo deklarovaný náklad 600 výtisků a další dvě čísla Panuru dokonce po 700 výtiscích. V následujících letech náklad postupně klesal až na 300 výtisků a dále na současných 250. Vydáván byl prakticky každoročně, vyjma let 1994, 1999 a 2005. Počátek 21. století znamenal pro odborná periodika výrazný předěl, neboť s masovým využitím internetu se časopisy staly velmi snadno dostupnými a není třeba je fyzicky vlastnit v knihovnách, ale především se otevřela možnost publikace svých výsledků na nejrůznějších ornitologicky a birdwatchersky zaměřených stránkách. To s sebou samozřejmě nese snížené nároky na úroveň prezentovaných výsledků a někdy i samotného textu. Naopak snaha upevnit regionální časopis v obecně uznávaných pravidlech odborného písemnictví jde přesně proti a snížení zájmu autorů o publikaci svých článků v časopise je tak nasnadě. Tím spíše, že mnohdy postačí pouze vkládání surových dat do online databází, které apriori mají svoji dnes již nezastupitelnou funkci a význam, ovšem jsou samy o sobě spíše potenciálem pro další zpracování vložených údajů, který se bez další práce a odlišného způsobu publikace neobejde. Dobrým příkladem na regionální úrovni může být např. doplnění znalostí o výskytu poláků malých na rybníku Černý Nadýmač v článku Honzy Krejčíka v aktuálním Panuru , popř. má snaha společně s Kubou Vránou o zachycení průběhu invase poštolek rudonohých ve východních Čechách v roce 2014 v čísle 24 (viz ZDE).
Nebo se dozvědět, co létalo a létá v ornitologicky atraktivních lokalitách v regionu (L. Kadava, Panurus 16/2007). Foto L. Kadava
Mohu tedy pochopit, že ne každý chce věnovat svým výsledkům energii a čas na jejich smysluplné zpracování, ale přesto je velkým překvapením, že mezi čtenáři a zejm. mezi členy pobočky stále zájem o vlastnění časopisu klesá. Jakkoli se to může zdát jako protimluv s faktem, že časopisy jsou online dostupné, notabene v posledních dvou letech jsme přikročili ke zpřístupnění starších čísel Panuru a Sborníku VČPČSO v pdf formátu na pobočkovém webu, stále je zde faktor aktuálnosti informace v novém právě vydaném čísle a také možnost fyzicky číst časopis na jiných místech (dle fantazie čtenáře), než na obrazovce počítače či tabletu. Odvolávat se na určitý pocit kouzla, které člověk pocítí, drží-li v ruce nové zakoupené číslo Panuru, popř. na pocit přítomnosti určité komunity lidí, sdílejících stejný zájem, a kterým je Panurus pojítkem, je snad poněkud sentimentální, nicméně si myslím, že mezi dosavadními čtenáři časopisu reálně přítomný.
Nedílnou součástí Panuru je i rubrika Ornitologická pozorování, přinášející mimo vlastní údaje i fotografie, nezřídka i estetické hodnoty, jako v případě severských husí u Nahořan (Vrána J. a Kadava L., Panurus 24/2015). Foto J. Rohlena
Panurus se od prvního čísla opravdu změnil a jakožto pravidelný čtenář vnímám nejen velký posun dopředu v pojetí časopisu či grafice, ale také stovky hodin práce lidí, kteří časopis vytvářejí a jimž nekyne, krom dobrého slova, žádná odměna. Nicméně si nemyslím, že by Martin Paclík, nebo Libor Praus, kteří za časopisem stáli a stojí v posledních letech v pozici šéfredaktora, podobným způsobem uvažovali, vnímám je jako lidi, kteří svoji práci dělají nejen dobře, ale hlavně rádi. A tím se dostáváme k jádru věci.
Čili buďme rádi, že máme rádi svůj časopis a buďme ještě raději, pokud se i do budoucna mezi námi budou nacházet noví lidé, kteří budou mít svůj časopis také rádi.
Lukáš Kadava
